ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.3305.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 3305/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka ve věci žalobce JUDr. J. H. , zastoupeného Mgr. Janem Bělohlávkem, advokátem se sídlem v Praze, náměstí Kinských 76/7, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 840 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 354/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2015, č. j. 20 Co 55/2015-62, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2015,
č. j. 20 Co 55/2015-62, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 10. 2014, č. j. 14 C 354/2013-43, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se v řízení domáhá po žalované zaplacení 840 000 Kč s příslušenstvím, přičemž uvádí, že utrpěl nemajetkovou újmu v souvislosti s trestním stíháním, které trvalo více než 14 let. Sdělením obvinění Policie ČR, Obvodního úřadu vyšetřování Praha 5, ze dne 1. 12. 1998 bylo proti žalobci zahájeno trestní stíhání pro trestný čin neoprávněného podnikání, a usnesením Policie ČR, SKP, OHK, Praha 1 sp. zn. ČVS ÚVP: 2046/2000-281 ze dne 9. 4. 2002 bylo trestní stíhání rozšířeno o trestný čin podvodu. Toto trestní stíhání, vedené pod PSP-2046/OHK-4-2000, skončilo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 6 To 14/2013, kterým byla zamítnuta stížnost Městského státního zastupitelství v Praze proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 43 T 11/2012, o zastavení trestního stíhání. Žalobce označil za alarmující, že trestní stíhání za uvedenou dobu nedospělo dále, než na konec přípravného řízení, neboť obžaloba byla podána až dne 12. 12. 2012. Lze se důvodně domnívat, že pokud by již tak extrémně dlouhé trestní řízení pokračovalo, mohlo by trvat i více jak 20 let. Délka trestního stíhání byla extrémní, docházelo k průtahům řízení a bylo několik let, během kterých se úkony trestního řízení vůbec nekonaly, přičemž tyto prodlevy lze jednoznačně přičíst orgánům činným v trestním řízení. V žádném případě nelze délku řízení přičítat obstrukcím ze strany obviněných, respektive žalobce, který vždy řádně přebíral korespondenci, řádně se vždy dostavil k výslechu a s orgány činnými v trestním řízení v tomto směru plně spolupracoval. Orgány činné v trestním řízení byly až bezradné, na což poukazují např. i dlouhé časové odstupy mezi výslechy žalobce, které proběhly dne 3. 6. 2002 a poté až 12. 8. 2010 a 23. 4. 2012. Žalobce a jeho rodina byli vystaveni více jak 14 let značné nejistotě, psychickému tlaku, společenské izolaci, negativním důsledkům v osobním i profesním životě, zejména pak hrozbě vysokého trestu a dehonestujícím účinkům trestního stíhání. Trestní věc byla nadto nesprávně označována jako H. a spol., ačkoliv žalobce (na rozdíl od ostatních obviněných) nebyl akcionářem předmětných společností a věc měla být v souladu s abecedním pořádkem označována jako H. a spol. Trestní stíhání žalobci bránilo i při sjednávání pracovního poměru a při podnikání, když v důsledku hrozby případného trestu nemohl plánovat a investovat v dlouhodobém horizontu. Mnohokrát se stalo, že žalobce i jeho manželka byli terčem anonymních výhružek, na základě kterých měli strach o život a majetek. Žalobce je tak přesvědčen, že mu s ohledem na zcela mimořádně dlouhé trestní řízení náleží přiměřené zadostiučinění ve výši alespoň 60 000 Kč za každý rok trestního stíhání. Žalobce nepovažuje svou újmu za odškodněnou v důsledku abolice prezidenta republiky, ani v důsledku pouhé konstatace porušení práva ze strany žalované.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 23. 10. 2014, č. j. 14 C 354/2013-43, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 840 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši, která odpovídá ročně výši repo sazby, stanovené Českou národní bankou pro poslední den kalendářního pololetí, které předchází kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 7 % bodů, a to z částky 840 000 Kč od 19. 12. 2013 do zaplacení (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně).
3. Městský soud v Praze, jakožto soud odvolací, rozhodl rozsudkem ze dne 19. 3. 2015, č. j. 20 Co 55/2015-62, k odvolání žalobce tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
4. Soud prvního stupně učinil z nesporných tvrzení a z listin skutková zjištění, že žalobce byl ode dne 1. 12. 1998 trestně stíhán, přičemž jeho trestní stíhání bylo zastaveno z důvodů amnestie prezidenta republiky na základě usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 43 T 11/2012. Lze konstatovat, a učinila tak i samotná žalovaná, že celková délka trestního řízení byla nepřiměřená. Soud pak nepřisvědčil argumentaci žalobce, že zastavení trestního stíhání z důvodu nepřiměřené délky řízení nepředstavuje způsobilé odškodnění. Podle stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2640/2010, jiná forma náhrady ve smyslu §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), může být přiznána zejména v trestním řízení, a to v podobě jednak zmírnění ukládaného trestu, za splnění podmínky, že takové zmírnění je navázáno právě na porušení práva na přiměřenou délku řízení, a jednak v případech, kdy v rozhodnutí trestního soudu musí být výslovně uvedeno, že uložený trest je mírnější právě proto, že soud přihlédl k okolnosti nepřiměřeně dlouhého řízení, nebo to z něj musí alespoň nezpochybnitelně vyplývat. Uvedené závěry se plně uplatní i v případě, že je trestní řízení z důvodu nepřiměřené délky dokonce zastaveno s poukazem na čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, k čemuž soud prvního stupně odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2002, sp. zn. 7 Tz 316/2001, a uvedl, že jde o situaci v projednávaném případě. Jak plyne i z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3300/2013, zmírnění ukládaného trestu nebo zastavení trestního stíhání pro nepřiměřenou délku trestního řízení má přednost před finanční kompenzací, kterou lze uložit v řízení o náhradě škody (újmy). Z uvedeného důvodu byla žaloba na přiznání finanční kompenzace za nepřiměřenou délku proti žalobci vedeného trestního řízení zamítnuta jako nedůvodná.
5. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že dostatečnou satisfakcí za nepřiměřenou délku trestního řízení v daném případě představovalo samotné zastavení trestního stíhání na podkladě amnestijního rozhodnutí prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013, uveřejněného ve Sbírce zákonů pod č. 1/2013, spolu s konstatováním porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené době ze strany žalované v rámci předběžného projednání nároku. Není významným, že amnestijní rozhodnutí nebylo vydáno výlučně v žalobcově trestní věci. Odvolací soud provedl podle §213 odst. 2 o. s. ř. důkaz usnesením Městského soudu v Praze ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 43 T 11/2012, pravomocným 14. 3. 2013, z nějž učinil zjištění, že trestní stíhání žalobce a dalších obviněných bylo zastaveno z důvodu uvedeného amnestijního rozhodnutí proto, že od zahájení trestního stíhání ke dni amnestijního rozhodnutí uplynulo více jak osm let a pokračování v trestním řízení je podle §11 odst. 1 písm. a) trestního řádu nepřípustné. Žalobce byl poučen, že v trestním stíhání bude pokračováno, prohlásí-li, že na projednání věci trvá. Podstatou na žalobcův případ aplikovaného čl. II amnestijního rozhodnutí bylo zastavení stanoveného okruhu trestních stíhání právě z důvodu délky jejich trvání. Pro závěr, že uvedená kompenzace žalobcem utrpěné újmy je dostatečná, svědčí i skutečnost, že se žalobce s tímto způsobem ukončení trestního stíhání spokojil a nežádal o jeho pokračování, aby byl zbaven vzneseného obvinění. Neméně významnou okolností je i to, že po dobu trestního stíhání nebyl žalobce omezen na osobní svobodě ani jinak významně omezen v běžném způsobu života. Zadostiučinění, kterého se mu uvedeným způsobem dostalo v trestním řízení a které má přednost před finanční či jinou kompenzací v řízení občanskoprávním o náhradu nemajetkové újmy, je proto odpovídající vzniklé nemajetkové újmě. Žalobci nárok na finanční odškodnění nevznikl, neboť jeho případná nemajetková újma byla ve smyslu §31a zákona č. 82/1998 Sb. vyrovnána jiným způsobem. Odvolací soud mimo to dospěl k závěru, že za použití §12 odst. 1 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., vylučujícího nárok na náhradu škody v případě zastavení trestního stíhání z důvodu amnestie, jež je per analogiam použitelný v případě nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle §31a odst. 2 téhož zákona, žalobci nárok vůbec nevznikl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Žalobce (dále též jako „dovolatel“) dovoláním brojí proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, přičemž přípustnost dovolání shledává v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Dovolatel konkrétně formuluje otázky:
1) Zda zastavení trestního stíhání na podkladě amnestijního rozhodnutí prezidenta republiky ve formě neadresné a hromadné abolice je dostatečnou kompenzací nemajetkové újmy podle zákona č.82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), která má přednost před finanční kompenzací?
2) Zda nevyužití možnosti podat opravný prostředek proti usnesení o zastavení trestního stíhání a netrvání na jeho pokračování vylučuje, aby poškozený žádal i o další formu náhrady podle zákona, např. o finanční kompenzaci?
3) V jakých případech se nejeví jako dostačující odškodnění, kterého se poškozenému dostalo v řízení trestním, a lze tak uvažovat i o další formě náhrady podle zákona?
4) Zda v případech, kdy se nejedná o náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření ve smyslu druhého oddílu zákona, lze použít §12 odst. 1 písm. b) zákona per analogiam při rozhodování o náhradě škody, respektive o nemajetkové újmě způsobené nesprávným úředním postupem dle §13 odst. 1 věty druhé zákona ve spojení s §31a zákona?
7. Dovolatel uvádí, že rozumí závěru, že před zadostiučiněním ve formě finanční kompenzace má v trestním řízení přednost kompenzace v podobě zmírnění trestu, popř. dokonce zastavení trestního stíhání, avšak rozporuje závěr, že uvedené nutně platí i pro posuzovaný případ. I pokud by uvedený názor neplatil, má žalobce za to, že vzhledem k délce proti němu vedeného trestního stíhání a stádiu, do nějž předmětné trestní stíhání dospělo, nelze jeho případ hodnotit než jako extremní, u nějž je třeba uvažovat i o další formě náhrady, konkrétně finanční kompenzaci. Pokud soudy odkázaly na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2014 (pozn. správně ze dne 25. 2. 2014), sp. zn. 30 Cdo 3300/2013, nejedná se o rozhodnutí zcela přiléhavé. Trestní stíhání, v důsledku kterého byl vznesen nárok v uvedené věci, bylo zřejmě zastaveno zcela adresným rozhodnutím některého z orgánů činných v trestním řízení, nikoliv z důvodu hromadné amnestie prezidenta republiky ve formě abolice, jak je tomu v případě dovolatele. Formulovaný požadavek, aby v rozhodnutí, kterým je ukládán mírnější trest nebo je trestní stíhání zastaveno, bylo výslovně uvedeno, že uložený trest je mírnější právě proto, že soud přihlédl k okolnosti nepřiměřeně dlouhého řízení, nebo je z tohoto důvodu trestní stíhání zastaveno, není v případě neadresného aktu prezidenta republiky dán. Na žalobcův případ nepřiléhá ani rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2742/2009, neboť v něm šlo o jinou formu amnestie (milosti), a sice o agraciaci, kdy byl posuzován konkrétní případ. Dovolatel též vyslovil názor, že sjednocující stanovisko Nejvyššího soudu nelze vykládat paušálně v tom smyslu, že dojde-li v trestním řízení ke zmírnění trestu (nebo dokonce jeho zastavení) v návaznosti na porušení práva na přiměřenou délku, je další zadostiučinění ve formě finanční kompenzace zcela vyloučeno. Soudy by měly posuzovat každý případ individuálně, což se v dané věci nestalo, neboť soud prvního stupně vůbec nezjišťoval konkrétní okolnosti případu. V této souvislosti dovolatel poukazuje na usnesení Nejvyšší soud ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3300/2013, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2310/2012, uveřejněný pod číslem 60/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní. Dovolatel dále rozporuje názor odvolacího soudu, podle nějž nárok na odškodnění nemajetkové újmy zanikl v důsledku nepodání stížnosti proti usnesení o zastavení trestního stíhání. V dané věci nebylo možné per analogiam aplikovat §12 odst. 1 písm. b) zákona č. 82/1988 Sb., neboť tento dopadá pouze na případy, kdy mělo dojít ke způsobení škody nezákonným rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření. Přijatelným rovněž není závěr odvolacího soudu, pokud shledal, že žalobce nebyl významně omezen v běžném způsobu života. Dovolatel v této souvislosti poukázal na délku trestního stíhání, uvedl odhad délky řízení v případě, že by neskončilo zastavením, poukázal na své jednání a na postup orgánů činných v trestním řízení během řízení a vyjmenoval důsledky, jež trestní stíhání přinášelo pro něj a jeho rodinu.
8. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
9. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
10. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
IV. Přípustnost dovolání
11. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uvedl, že jestliže odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku založil současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen.
13. Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na dvou nezávislých důvodech, tj. na závěru, že dovolatel byl za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení dostatečně odškodněn zastavením trestního stíhání, a že odškodnění újmy není možné též s ohledem na aplikaci §12 odst. 1 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále též jen jako „OdpŠk“).
14. Oba nezávislé důvody, na nichž spočívá rozhodnutí odvolacího soudu, byly prostřednictvím dovolání relevantním způsobem zpochybněny. Dovolání bylo shledáno přípustným pro řešení právní otázky týkající se způsobu posouzení dostatečnosti zastavení trestního stíhání v návaznosti na čl. II. rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. ledna 2013 jakožto přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení a právní otázky týkající se aplikovatelnosti §12 odst. 1 písm. b) OdpŠk ve vztahu k nárokům na náhradu újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, ježto se odvolací soud odchýlil při jejím řešení od ustálené, byť pozdější, rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
15. Podle §5 OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena a) rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, b) nesprávným úředním postupem.
16. Podle §12 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody nemá ten, a) kdo si vazbu, odsouzení nebo uložení ochranného opatření zavinil sám, nebo b) kdo byl zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován.
17. Podle §13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
18. Podle §13 odst. 2 OdpŠk právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.
19. Podle §31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.
20. Podle §31a odst. 2 OdpŠk zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.
21. Podle §31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
22. Ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále též jako „Stanovisko“), bylo uvedeno, že při posuzování přiměřenosti délky řízení je nutno vzít v úvahu dvě (začasto protichůdné) složky práva na spravedlivý proces, totiž právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době a zároveň obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana práv účastníka (např. §2 o. s. ř., §2 s. ř. s., §1 tr. ř.). Již z tohoto důvodu není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by z pohledu §31a zákona, popř. čl. 6 Úmluvy mohla být pokládána za přiměřenou. Je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Vychází se z kritérií, která jsou obdobným způsobem hodnocena i při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Jak vyplývá z judikatury Evropského soudu, je při zvažování přiměřenosti délky řízení nutno vzít v potaz zejména složitost případu, chování poškozeného, jakož i postup příslušných orgánů a dále význam předmětu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek velkého senátu ve věci Apicella, odst. 66). Evropský soud též zohledňuje počet instancí, které se řešením daného sporu zabývaly. Zmíněná kritéria nejsou jedinými, k nimž může soud při posouzení přiměřenosti délky řízení v konkrétní věci přihlédnout, budou ale zpravidla těmi zásadními.
23. V rozsudku ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 605/2012, Nejvyšší soud ve vztahu k §12 [konkrétně odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. a) až d)] uvedl, že smyslem uvedeného ustanovení je vyloučit právo na náhradu škody v případech, v nichž jde o újmu vzniklou trestním stíháním, jehož výsledek nedokládá, že se trestně stíhaná osoba jednání zákonem klasifikovaného jako trestný čin nedopustila. Přiznání práva na náhradu škody způsobené trestním stíháním v případě, kdy se trestně stíhaná osoba dle závěrů učiněných v trestním řízení vskutku dopustila protiprávního jednání odpovídajícího skutkové podstatě trestného činu, by přitom bylo v příkrém rozporu se zásadou ex iniuria ius non oritur (z bezpráví právo vzejít nemůže) opakovaně připomínanou i Ústavním soudem (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 1285/09, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. II. ÚS 265/99).“
24. Dovolací soud v rozsudku ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, krom jiného konstatoval, že účelem zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu poskytovaného podle §31a OdpŠk je odškodnit skutečnost, že poškozený byl po nepřiměřeně dlouhou dobu v nejistotě ohledně výsledku řízení (srov. rozsudek ESLP ze dne 21. 2. 1997 ve věci Guillemin proti Francii , č. stížnosti 19632/92, §63). Samotný výsledek řízení je pak pro posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a tedy i pro případné stanovení odškodnění, nevýznamný (srov. rozsudek senátu první sekce ESLP ze dne 10. 11. 2004, ve věci Apicella proti Itálii , stížnost č. 64890/01, odst. 26).
25. Dovolací soud v rozsudku ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 785/2015, učinil závěr, podle nějž, zastavení trestního stíhání pro jeho nepřiměřenou délku z důvodu amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 představuje zásadně pro poškozeného způsobilé, účinné a dostatečné zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou délkou trestního stíhání. Ve stejném rozhodnutí bylo též konstatováno, že při posuzování vzniku nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřené délky řízení je výsledek tohoto řízení nerozhodný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009). Závěr o žalobcově újmě tedy musí být stejný bez ohledu na to, zda by byl v trestním řízení shledán vinným nebo nevinným.
26. Na závěry učiněné v posledně uvedeném rozhodnutí dovolací soud navázal v rozsudku ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4689/2015, kde uvedl, že bylo-li trestní stíhání zastaveno pro jeho nepřiměřenou délku z důvodu amnestie prezidenta republiky, lze poškozenému přiznat i jinou formu zadostiučinění, pokud se odškodnění, kterého se poškozenému dostalo v trestním řízení, s ohledem na konkrétní okolnosti případu nejeví jako dostačující. V takovém případě však nelze odhlížet od toho, že toto zadostiučinění se poškozenému přiznává nad rámec zadostiučinění již poskytnutého v průběhu trestního řízení a částka představující peněžní satisfakci by tomu měla být přizpůsobena.
27. Již ze systematického členění OdpŠk je zřejmé, že jeho §12 směřuje k vyloučení odpovědnosti státu za újmu způsobenou nezákonnými rozhodnutími a nikoliv nesprávným úředním postupem, jež je jako druhá forma deliktního jednání státu upravena až v §13 OdpŠk. Bezprostřední aplikace §12 OdpŠk na situace, kdy je po státu žádána náhrada újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, jež je příkladem nesprávného úředního postupu, tedy není možná. Již vzhledem k tomu, že samotný výsledek řízení, ve kterém mělo dojít k porušení práva poškozeného na projednání věci v přiměřené lhůtě, není pro posouzení, zda k porušení tohoto práva skutečně došlo, zásadně rozhodným, nelze §12 odst. 1 písm. b) OdpŠk užít v situaci, kdy požadovaná újma měla být způsobena v důsledku nepřiměřené délky trestního řízení, a to ani na základě analogie. Uvedl-li tedy odvolací soud, že žalobcem požadovaný nárok nevznikl již vzhledem k §12 odst. 1 písm. b) OdpŠk, dopustil se nesprávného právního posouzení.
28. Posouzení otázky, zda zastavení trestního stíhání z důvodu amnestie prezidenta republiky ze dne 1. ledna 2013 představuje pro poškozeného dostatečné zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou délkou trestního stíhání, byla již tato judikatorně řešena (viz výše citované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 785/2015, a ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4689/2015) se závěrem, že zásadně ano, přičemž ovšem nejsou vyloučeny mimořádné situace, v nichž nebude možné zastavení trestního stíhání považovat za dostatečné zadostiučinění újmy způsobené nepřiměřenou délkou trestního řízení.
29. Stran stanovení podmínek, při jejichž naplnění bude třeba již uvažovat o poskytnutí zadostiučinění též v další formě, je třeba předně učinit závěr o nepřiměřenosti délky řízení. Ačkoliv prezident republiky dal v čl. II. rozhodnutí republiky o amnestii ze dne 1. ledna 2013 na vědomí svůj obecný názor ohledně přiměřené délky trestního řízení, nelze opomenout, že závěr o přiměřenosti délky řízení ve smyslu OdpŠk je závěrem právním, jež patří činit výlučně soudům (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, uveřejněný pod číslem 132/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Již v tomto ohledu soudy nižších stupňů pochybily, neboť ohledně délky předmětného trestního stíhání neučinily patřičná zjištění. Jestliže soudy po zvážení konkrétních okolností případu (v souladu s §31a OdpŠk) usoudí, že předmětné trestní řízení bylo nepřiměřeně dlouhým, učiní na základě zvážení těchto stejných okolností též závěr, zda zadostiučinění, jehož se poškozenému dostalo formou zastavení trestního stíhání, bylo dostatečné. Je třeba vyjít z předpokladu, že uvedené zadostiučinění bylo poskytnuto paušálně, s cílem zcela odškodnit převažující počet případů trestních stíhání, jež prezident republiky pokládal za nepřiměřeně dlouze vedená (pro v amnestijním rozhodnutí označené trestné činy), přičemž v konkrétnostech se samozřejmě důsledky tohoto paušálního odškodnění liší. Jak již bylo naznačeno v předchozích rozhodnutích, dalšího odškodnění by se mělo poškozenému dostat pouze za situace mimořádné, tedy tehdy, budou-li se okolnosti konkrétního případu výrazně vymykat okolnostem, jež byly stanoveny jako podmínky účasti na abolici (čl. II. prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. ledna 2013). Jelikož případné další odškodnění je poskytováno nad rámec zadostiučinění již poskytnutého v průběhu trestního řízení, bude třeba tuto případnou další satisfakci přizpůsobit.
30. V okolnostech projednávaného případu soudy učinily toliko závěr o celkové době řízení (přibližně 14 let). Tato délka činí 1,75 násobek minimální délky řízení potřebné pro účast na abolici ze dne 1. 1. 2013, a pokud by další konkrétní okolnosti případu svědčily o nedostatečném či laxním postupu orgánů činných v trestním řízení, lze se klonit k poskytnutí i dalšího zadostiučinění. Jelikož ovšem soudy nezformulovaly úsudek ohledně (ne)přiměřenosti délky řízení, přičemž a priori nelze vyloučit ani závěr, že délka řízení byla přiměřená okolnostem případu, jsou tyto úvahy vedeny ve značné obecnosti.
31. Je třeba odmítnout názor odvolacího soudu, podle kterého o dostatečnosti zadostiučinění, jehož se dovolateli dostalo prostřednictvím zastavení trestního stíhání, svědčí skutečnost, že žalobce nevyužil možnosti pokračovat v trestním stíhání, neboť ten nemá jakoukoliv právní (a nutno říci ani logickou) oporu. Obviněný z trestného činu má v souladu s §11 odst. 4 tr. ř. právo prohlásit, že trvá na projednání věci, v níž došlo k zastavení trestního stíhání z důvodů v zákoně stanovených. Nevyužitím uvedeného práva obviněný přichází o možnost dosáhnout pro sebe příznivějšího výsledku trestního řízení. Dovodit ovšem nelze, že by takto vyjadřoval jakýkoliv postoj ve vztahu k zadostiučinění, kterého se mu případně dostalo za újmu způsobenou v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení. Odvolací soud tedy při posouzení dostatečnosti již poskytnutého zadostiučinění vyšel ze zcela nesprávné úvahy. Dovolání bylo tedy shledáno důvodným.
32. Bude tedy na soudech nižších stupňů, aby v dalším průběhu řízení učinily závěr ohledně přiměřenosti délky předmětného trestního řízení a vzhledem ke konkrétním okolnostem případu též případně rozhodly, zda lze zastavení trestního stíhání považovat za způsobilé odškodnění dovolatelem tvrzené újmy. Za účelem uvedeného zjištění soudy dají stranám prostor tvrdit a označit důkazy ohledně konkrétních okolností případů, případně též strany poučí, aby vylíčily úplně všechny rozhodné skutečnosti. V tomto ohledu bude např. na dovolateli (jakožto žalobci), aby dostatečně substancoval své tvrzení o nečinnosti orgánů činných v trestním řízení, neboť v obecnosti, v níž toto tvrzení předložil, jej není dobře možné ověřit v procesu dokazování.
33. Jelikož bylo dovolání shledáno přípustným, zkoumal dovolací soud, zda řízení není zatíženo vadami, jež by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž takové neshledal (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
VI. Závěr
34. Nejvyšší soud vzhledem ke skutečnosti, že dovolání bylo shledáno důvodným, zrušil podle §243e odst. 1 o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. i v závislém výroku II. [§242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Jelikož některé důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí též pro rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil též rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
35. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
36. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 5. 2017
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu