ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.364.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 364/2016-143
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka ve věci žalobkyně L. G. , zastoupené JUDr. Václavem Peňázem, advokátem se sídlem v Brně, Pekařská 384/13, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 17 C 19/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 9. 2015, č. j. 44 Co 349/2014-127, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. 9. 2015, č. j. 44 Co 349/2014-127, v plném rozsahu, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 11. 6. 2014, č. j. 17 C 19/2010-103, v rozsahu výroků I a III, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se žalobou na žalované domáhá náhrady škody v podobě ušlého zisku, jež jí měla být způsobena tím, že v době od února 2005 do února 2008 nemohla vykonávat podnikatelskou činnost v důsledku ztráty bezúhonnosti poté, co byla pravomocně odsouzena pro pomoc ke spáchání trestného činu, a to rozsudkem, který byl později zrušen. Žalobkyně původně požadovala náhradu škody ve výši 605 001 Kč, v průběhu řízení však vzala žalobu částečně zpět. Předmětem řízení tak zůstává částka 389 712 Kč.
2. V projednávané věci již Nejvyšší soud rozhodoval rozsudkem ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 237/2013, kterým zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen „odvolací soud“) ze dne 12. 9. 2012, č. j. 44 Co 220/2011-68, a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší soud v citovaném rozsudku posuzoval otázku, zda odsuzující rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. 1 T 3/2002, jenž nabyl právní moci dne 3. 3. 2005, kterým byla žalobkyně uznána vinnou za pomoc k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a jiné podobné povinné platby a byl jí uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku s podmíněným odkladem na dobu jednoho a půl roku, představoval relevantní příčinu vzniku tvrzené škody, resp. otázku, zda rozhodnutím živnostenského úřadu ze dne 29. 8. 2005 o zrušení živnostenského oprávnění došlo k přetržení příčinné souvislosti mezi odsuzujícím rozsudkem trestního soudu a vznikem žalobkyní tvrzené škody. Nejvyšší soud přitom dospěl k závěru, že k přetržení příčinné souvislosti nedošlo, neboť vydání rozhodnutí živnostenského úřadu bylo pouze nutným důsledkem skutečnosti, že žalobkyně po pravomocném odsouzení přestala splňovat podmínku bezúhonnosti, vyžadovanou §6 odst. 1 písm. c) zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění zákona č. 167/2004 Sb. (dále jen „živnostenský zákon“), pro provozování živnosti fyzickými osobami.
3. V následujícím řízení odvolací soud usnesením ze dne 23. 4. 2014, č. j.44 Co 220/2011-91, zrušil rozsudek Městského soudu v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 28. 3. 2011, č. j. 17 C 19/2010-39, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Soudu prvního stupně uložil, aby se v dalším řízení zabýval otázkou vzniku škody ve formě ušlého zisku na straně žalobkyně; tato otázka nebyla podle odvolacího soudu z důvodu čerpání mateřské dovolené žalobkyní jednoznačně zodpovězena.
4. V dalším řízení soud prvního stupně rozsudkem ze dne 11. 6. 2014, č. j. 17 C 19/2010-103, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 385 795,60 Kč (výrok I), řízení ohledně částky 3 916,40 Kč zastavil (výrok II) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 44 884,22 Kč (výrok III).
5. Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobkyně před nástupem na mateřskou dovolenou v r. 2001 podnikala jako osoba samostatně výdělečně činná, přičemž na základě smlouvy o obchodní a marketingové spolupráci zajišťovala společnosti CAFF – studio, s.r.o. a společnosti ARTAX, a.s. klienty, za což jí byla vyplácena provize. Ke své podnikatelské činnosti se hodlala ve třech letech věku dítěte vrátit, avšak v důsledku nezákonného odsouzení jí v tom bylo zabráněno. Kdyby ovšem podnikat mohla, měla možnost navázat na spolupráci se svými klienty, a dosahovat tak zisků jako před nástupem na mateřskou dovolenou. Žalobkyně namísto toho vyhledala práci v zaměstnaneckém poměru u společnosti Kilion, s.r.o., pro kterou vykonávala stejnou činnost, jaká byla předmětem jejího podnikání, a navázala zde spolupráci s většinou svých bývalých klientů.
6. Na uvedeném skutkovém základě dospěl soud prvního stupně k závěru, že odsouzení žalobkyně mělo za následek, že z pohledu předpokladů pro výkon podnikatelské činnosti dle živnostenského zákona přestala splňovat podmínku bezúhonnosti a nemohla po dobu, po kterou bylo uvedené odsouzení zapsáno v rejstříku trestů, podnikat. Soud prvního stupně proto uzavřel, že s ohledem na pravidelný běh věcí bylo možno očekávat rozmnožení majetku žalobkyně o zisk z podnikání, kterého dosahovala dříve. Co se týká výše ušlého zisku, vycházel soud z daňového přiznání žalobkyně za rok 2001, dle kterého dosáhla čistého zisku ve výši 129 904 Kč, tj. při průměrném počtu 365 dnů v roce částky 355,90 Kč denně, a tuto částku vynásobil počtem dnů v období od 3. 3. 2005, kdy nabyl právní moci odsuzující trestní rozsudek, do 19. 2. 2008, kdy nabyl právní moci trestní rozsudek, jímž byla žalobkyně zproštěna obvinění. Za uvedenou dobu (celkem 1 084 dní) tak žalobkyni ušel zisk ve výši 385 795,60 Kč (1 084 x 355,90).
7. Odvolací soud k odvolání žalované v záhlaví citovaném rozsudku změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení soudů všech stupňů částku 2 299,50 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
8. Odvolací soud dospěl – na rozdíl od soudu prvního stupně – k závěru, že žalobkyně ze svého pracovního poměru u společnosti Kilion, s.r.o., kde její čisté příjmy od září r. 2006 do února r. 2008 přesáhly měsíčně částku 14 000 Kč, tj. ročně částku 168 000 Kč, získala vyšší přínos, než jakého dosáhla v r. 2001 ze své podnikatelské činnosti. Odvolací soud s ohledem na to, že práce žalobkyně v rámci jejího pracovního poměru byla téhož druhu, jakou vykonávala při své podnikatelské činnosti, uzavřel, že dřívější příjem žalobkyně z podnikatelské činnosti byl adekvátně nahrazen příjmem ze zaměstnaneckého poměru, a žalobkyni tak v období od října 2006 do února 2008 škoda v podobě ušlého zisku nevznikla.
9. Co se týče období od března 2005 do září 2006, odvolací soud konstatoval, že živnostenské oprávnění žalobkyně bylo podle §6 odst. 2 písm. b) pravomocně zrušeno až rozhodnutím Živnostenského úřadu v Kuřimi ke dni 16. 9. 2005. S ohledem na to odvolací soud dovodil, že za dobu od 3. 3. 2005 do 16. 9. 2005 nelze příjem ušlý žalobkyni z podnikatelské činnosti klást do příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím trestního soudu. Rovněž další žalované období ušlého zisku od září 2005 do září 2006 nebylo dle odvolacího soudu možno klást do příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím a zrušením živnostenského oprávnění, neboť žalobkyně si ze své vůle zvolila další rok rodičovské dovolené, a jen z tohoto důvodu neměla příjmy z výdělečné činnosti.
II. Dovolání a vyjádření k němu
10. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu dovoláním. Žalobkyně v něm předně namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, od kterého okamžiku nemůže pravomocně odsouzená osoba vykonávat podnikatelskou činnost. Dle žalobkyně v jejím případě tento okamžik nastal již právní mocí odsuzujícího rozsudku trestního soudu, neboť již od tohoto okamžiku přestala splňovat podmínky pro výkon živnosti dle živnostenského zákona, a musela tak fakticky přestat provozovat živnost. Dle žalobkyně uvedená otázka nebyla doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena.
11. Žalobkyně dále namítá nesprávnost závěru odvolacího soudu, že v období od září 2005 do září 2006 jí nemohla vzniknout žádná škoda, neboť v tuto dobu byla na rodičovské dovolené. Žalobkyně k tomu uvádí, že je naprosto bezpředmětné, zda byla na rodičovské dovolené či nikoli. Nebýt odsuzujícího rozsudku, podnikat by mohla. Rovněž tato otázka nebyla dle žalobkyně dosavadní praxi dovolacího soudu řešena.
12. Žalobkyně odvolacímu soudu rovněž vytýká, že neshledal důvodným ani její nárok na náhradu škody za dobu od září 2006 do února 2008, kdy nastoupila jako zaměstnanec do společnosti Kilion, s.r.o. s tím, že její příjmy ze zaměstnaneckého poměru přesahovaly předpokládané příjmy z podnikání. Proti tomu žalobkyně namítá, že samostatnou výdělečnou činnost mohla vykonávat vedle svého zaměstnání, přičemž poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1486/2004, ve kterém Nejvyšší soud formuloval závěr, podle kterého se výše ušlého výdělku určuje nejen s ohledem na ztrátu příjmu z pracovního poměru, ale je nutno přihlížet i k příjmům, kterých poškozený dosahoval při souběžně vykonávané výdělečné činnosti. Podle žalobkyně lze uvedený závěr analogicky aplikovat i na projednávanou věc.
13. Žalobkyně konečně namítá, že odvolací soud rozhodl ve dvou skutkově shodných věcech zcela rozdílně. Naprosto ve stejné situaci jako žalobkyně byl totiž i její manžel V. G., který byl spolu s žalobkyní také nezákonně odsouzen a následně žádal náhradu škody, která mu rozhodnutím Krajského soudu v Brně ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 44 Co 219/2011, byla přiznána.
14. Žalobkyně na tomto základě navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje a žalobkyni se přiznává náhrada nákladů řízení.
15. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
16. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
17. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
18. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
19. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
20. Námitka žalobkyně, podle níž rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na nesprávném závěru, že žalobkyně v době, kdy byla zaměstnána v pracovněprávním poměru, nemohla podnikat, a nevznikla jí proto škoda, se míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem, neboť ten, s přihlédnutím k povaze a náplni pracovního poměru žalobkyně, své rozhodnutí založil na závěru, že zisk ušlý žalobkyni z podnikání byl kompenzován výdělkem z pracovního poměru. Žalobkyní tvrzená skutečnost, že nad rámec pracovního poměru by byla schopna současně podnikat, přitom ze skutkových zjištění neplyne. Žalobkyně tudíž konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění, než odvolací soud, a její námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení.
21. Odkaz žalobkyně na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1486/2004, není případný, neboť právní závěry v něm obsažené se uplatní za předpokladu, že poškozený vykonává souběžně více pracovních poměrů, anebo vykonává vedle pracovního poměru rovněž činnost konanou vlastním jménem a na vlastní odpovědnost, což jak bylo uvedeno výše, ze skutkových zjištění v projednávané věci neplyne. Uvedená námitka proto přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá.
22. Rovněž námitka žalobkyně, dle které odvolací soud nerespektoval svou dřívější rozhodovací praxi, pokud v posuzované věci rozhodl rozdílně oproti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 44 Co 219/2011, nezakládá přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Z obsahu spisu, jehož součásti je i citované rozhodnutí, totiž vyplývá, že v daném případě, jenž se týkal manžela žalobkyně, byla otázka příčiny vzniku škody ve formě ušlého zisku jednoznačně zodpovězena, naproti tomu v případě žalobkyně zůstala tato otázka s ohledem na čerpání rodičovské dovolené a následný výkon závislé činnosti sporná. Nejednalo se tedy o zcela totožné věci, jak tvrdí žalobkyně, a postup odvolacího soudu tudíž není v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1071/2015).
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
23. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky, od kterého okamžiku není odsouzená osoba oprávněna nadále podnikat, neboť uvedená otázka nebyla v dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena.
24. Dovolání v tomto rozsahu není důvodné.
25. Dle ustanovení §6 odst. 1 písm. c) živnostenského zákona je všeobecnou podmínkou provozování živnosti fyzickou osobou bezúhonnost.
26. Dle ust. §6 odst. 2 živnostenského zákona se za bezúhonného pro účely tohoto zákona nepovažuje ten, kdo byl pravomocně odsouzen
a) pro trestný čin spáchaný úmyslně k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání alespoň jednoho roku,
b) pro trestný čin spáchaný úmyslně, jehož skutková podstata souvisí s podnikáním a na který se nevztahuje písmeno a), nebo
c) pro trestný čin spáchaný z nedbalosti, jehož skutková podstata souvisí s předmětem podnikání, pokud se na něho nehledí, jako by nebyl odsouzen.
27. Dle ust. §58 odst. 1 písm. a) živnostenského zákona živnostenský úřad zruší živnostenské oprávnění, jestliže podnikatel již nesplňuje podmínky podle §6 odst. 1 písm. b) nebo c), ledaže v případě §6 odst. 1 písm. b) je živnost provozována se souhlasem soudu podle §12.
28. Nejvyšší soud se proto v souvislosti shora vymezenou právní otázkou se zabýval smyslem a účelem podmínky bezúhonnosti jako všeobecné podmínky pro provozování živnosti ve smyslu §6 odst. 1 písm. c) živnostenského zákona a v návaznosti na to povahou rozhodování živnostenského úřadu o zrušení živnostenského oprávnění z důvodu ztráty bezúhonnosti dle §6 odst. 2 písm. b) živnostenského zákona.
29. Ústavní soud v nálezu ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 35/08, obecně konstatoval, že „smyslem a účelem podmínky bezúhonnosti, omezující základní právo na podnikání, je ochrana základních práv a svobod třetích osob, jež by mohla být podnikáním provozovaným v rozporu s právem a dobrými mravy dotčena“. Ústavní soud v uvedeném nálezu posuzoval mj. ústavnost ustanovení §6 odst. 2 písm. a) živnostenského zákona, ve znění účinném do 31. 7. 2010, podle něhož „za bezúhonného se pro účely tohoto zákona nepovažuje ten, kdo byl pravomocně odsouzen pro trestný čin spáchaný úmyslně, ať již samostatně nebo v souběhu s jinými trestnými činy, a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku“. Dospěl přitom k závěru, že citované ustanovení je v rozporu čl. 26 odst. 1 a 2 a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud totiž shledal, že předmětná právní úprava postrádala korektiv zohledňující skutečnost, že dochází ke konkurenci dvou základních práv a svobod. Ostatně k vymezení smyslu a účelu podmínky bezúhonnosti Ústavní soud dodal, že „tato podmínka musí ale splňovat hlediska, jež plynou z principu proporcionality pro posouzení normativního prostředku zajišťujícího jedno a omezujícího jiné základní právo či svobodu“.
30. Na zmíněný nález navázal ve své judikatuře Nejvyšší správní soud, který se v rozsudku ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 As 69/2008-50, zabýval výkladem ustanovení §6 odst. 2 písm. b) živnostenského zákona, přičemž dovodil, že pro aplikaci daného ustanovení je nutné, aby došlo k naplnění dvou podmínek, a to za prvé k odsouzení za úmyslný trestný čin a za druhé k tomu, aby skutková podstata trestného činu souvisela s podnikáním. Ve vztahu k druhé podmínce Nejvyšší správní soud dále uvedl, že úvahu, zda skutková podstata trestného činu spáchaného úmyslně souvisí s podnikáním, je nutno učinit s ohledem na smysl a účel podmínky bezúhonnosti. Výklad této podmínky přitom podle testu proporcionality nesmí být v rozporu s potřebností, vhodností, šetrností a přiměřeností omezení práva podnikat. V návaznosti na to Nejvyšší správní soud uzavřel, že „souvislost skutkové podstaty s podnikáním je tedy nutno vykládat s ohledem na aprobovanou činnost konkrétní podnikatelské osoby. Tuto souvislost je pak nutno pro případ podřazení pod předmětné ustanovení patřičně zdůvodnit.“.
31. Obdobně v rozsudku ze dne 5. 3. 2015, č. j. 9 As 229/2014-36, Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že podmínky ztráty bezúhonnosti nelze vykládat tak, že trestný čin spáchaný v souvislosti s některou z podnikatelských činností osoby je automaticky důvodem pro zrušení všech jejích živnostenských oprávnění. Správní orgány však musí zkoumat, zda má trestná činnost živnostníka souvislost s konkrétním živnostenským podnikáním. Pouze takovým postupem je zajištěno, že ztráta bezúhonnosti a navazující zrušení živnostenského oprávnění, je vhodným prostředkem k ochraně základních práv a svobod třetích osob.
32. S ohledem na výše citovanou judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu je nutné dovodit, že odsouzení podnikatele provozujícího živnost na základě živnostenského oprávnění za úmyslný trestný čin sice představuje nutnou podmínku pro ztrátu bezúhonnosti dle §6 odst. 2 písm. b) živnostenského zákona, nikoliv však podmínku dostatečnou, neboť současně je nutné, aby byl naplněn i druhý zákonný předpoklad, a to souvislost trestného činu s podnikáním. Splnění této druhé podmínky však již nezávisí na posouzení trestním soudem, nýbrž se jedná o otázku, kterou v konkrétní rovině s ohledem na zásadu proporcionality zkoumá sám živnostenský úřad.
33. V kontextu nyní projednávané věci proto nelze souhlasit s názorem žalobkyně, že rozhodnutí živnostenského úřadu představuje pouze formální potvrzení toho, že ztratila oprávnění provozovat živnost, neboť až do okamžiku právní moci rozhodnutí živnostenského úřadu nebylo možné s určitostí zodpovědět, zda žalobkyně naplnila podmínky ustanovení §6 odst. 2 písm. b) živnostenského zákona, a zda tak ztratila bezúhonnost jako všeobecnou podmínku provozování živnosti ve smyslu ustanovení 6 odst. 1 písm. c) živnostenského zákona. Z toho zároveň plyne, že až do okamžiku právní moci rozhodnutí živnostenského úřadu o zrušení živnostenského oprávnění je na pravomocně odsouzeného podnikatele třeba nahlížet jako na osobu bezúhonnou. Uvedené přitom nic nemění na tom, že prvotní příčinnou zrušení živnostenského oprávnění byl pravomocný rozsudek trestního soudu, jak dovodil Nejvyšší soud ve svém předchozím kasačním rozsudku, neboť stále platí, že živnostenský úřad byl při svém rozhodování vázán rozhodnutím trestního soudu o vině, byl tedy vázán posouzením splnění první z výše zmíněných podmínek. Je tak možné uzavřít, že odvolací soud věc posoudil správně, pakliže dovodil, že až do okamžiku pravomocného zrušení živnostenského oprávnění žalobkyně mohla živnost nadále provozovat.
34. Dovolání je dále přípustné pro řešení otázky, zda čerpání rodičovské dovolené vylučuje vznik škody v podobě ušlého zisku, k němuž mělo dojít v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím trestního soudu, neboť uvedená otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud řešena.
35. Dovolání je důvodné.
36. Obecně platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009).
37. Při rozboru otázky příčinné souvislosti jde o zjištění, jaká skutečnost byla bezprostřední příčinou daného následku. Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (v němž každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny a následky, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu. Musí jít o příčinu důležitou, podstatnou a značnou, bez níž by ke vzniku škody nedošlo. Z hlediska naplnění příčinné souvislosti nemůže stačit obecná úvaha o možných následcích jednání škůdce či pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku jeho protiprávního jednání, nýbrž musí být příčinná souvislost najisto postavena (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2490/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2408/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4841/2009).
38. Podle teorie adekvátní příčinné souvislosti je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny ( conditio sine qua non ); srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, uveřejněný pod č. 177/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a v něm označené odkazy na literaturu k teorii adekvátní příčinné souvislosti. Ústavní soud v uvedeném nálezu ve vztahu k teorii adekvátnosti příčinné souvislosti rozvedl, že „(…) v řadě vzájemně souvisejících příčin nejsou všechny příčiny stejně významné. Základní obsahovou náležitostí odůvodnění rozhodnutí o příčinné souvislosti tak musí být úvaha o kritériích, kterými se odlišují právně podstatné příčiny od příčin právně nepodstatných, a aplikace těchto kritérií na konkrétní případ.“.
39. V projednávané věci není možné za právně relevantní příčinu škody spočívající v ušlém zisku považovat skutečnost, že se žalobkyně rozhodla v období od září 2005 do září 2006 čerpat rodičovskou dovolenou, neboť v této době již žalobkyně neměla možnost pokračovat v dřívější podnikatelské činnosti, když v důsledku rozhodnutí živnostenského úřadu ztratila oprávnění provozovat živnost. K tomu, zda žalobkyně v uvedeném období mohla provádět jinou výdělečnou činnost (např. v pracovním poměru), ze které by měla zisk, pak odvolací soud neučinil žádná skutková zjištění. V tomto směru jím provedené posouzení otázky příčinné souvislosti nemůže být úplné, a tedy ani správné.
VI. Závěr
40. Nejvyšší soud z výše uvedeného důvodu napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. v plném rozsahu zrušil. Protože se důvod zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahuje i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení §243e odst. 2 o. s. ř. v rozsahu výroků I a III rovněž rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
41. V rámci nového projednání věci bude na soudu prvního stupně, aby postupem podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. vyzval žalobkyni k doplnění skutkových tvrzení a navržení důkazů týkajících se toho, že v období od září 2005 do září 2006 nemohla v důsledku nezákonného rozhodnutí trestního soudu, a na něj navazujícího rozhodnutí živnostenského úřadu, provádět vedle podnikatelské činnosti ani jinou výdělečnou činnost, čímž jí měla vzniknout škoda v podobě ušlého zisku.
42. Soudy jsou ve smyslu ustanovení §243g odst. 1 části věty první za středníkem o. s. ř. ve spojení s ustanovením §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
43. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 29. listopadu 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu