ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.3483.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 3483/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně Ing. K. Š. , zastoupené Mgr. Tomášem Rašovským, advokátem, se sídlem v Brně, Kotlářská 51a, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 141/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2016, č. j. 15 Co 91/2016-84, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 575 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy, která jí měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 16 C 147/95 o zaplacení finanční náhrady za nevydané nemovitosti podle zákona č. 87/1991 Sb.
Napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který žalobu v plném rozsahu zamítl a uložil žalobkyni zaplatit žalované náhradu nákladů řízení. Současně odvolací soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná důvodně vznesla námitku promlčení, ke kterému podle §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), došlo ještě dříve, než byl nárok předběžně uplatněn u Ministerstva spravedlnosti. Soudy počátek běhu šestiměsíční promlčecí doby počítaly od doručení odmítavého usnesení Ústavního soudu dne 21. 6. 2012, přičemž žádost byla ministerstvu doručena až 27. 12. 2012. Současně odvolací soud neshledal, že by námitka promlčení byla uplatněna v rozporu s dobrými mravy.
Rozsudek odvolacího soudu, a to výslovně v celém rozsahu, napadla žalobkyně, zastoupená advokátem, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl dílem jako nepřípustné a dílem pro vady.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odstavec 6).
Podle §32 odst. 3 OdpŠk nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.
Dovolání ve věci samé není přípustné (§237 o. s. ř.), neboť dovolatelka své dovolání staví na tvrzení, že odmítavé usnesení Ústavního soudu bylo dne 21. 6. 2012 doručeno přímo jí osobně, nikoliv však jejímu právnímu zástupci, který ji v řízení před Ústavním soudem zastupoval a kterému bylo toto konečné rozhodnutí doručeno až 24. 7. 2012. Takové tvrzení však neodpovídá skutkovému závěru soudu prvního stupně, který ani v odvolacím řízení nedoznal žádné změny, že usnesení Ústavního soudu bylo právnímu zástupci žalobkyně doručeno dne 21. 6. 2012 a následně bylo toto usnesení opětovně doručeno právnímu zástupci žalobkyně dne 24. 7. 2012. Tento skutkový závěr soudu prvního stupně, který navíc dovolacímu přezkumu nepodléhá (srov. §241a odst. 1 a 6 a §243f odst. 1 o. s. ř.), byl přitom plně v souladu s tvrzením žalobkyně uvedeným v žalobě: „K pravomocnému ukončení výše uvedeného řízení … došlo až právní mocí usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 6. 2012 sp. zn. IV. ÚS 1655/12, kdy právní moci nabylo uvedené rozhodnutí dne 21. 6. 2012 (doručením usnesení).“ Tomuto skutkovému stavu odpovídal i procesní postup soudu prvního stupně při jednání, kdy podle §118a odst. 3 o. s. ř. vyzval žalobkyni k označení důkazů k prokázání tvrzení, „že její žádost o odškodnění byla žalované doručena 21. 12. 2012.“ S tvrzením, že dne 21. 6. 2012 bylo usnesení Ústavního soudu doručeno pouze žalobkyni (nikoliv jejímu právnímu zástupci), přišla žalobkyně až v rámci odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, aniž by současně tvrdila a prokazovala naplnění zákonných předpokladů pro uplatnění nových skutečností (§118b o. s. ř.). V této souvislosti nyní dovolatelka žádnou otázku procesního práva nenastoluje.
Dovolatelka tak nezpochybňuje řešení právní otázky, který okamžik lze považovat za skončení řízení ve smyslu §32 odst. 3 věty druhé OdpŠk, neboť v tomto směru nepředkládá jiné řešení, než že tímto okamžikem je doručení odmítavého usnesení Ústavního soudu právnímu zástupci stěžovatele (žalobkyně). Takové řešení právní otázky je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. část III., bod 2. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4501/2011) a s ohledem na učiněný skutkový závěr s ním ani napadené rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu.
Dovolání v rozsahu, v němž bylo odvolacím soudem rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v tomto rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. 1. 2017
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu