ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.3420.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 3420/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce H. G. , zastoupeného Mgr. Tomášem Čermákem, advokátem, Advokátní kancelář Kříženecký & partneři, s. r. o., se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 2033/21, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 225/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2015, č. j. 72 Co 64/2015-435, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal zaplacení částky 1 000 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy, z toho částky 750 000 Kč v souvislosti se svým trestním stíháním pro trestný čin podvodu, vedeným posléze u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 10 T 188/2004, které bylo zahájeno usnesením Policie České republiky ze dne 11. 9. 2002 a skončilo pravomocným zprošťujícím rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 6. 2007.
Napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé co do částky 950 000 Kč (včetně shora uvedené částky 750 000 Kč) a co do částky 50 000 Kč (ohledně dalšího dílčího nároku), jakož i nákladových výroků, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Ohledně shora uvedeného dílčího nároku o zaplacení částky 750 000 Kč odvolací soud přisvědčil žalovanou vznesené námitce promlčení podle §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), když o tvrzené nemajetkové újmě se žalobce musel nepochybně dozvědět nejpozději v okamžiku, kdy jím namítané soudní řízení skončilo, tj. dne 19. 6. 2007. Žalobce svůj nárok u žalované uplatnil dne 5. 9. 2007, v důsledku čehož došlo podle §35 OdpŠk ke stavění běhu promlčecí doby nejvýše na dobu 6 měsíců, takže bylo na žalobci, aby svůj nárok uplatnil u soudu nejpozději do 19. 6. 2008, žalobce tak však učinil až svým podáním, které bylo soudu doručeno dne 28. 1. 2011, když do té doby žalobce u soudu uplatňoval jiné nároky. Současně podle odvolacího soudu zde není jakýkoli důvod, pro který by bylo na místě žalovanou vznesenou námitku promlčení shledat v rozporu s dobrými mravy. Za tohoto stavu považoval odvolací soud za zcela nadbytečné hodnotit požadovanou náhradu nemajetkové újmy jak z titulu nezákonného rozhodnutí, tak i z titulu nesprávného úředního postupu (nepřiměřené délky řízení, kterou soud prvního stupně bez toho neshledal), neboť s přihlédnutím k tomu, kdy žalobce uvedenou náhradu nemajetkové újmy uplatnil u soudu a kdy trestní řízení pravomocně skončilo, je evidentní, že žalobcem uplatněný nárok nemůže být tak jako tak shledán důvodným.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu potvrzení zamítavého výroku co do částky 750 000 Kč (ohledně shora uvedeného žalobního nároku) napadl žalobce, zastoupený advokátem, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud předesílá, že podané dovolání je na samé hranici projednatelnosti, když dovolatel ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ačkoliv tento požadavek je obligatorní náležitostí dovolání.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a dostupné též na www.nsoud.cz ). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 29 NSCR 36/2014). Obdobně je třeba vymezit i případnou rozdílnou rozhodovací praxi dovolacího soudu (k zákonnému požadavku vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, srovnej např. i usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz).
Uvádí-li dovolatel toliko, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, tato otázka nebyla dosud dovolacím soudem vyřešena či je rozhodována rozdílně a případně má být vyřešena jinak“, a to navíc bez uvedení, který z možných předpokladů přípustnosti dovolání má za naplněný ve vztahu k té které právní otázce, je zřejmé, že podané dovolání shora uvedené minimální obsahové požadavky nesplňuje.
Nicméně i tak je nepochybné, že není naplněn ani předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v právní otázce v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené.
Jak posouzení otázky běhu promlčecí doby podle §32 odst. 3 OdpŠk ve spojení s §35 OdpŠk, tak i posouzení otázky rozporu vznesené námitky promlčení s dobrými mravy ze strany odvolacího soudu je totiž v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (k počátku běhu promlčecí doby srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 96/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 962/2012, k možnému rozporu s dobrými mravy srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3825/2011, konečně k otázce ústavní konformity ustanovení §32 odst. 3 OdpŠk srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3252/12).
Dovolatel se vůči ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, ať už právní argumentací či poukazem na odlišná skutkové odlišnosti (při respektovaní skutkového stavu, z něhož vychází rozsudek odvolacího soudu), přes obsáhlost své právní a skutkové polemiky nijak konkrétně nevymezuje, což je dáno tím, že se s touto rozhodovací praxí před podáním dovolání zjevně neseznámil, ačkoliv takové seznámení ustanovení §237 o. s. ř. nepochybně předpokládá. Za této situace dovolací soud na základě podaného dovolání nedospěl k závěru, že by dovolacím soudem vyřešené právní otázky bylo namístě posoudit jinak.
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. 1. 2017
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu