ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.3724.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 3724/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně Prague Prime Properties s. r. o., identifikační číslo osoby 26163349, se sídlem v Praze 1, Týnská 12/638, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 120 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 57/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2016, č. j. 53 Co 383/2015-103, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se v řízení domáhala na žalované zaplacení částky 120 000 Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež jí měla vzniknout nepřiměřenou délkou soudního řízení.
Rozsudkem Obvodního soudu pro prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 29. 7. 2015, č. j. 22 C 57/2013-74, byla žaloba žalobkyně zamítnuta (výrok I) a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě je dostačující jako přiměřená forma zadostiučinění konstatování porušení práva, kterého se žalobkyni od žalované dostalo již při předběžném projednání jejího nároku.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací v napadeném rozsudku potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé a ve výroku II jej změnil tak, že uložil žalobkyni zaplatit žalované na nákladech řízení 300 Kč (výrok I rozsudku odvolacího soudu). O nákladech odvolacího řízení rozhodl tak, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadla řádně zastoupená žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Dovolací soud předesílá, že přiznanou formou zadostiučinění se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci ustanovení §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobkyně není (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3007/2010).
Otázka, zda význam posuzovaného řízení pro žalobkyni byl natolik nízký, že odůvodňoval konstatování porušení práva jako formy zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud (potažmo soud prvního stupně) v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3326/2009) při hodnocení významu posuzovaného řízení pro žalobkyni zohlednil i to, že dané řízení se nemohlo dotknout dobré pověsti žalobkyně a že předmět řízení byl v porovnání s aktivy žalobkyně (jež dle obchodního rejstříku dosahovaly výše 12 407 000 Kč) natolik bagatelní, že řízení nemohlo zavdat nejistotu v plánování rozhodování při její činnosti a nebylo ani možné uvažovat o rozkolu ve vedení žalobkyně či o způsobení úzkosti členům jejího vedení.
Námitka žalobkyně, že nižší význam řízení nemůže být dovozován z toho, že nárok žalobkyně byl v posuzovaném řízení shledán jako nedůvodný, se míjí s právním posouzením odvolacího soudu, který měl za to, že rozhodnutí soudu prvního stupně nebylo na tomto závěru postaveno a sám tento závěr nesdílel. Uvedená otázka tak nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť na jejím vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97 ( uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
Otázka procesního práva, zda nižší význam řízení má prokázat žalovaná, nebo je možné jej dovodit z toho, že vedení sporů podnikatelem je obecně možné považovat za běžné a normální, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť ani případné nesprávné řešení této procesní otázky nemohlo mít vliv na výsledné rozhodnutí ve věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5459/2014). Žalobkyni lze sice přisvědčit v tom, že žalovaná v řízení skutečnosti, na kterých soudy založily závěr o sníženém významu posuzovaného řízení pro žalobkyni, netvrdila ani neprokazovala, avšak nesprávné řešení uvedené procesní otázky nemohlo mít vliv na konečné rozhodnutí věci, které se neodchýlilo, jak vyplývá z výše uvedeného, od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uvedený nedostatek řízení se přitom projevil již v rámci řízení před soudem prvního stupně, což žalobce nezbavovalo možnosti na daná zjištění adekvátně reagovat v řízení odvolacím. Rozhodnutí odvolacího soudu tudíž v žádném ohledu ani nelze považovat za překvapivé (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2008, sp. zn. 33 Odo 1255/2006). Dovolací soud proto danou otázku procesního práva neshledal jako přípustnou.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, neobsahuje vymezení splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolání v tomto rozsahu tak postrádá zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 30. května 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu