ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.3264.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 3264/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně A. B. , proti žalovaným 1) MÍR, stavební bytové družstvo , se sídlem v Brně, Bedřichovská 21, identifikační číslo osoby 000 46 906, a 2) B. Š. , zastoupené Mgr. Bc. Ivem Nejezchlebem, advokátem se sídlem v Brně, Joštova 4, o určení vlastnictví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 36 C 136/2010, o dovolání žalované 2) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. února 2016, č. j. 70 Co 217/2015-319, ve znění usnesení téhož krajského soudu ze dne 14. března 2016, č. j. 70 Co 217/2015-326, takto:
I. Dovolání žalované 2) se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
V záhlaví označeným rozsudkem ve znění (opravného) usnesení Krajský soud v Brně (dále již „odvolací soud“) změnil (žalobu zamítající) rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 4. února 2015, č. j. 70 Co 217/2015-319, tak, že určil, že vlastníkem (ve výroku označené) bytové jednotky s uvedeným podílem na společných částech označené budovy je žalovaný 1), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná 2) (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které však není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
Je tomu tak z toho důvodu, že:
a) dovolatelka jednak (vymezeným předpokladem přípustnosti dovolání – „Jakým způsobem má odvolací soud postupovat, nebylo-li účastníku soudem I. stupně poskytnuto poučení ve smyslu ustanovení §118a o. s. ř., ač se tak z objektivního hlediska mělo stát?“ ) uplatňuje – s přihlédnutím k nynější procesní úpravě dovolacího řízení - jinou vadu řízení, k níž by dovolací soud mohl ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout, bylo-li by dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, což ovšem v daném případě není. Dovolatelka přitom v rámci vymezeného předpokladu přípustnosti svého dovolání netvrdí (a ostatně taková procesní okolnost není zřejmá ani z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu), že by odvolací soud v napadeném rozhodnutí (výslovně) tuto procesní otázku řešil, pročež by se již neuplatnila podmínka plynoucí z ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř., kdy dovolací soud je povinen přihlížet i k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je-li dovolání přípustné; a dále, že
b) dalším vymezeným předpokladem přípustnosti dovolání – „...odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení této otázky procesního práva: Jakým způsobem má odvolací soud postupovat, pokud soud I. stupně nesprávně zjistil skutkový stav věci a ze strany odvolacího soudu nedošlo k doplnění nebo zopakování dokazování, na základě které byl skutkový stav věci zjištěn tak, jak je o možné o věci rozhodnout?“ , totiž dovolatelka zpochybňuje skutkový stav, z nějž odvolací soud při meritorním rozhodování vycházel, avšak který v dovolacím řízení nelze nijak revidovat. Dovolání lze totiž podle §241a odst. 1 o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (založeném na nesprávně řešené právní otázce hmotného nebo procesního práva, případně obou takovýchto v dovolání specifikovaných otázek). Nelze-li v dovolacím řízení revidovat skutková zjištění, pak dovolací argumentace, jež právě na takové skutkové verzi buduje oponentní právní závěr, nemůže být způsobilá k tomu, aby dovolací soud na jejím základě posuzoval přípustnost dovolání. V posuzované věci přitom nejde o případ nesprávného právního posouzení, který vyložil Nejvyšší soud např. ve svém rozsudku ze dne 24. března 2010, sp. zn. 30 Cdo 677/2010 (uvedené rozhodnutí je veřejnosti přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ) s tím, že nelze-li z odůvodnění rozsudku zjistit skutková zjištění (ať již pro jejich absenci, nebo neurčitost či nesrozumitelnost jejich vyložení v odůvodnění rozsudku), anebo pro rozpornost dílčích skutkových zjištění ve vztahu k závěru o skutkovém stavu věci) předvídaná v hypotéze právní normy, kterou soud v daném případě aplikoval, případně skutková zjištění, jež nakonec soud pod předmětnou právní normu neaplikoval, maje za to, že podmínky pro takovou aplikaci splněny nebyly, pak je třeba přijmout závěr, že na základě takto zjištěného skutkového stavu soud posoudil věc po právní stránce nesprávně.
Nad rozsah odůvodnění shora lze uvést, že skutkový stav, z nějž odvolací soud vycházel při meritorním rozhodování, umožňoval odvolacímu soudu přistoupit k danému právně kvalifikačnímu závěru (jestliže dovolatelka v řízení konzistentně tvrdila, že žalobkyně předmětnou smlouvu o převodu členství podepsala za její přítomnosti, kteréžto tvrzení nakonec v řízení prokázáno nebylo, resp. dokazováním bylo vyvráceno, pak i následné úvahy odvolacího soudu o absenci dobré víry dovolatelky z hlediska posuzování podmínek pro vydržení jsou logické a přesvědčivé). Dovolací soud přitom neshledal, že by na podkladě uplatněné dovolací argumentace bylo možno dovodit porušení práva dovolatelky na spravedlivý proces.
Z vyložených důvodů bylo proto dovolání žalované 2) podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. ledna 2017
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu