ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.4011.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 4011/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce R. I. , zastoupeného Mgr. Julií Chocholovou, advokátkou se sídlem v Brně, Královopolská 84, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení nemajetkové újmy ve výši 100.000.000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 74/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. září 2015, č. j. 21 Co 140/2015-205, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) shora v záhlaví citovaným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 20. října 2014, č. j. 42 C 74/2012-162, kterým soud prvního stupně ve výroku I. zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 100.000.000 Kč, a rozhodl ve výroku II. o náhradě nákladů řízení (výrok I.). Současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud vycházel ze závěru, že žalobce se proti žalované domáhal náhrady škody majetkové újmy ve výši 5.487.245 Kč, způsobené mu nesprávným úředním postupem a poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 100.000.000 Kč za nemajetkovou újmu, způsobenou mu nepřiměřenou délkou řízení, vedených u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 Cm 51/96, a pod sp. zn. 18 Cm 552/2006 (dále též „původní řízení“). Ohledně majetkové újmy vzal žalobce žalobu zpět a soud prvního stupně v této části řízení zastavil. Žalobce vycházel z toho, že obě původní řízení je třeba posuzovat jako jedno soudní řízení, když ve druhém původním řízení, vedeném pod sp. zn. 18 Cm 552/2006, se domáhá obnovy již pravomocně skončeného původního řízení, vedeného pod sp. zn. 1 Cm 51/96. Žalovaná vznesla námitku promlčení uplatněného nároku. Žalobce k vyjádření žalované namítl, že do celkové délky řízení je třeba započíst i řízení o mimořádném opravném prostředku, což má vliv na stavění promlčecí doby.
Odvolací soud věc posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále již „OdpŠk“) a dovodil, že žalobci vznikala nemajetková újma již v průběhu původního řízení, vedeného pod sp. zn. 1 Cm 51/96, a byla dovršena rozhodnutím v této věci, které nabylo právní moci dne 30. března 2006. Tímto okamžikem skončila nejistota žalobce ohledně výsledku řízení a od něho počala běžet i šestiměsíční subjektivní promlčecí doba. Pokud podal žalobce mimořádný opravný prostředek – návrh na obnovu původního řízení vedeného pod sp. zn. 1 Cm 51/96 – mohl v důsledku tvrzené nepřiměřené délky opět pociťovat nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, avšak pouze ve vztahu k tomuto dalšímu řízení o povolení obnovy. Odvolací soud uzavřel, že obě původní řízení lze sice vnímat jako jeden celek, protože se týkají stejné věci, nikoliv však ve vztahu k posouzení námitky promlčení, když v takovém případě je třeba obě původní řízení posuzovat samostatně, vždy od nápadu věci do jeho pravomocného ukončení. Proto uzavřel, že žalobcem uplatněný nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu v původním řízení vedeném pod sp. zn. 1 Cm 51/96 je promlčen.
Odvolací soud dále dospěl k závěru, že vznesení námitky promlčení žalovanou není v rozporu s dobrými mravy. Přihlédl přitom k závěrům vyplývajícím jednak z nálezu Ústavního soudu České republiky (dále již „Ústavní soud“) ze dne 28. května 2011, sp. zn. IV. ÚS 2842/10, o nezbytnosti posouzení této otázky dle individuálních okolností každého případu, a dále z nálezu ze dne 16. září 2010, sp. zn. IV. ÚS 262/10, o tom, že vznesení námitky promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje, vyjma případu, kdy uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem účastníkem uplatněného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (všechna zde označená rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti k dispozici na internetových stránkách Ústavního soudu http://www.nalus.usoud.cz ). Odvolací soud dovodil, že žalobce již dne 30. března 2006 nabyl definitivní vědomost o vzniku nemajetkové újmy a že si musel si být vědom jejího rozsahu. Běh promlčecí doby nechal marně uplynout a námitka samotné délky řízení nebo pochybení soudu nemohly založit rozpor s dobrými mravy, pokud žalovaná námitku vznesla, aniž by v daném případě jakkoli zneužila práva na úkor žalobce.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu žalobce (dále též „dovolatel“) podal dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou oprávněnou (účastníkem řízení), v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání dle ustanovení §237 o. s. ř.
Dovolatel namítá, že původní řízení, vedené pod sp. zn. 1 Cm 51/96, nemohlo být pravomocně skončeno pro nezaplacení soudního poplatku z odvolání, neboť dovolatel, nebyl soudem řádně vyzván k uhrazení poplatku podle §9 odst. 1 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále již „zákon o soudních poplatcích“).
S touto námitkou se odvolací soud řádně vypořádal již v napadeném rozhodnutí – jak vyplývá z jeho odůvodnění – když vycházel ze zjištění učiněných ze spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 1 Cm 51/96. Zjistil, že tamní soud na základě pokynu Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. prosince 2005 žalobci opětovně zaslal výzvu k úhradě soudního poplatku z odvolání, podaného proti rozhodnutí ve věci samé, s poučením o následcích jeho nezaplacení ve smyslu §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích s tím, že v případě nezaplacení soudního poplatku nebude usnesení o zastavení řízení zrušeno. Zároveň byly žalobci zaslány obě rozhodnutí ve věci samé. Žalobce v dodatečné lhůtě stanovené výzvou soudní poplatek z odvolání nezaplatil. Předmětný rozsudek Krajského soudu v Brně pod č. j. 1 Cm 51/96-254, ve spojení s rozsudkem č. j. 1 Cm 51/96-257, tak nabyly právní moci dne 30. března 2006.
Jestliže dovolatel polemizuje se skutkovými závěry soudů a s jejich hodnocením, dovolací soud připomíná, že od 1. ledna 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2015, sp. zn. 22 Cdo 2253/2015, ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 416/2014, nebo ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013 (všechna zde označená rozhodnutí dovolacího soudu jsou veřejnosti k dispozici na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ).
Z uvedeného je zřejmé, že uvedená námitka dovolatele nemohla založit přípustnost dovolání.
Dovolatel dále předestírá z hlediska obsahového posouzení dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) otázku, zda skončení řízení je ve smyslu §32 odst. 3 věta druhá OdpŠk možné vázat na právní moc rozhodnutí a zda má být při posouzení celkové délky řízení započtena rovněž délka řízení o povolení obnovy řízení. Namítá nesprávnost závěru odvolacího soudu o tom, že za situace, kdy byl podán návrh na obnovu původního řízení, vedeného pod sp. zn. 1 Cm 51/96, je pro účely stanovení celkové délky řízení třeba původní řízení, sp. zn. 1 Cm 51/96 a další řízení o povolení obnovy původního řízení, posuzovat samostatně, vždy od nápadu věci do jeho pravomocného ukončení. V této otázce nepředstavuje napadený rozsudek jiné řešení ve smyslu §237 o. s. ř., když je zcela v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, od které se dovolací soud nehodlá odchýlit.
Nejvyšší soud ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod R 58/2011, pod bodem III. ve vztahu k otázce skončení řízení uvedl, že konečným okamžikem řízení je okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno.
V rozsudku ze dne 1. června 2016, sp. zn. 30 Cdo 2780/2015, Nejvyšší soud vyložil, že „při posouzení přiměřenosti délky řízení se nepřihlíží k délce řízení o povolení obnovy“.
Dále dovolací soud dovodil, že právě z důvodu, že okolnosti, jež mohou být důvodem obnovy řízení, nemohou být přičítány k tíži rozhodujícího orgánu, resp. státu, činí tento mimořádný opravný prostředek natolik odlišným od jiných opravných prostředků, že jej nelze zahrnout do celkové délky řízení. V době rozhodování o obnově řízení již účastník původního řízení není v nejistotě ohledně jeho výsledku. Soudy nižších stupňů postupovaly správně, když pro určení relevantní délky řízení rozdělily posuzované řízení do dvou úseků, a to od zahájení řízení do právní moci prvního rozsudku odvolacího soudu a následně od právní moci usnesení, jímž byla povolena obnova řízení, do dne rozhodování soudu v tomto řízení.
Dovolatel konečně namítl, že odvolací soud nesprávně posoudil jeho námitku, že námitka promlčení byla uplatněna v rozporu s dobrými mravy. Dovolatel zdůraznil, že „ode dne právní moci rozhodnutí soudu prvního stupně bylo dovolateli postupem Krajského soudu v Brně znemožněno řádné uplatnění jeho nároku, neboť daný soud vyznačil na svém rozhodnutí právní moc, přestože řízení nebylo pravomocně skončeno“. K tomu dovolatel odkázal na svoji dovolací námitku uvedenou shora, že „původní řízení vedené pod sp. zn. 1 Cm 51/96 nemohlo být pravomocně skončeno pro nezaplacení soudního poplatku z odvolání, neboť dovolatel, nebyl soudem řádně vyzván k uhrazení poplatku (…) “, což dovolatel považuje za „zneužití práva podle ustanovení §3 odst. 1 občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013)“. Především pak dovolatel neuznává, že mu dne 30. března 2006 začala běžet subjektivní promlčecí doba, jelikož k tomuto datu předmětné řízení nebylo skončeno (§32 odst. 3 věta druhá OdpŠk). K tomu podrobněji odkazuje na shora uplatněné dovolací námitky.
Dovolací soud shledal, že napadené rozhodnutí – jak vyplývá z jeho odůvodnění – je z hlediska uplatněné námitky v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99 , publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1058, rozsudek ze dne 22. srpna 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. října 2016, sp. zn. 30 Cdo 4776/2014). Napadené rozhodnutí je i v souladu s judikaturou Ústavního soudu, na kterou odkazuje odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 28. května 2011, sp. zn. IV. ÚS 2842/10, a ze dne 16. září 2010, sp. zn. IV. ÚS 262/10).
Jak vyplývá se shora uvedeného, dovolání žalobce proti shora citovanému rozsudku Městského soudu v Praze není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. ledna 2017
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu