ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.37.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 37/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně D. K. , zastoupené JUDr. Tomášem Nevečeřalem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 404/19, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 15.000.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 73/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2013, č. j. 13 Co 484/2012-378, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) konstatuje, že dovolání žalobkyně (dále též „dovolatelka“) proti v záhlaví označenému rozsudku Městského soudu v Praze (dále již „odvolací soud“) trpí vadou, pro kterou se nelze vůbec zabývat otázkou jeho přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř.
Předně k otázce možnosti „ztotožnění se s písemným odvoláním (zjevně míněno: dovoláním) žalobkyně tak, jak bylo žalobkyní podáno“ , které učinil předchozí právní zástupce (advokát) dovolatelky nutno poukázat na judikaturu Nejvyššího soudu, který opakovaně vyložil, že z ustanovení §241a odst. 5 o. s. ř. vyplývá, že k dodatečnému splnění podmínky povinného zastoupení dovolatele musí advokát již učiněné podání dovolatele nahradit vlastním podáním, a to alespoň pokud jde o vymezení rozsahu, v jakém se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, a vymezení dovolacího důvodu, když – s ohledem na novelu občanského soudního řádu provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. – není již nadále použitelná judikatura, podle které ke splnění podmínky zastoupení advokátem postačuje, aby právní zástupce dovolatele sdělil soudu, že se s podáním zastoupeného účastníka (dovolatele) ztotožňuje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5196/2014, in http://nsoud.cz , nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2628/15, in http://nalus.usoud.cz ).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).
Z pohledu shora připomenutých obsahových náležitostí podané dovolání žalobkyně tyto normativní limity zjevně nesplňuje.
Jak se podává z obsahu dovolání (doplnění dovolání), dovolatelka v podaném dovolání namítá, že „rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, kdy dle žalobkyně je v dané věci dán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry odvolacího soudu, v důsledku čehož došlo na straně odvolacího soudu k nesprávnému právnímu posouzení věci.“ Předpoklad přípustnosti dovolání pak dovolatelka vymezuje s tím, že „napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu “, aniž by v dovolání uvedla, s jakými konkrétními rozhodnutími je napadené rozhodnutí odvolacího soudu v kolizi.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že jeho úkolem není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva. Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Znamená to tedy, že i kdyby dovolací soud měl za to, že v případě věcného přezkumu dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu obstát nemůže, tak bez onoho právně relevantního vymezení předpokladu přípustnosti dovolání dovolacímu soudu v žádném případě nepřísluší, aby za dovolatele dovozoval či snad doplňoval absentující obligatorní náležitosti jeho dovolání; opačný postup by představoval zjevný exces, neboť by v takovém případě nebyla respektována právní reglementace dovolacího řízení a bylo by porušeno právo účastníků na spravedlivý proces.
Dovolací soud sice při posuzování přípustnosti dovolání není oprávněn verifikovat skutková zjištění, z nichž při rozhodování odvolací soud vycházel, avšak pokud by naznal, že z odůvodnění písemného vyhotovení dovoláním napadeného rozhodnutí nelze zjistit právně rozhodné skutečnosti, případně tyto jsou (z hlediska učiněných dílčích skutkových zjištění) rozporné, nesrozumitelné či neurčité, pak by – poněvadž by uvedený stav šel na vrub správnosti právního posouzení věci (jelikož takto defektně uvedený skutkový stav z povahy věci by vylučoval, aby odvolací soud na něj aplikoval příslušné pravidlo chování, případně je neaplikoval, ač se jednalo o předčasný závěr právě pro popsané defekty na skutkovém úseku) – musel přistoupit k vydání kasačního rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009).
Posledně uvedená varianta (konkrétně extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry odvolacího soudu) ovšem v této věci dovolatelkou byla tvrzena toliko obecně, bez jakéhokoliv bližšího rozvedení do poměrů dané věci, přičemž z odůvodnění (písemného vyhotovení) rozsudku odvolacího soudu nelze seznat, že by tento rozsudek zatěžoval defekt na skutkovém poli (např. pro absenci skutkových zjištění, z nichž odvolací soud při rozhodování vycházel), nebo jej ve shora již vyloženém směru zatěžovala jiná vážná pochybení jdoucí na vrub práva dovolatelky na spravedlivý proces.
Podle §241b o. s. ř. může být dovolání, které neobsahuje to, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání. K takovému doplnění dovolání ovšem ze strany dovolatele nedošlo.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud uzavřel, že dovolání žalobkyně trpí vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat a která nebyla dovolatelkou odstraněna v zákonné lhůtě (§241b odst. 3, §243b a §243c odst. 1 o. s. ř.); dovolání bylo proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. června 2017
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu