ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.3454.2016.2
sp. zn. 30 Cdo 3454/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobkyně V. V. , zastoupené JUDr. Violetou Jiráčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 12, proti žalované J. Š. , zastoupené Mgr. Michalem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Americká 17, za účasti P. H., vedlejšího účastníka na straně žalované, zastoupeného JUDr. Helenou Mejvaldovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Kyjevská 778/11, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 18 C 132/2000, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. března 2016, č. j. 39 Co 243/2010-935, takto:
Dovolání žalované se odmítá .
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
V uvedené právní věci rozhodoval též Ústavní soud České republiky (dále již „Ústavní soud“), který nálezem ze dne 26. května 2015, č. j. IV. ÚS 402/15, zrušil usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ze dne 26. listopadu 2014, č. j. 30 Cdo 3144/2014-882 (kterým bylo odmítnuto dovolání žalované proti následně označenému rozsudku Městského soudu v Praze), jakož i rozsudek Městského soudu v Praze (dále již „odvolací soud“) ze dne 20. ledna 2014, č. j. 39 Co 243/2010-832.
Ústavní soud vytkl oběma uvedeným soudům, že se při rozhodování v podstatě vůbec nezabývaly otázkou dobré víry na straně žalované (stěžovatelky), resp. ani nevážily možnost působení dobré víry žalované ve smyslu Ústavním soudem připomenutých jeho nálezů a naplnění dobré víry žalované s ohledem na všechny okolnosti případu nehodnotily.
V (kasačním) nálezu Ústavní soud v rámci bodu 35. (závěrem) vyložil:
„Vzhledem k tomu, že již výše uvedená pochybení obecných soudů jsou dostatečným důvodem pro kasaci v záhlaví citovaných rozhodnutí, a s ohledem na princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů, se Ústavní soud k meritorním otázkám, které byly předmětem řízení před obecnými soudy, stejně jako k dalším konkrétním tvrzením a námitkám stěžovatelky, v této fázi řízení nijak nevyslovuje s tím, že je na stěžovatelce, aby je, pokud tak již neučinila, v novém řízení uplatnila a dále je na obecných soudech, aby se jimi odpovídajícím způsobem zabývaly a vypořádaly se s nimi.“
Odvolací soud posléze usnesením ze dne 7. března 2016, č. j. 39 Co 243/2010-935, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud k vydání tohoto kasačního rozhodnutí přistoupil z toho důvodu, že se ani soud prvního stupně při rozhodování nezabýval otázkou nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem žalovanou na základě dobré víry ve smyslu závěrů vyložených ve shora označeném nálezu Ústavního soudu.
Odvolací soud však současně vyložil, že i nadále setrvává na svém závěru, že předmětná kupní smlouva, datovaná dnem 7. listopadu 1998, kterou vedlejší účastník nemovitosti koupil od Ing. F. Z., je smlouvou neplatnou. Dále odvolací soud zdůraznil, že v dalším řízení je soud prvního stupně vázán právním názorem odvolacího soudu, že předmětná kupní smlouva je smlouvou neplatnou, a že nadále se bude zabývat tím, zda se žalovaná nestala vlastnicí nemovitostí proto, že je nabyla na základě smlouvy ze dne 17. prosince 1999 od vedlejšího účastníka v dobré víře ve smyslu předmětné judikatury Ústavního soudu.
Proti tomuto kasačnímu usnesení odvolacího soudu podala žalovaná (dále již „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uplatňuje dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. a předpoklad přípustnosti svého dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. spatřuje v tom, že „by měl dovolací soud rozhodnout o otázce v praxi dovolacím soudem dosud neřešené, zda závaznost prvostupňového soudu právním názorem odvolacího soudu se týká pouze právních otázek nebo i otázek provádění a hodnocení důkazů, tedy zda má odvolací soud pravomoc nařídit soudu prvního stupně, k jakým skutkovým zjištěním má po provedení důkazů dospět, respektive zakázat mu provádět důkazy, kterými by ‚závazná‘ skutková zjištění odvolacího soudu byla zpochybněna.“ V další části pak dovolatelka v uvedeném směru podrobně rozvíjí tuto dovolací argumentaci včetně zpochybnění skutkových zjištění, k nimž odvolací soud dospěl. Závěrem dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, aby přikázal, že věc bude projednána a rozhodnuta jiným senátem téhož odvolacího soudu, případně aby dovolací soud sám změnil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a podanou žalobu zamítl a vyhověl vzájemnému návrhu dovolatelky.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání žalované není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
Odvolací soud s ohledem na uvedený nález Ústavního soudu správně vyhodnotil, že ani soud prvního stupně při rozhodování otázku nabytí vlastnického práva k nemovitostem od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele neposuzoval, a je tedy zapotřebí, aby se posouzením těchto právně významných okolností zabýval. Potud je závěr odvolacího soudu správný.
Odvolací soud však pominul další část odůvodnění kasačního nálezu Ústavního soudu, kterou je třeba ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky bezpodmínečně respektovat, a to, že ohledně dalších právně významných (meritorních) námitek dovolatelky (v onom řízení vystupující v procesním postavení stěžovatelky) je „na stěžovatelce, aby je, pokud tak již neučinila, v novém řízení uplatnila a dále je na obecných soudech, aby se jimi odpovídajícím způsobem zabývaly a vypořádaly se s nimi.“
Tuto část odůvodnění kasačního nálezu Ústavního soudu proto nelze vyložit jinak, než tak, že pokud v dalším řízení (kromě otázky nabytí vlastnického práva k předmětným nemovitostem na základě dobré víry dovolatelky) dovolatelka uplatní další meritorní otázky, je na obecných soudech, aby se takovými námitkami zabývaly, tedy znovu i otázkou platnosti předmětné kupní smlouvy, poněvadž Ústavní soud při svém rozhodování nevycházel z právního názoru, že předmětná kupní smlouva je absolutně neplatným právním úkonem, nýbrž pouze vyložil, že již absence posuzování otázky nabytí od nevlastníka ze strany obecných soudů sama o sobě naplňovala důvod ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí (jakkoliv by se dalo předpokládat, že řešení otázky „nemo plus iuris“ je již odvislé od závěru, že zde není platného nabývacího titulu, pročež musí být právě řešena /již jen/ otázka nabytí nemovitosti od nevlastníka; tak se tomu ovšem v daném případě nestalo, přičemž ani dovolacímu soudu nepřísluší v tomto směru posuzovat konzistentnost předmětného nálezu – k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8. listopadu 2011, sp. zn. IV. ÚS 1642/11).
V procesní situaci, kdy se i pro účely (dalšího) prvoinstančního řízení bezvýjimečně uplatňují závěry obsažené ve shora zreferovaném nálezu Ústavního soudu, není (žádného racionálního) důvodu přistupovat ke kasaci dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, neboť vskutku ani soud prvního stupně ve smyslu judikatury Ústavního soudu otázku „nemo plus iuris“ neřešil. Pokud však odvolací soud učinil pro soud prvního stupně jako závazný právní názor týkající se neplatnosti předmětné kupní smlouvy, pak se v tomto směru odklonil od závěru, který učinil v předmětném nálezu Ústavní soud. Znamená to tedy pro soud prvního stupně, že je bezvýjimečně vázán uvedeným nálezem Ústavního soudu, a že tedy pokud dovolatelka v dalším řízení uplatní či již uplatnila v uvedeném směru (o kterých se rámcově zmiňuje Ústavní soud) právně významné námitky, je nezbytné, aby se jimi soud prvního stupně v dalším řízení zabýval.
S ohledem na uvedené rozhodnutí nebyl shledán důvod ani k postupu ve smyslu §243e odst. 3 o. s. ř., který navrhovala dovolatelka.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalované ve smyslu §237 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. ledna 2017
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu