ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.3600.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 3600/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Simonem v právní věci žalobkyně JUDr. J. H., proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 43 C 81/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2017, č. j. 30 Co 545/2016-113, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 8. 2016, č. j. 43 C 81/2015-74, zamítl žalobu o zaplacení částky 2 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím (výrok II) a současně žalobkyni uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 600 Kč (výrok III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem ze dne 7. 3. 2017, č. j. 30 Co 545/2016-113, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé pod bodem I ohledně částky 2 000 Kč s příslušenstvím zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I), dále rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé pod bodem II potvrdil (výrok II) a žalobkyni uložil, aby žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů zaplatila částku ve výši 600 Kč (výrok III).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v rozsahu výroků II a III včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobkyně v dovolání mimo citaci §237 o. s. ř. pouze uvedla, že „rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu podle ustálené rozhodovací praxe byla řešena jinak a dále vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak, neboť ji odvolací soud posoudil nesprávně“ a že „otázka rozhodnutí účinnosti či neúčinnosti doručení je rozhodována v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu České republiky a i v rozhodovací praxi Ústavního soudu České republiky odlišně“ od závěru učiněného v napadeném rozsudku odvolacího soudu. Žalobkyně dále považuje dovolání za přípustné „s ohledem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky, kterými již byla předmětná otázka hmotného nebo procesního práva řešena a bylo o ní rozhodováno jinak“ a uvádí, že odvolací soud věc posoudil „v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu ČR a nálezy Ústavního soudu ČR a tato právní otázka má být vyřešena jinak“.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 a §241a odst. 1 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz , usnesení Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz ).
Rovněž Ústavní soud ve zmíněném usnesení sp. zn. I. ÚS 3524/13 potvrdil, že „[k] tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.).“
Ústavní soud dále potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
V případě, že měla žalobkyně za to, že dovolání je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má žalobkyně za dosud nevyřešenou dovolacím soudem.
Jestliže se žalobkyně domnívala, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, musela by pro splnění požadavku ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. uvést, od jaké konkrétní judikatury se odvolací soud podle ní odchýlil. Odkazuje-li dovolatelka na judikaturu Ústavního soudu (byť pouze generálně), pak jeho rozhodnutí nejsou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích ustanovení §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3119/2013).
Pokud žalobkyně tvrdila, že určitá otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, pak měla v dovolání poukázat na rozhodnutí, ve kterých byla tato otázka dovolacím soudem vyřešena rozdílně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Konečně spatřovala-li žalobkyně přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatelky) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013).
V posuzovaném případě však vymezení toho, v čem žalobkyně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, v dovolání absentuje, když z dovolání není seznatelné, který předpoklad přípustnosti považuje žalobkyně pro konkrétní dovolací důvod za splněný.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobkyní v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř. a §243b o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že dovolání bylo odmítnuto pro vady, nebylo třeba rozhodovat o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. srpna 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu