ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.4298.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 4298/2017-345
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobkyně P. H. , zastoupené JUDr. Vladimírem Šmeralem, advokátem se sídlem v Praze 4, Staňkova 922/44, proti žalovanému S. R. , zastoupenému Mgr. Michalem Kadlecem, advokátem se sídlem v Praze 2, Rumunská 29, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 8 C 173/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. března 2017, č. j. 28 Co 465/2016-284, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 10 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. května 2016, č. j. 8 C 173/2010-245, zamítl žalobu o určení, že žalobkyně je vlastnicí „budovy. na stavební parcele, na pozemku, včetně garáže a venkovních úprav a trvalých porostů zapsaných na LV pro obec P., KÚ S., vedené Katastrálním úřadem, Katastrální pracoviště P..“ , a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 1. března 2017, č. j. 28 Co 465/2016-284, rozsudek soudu prvního stupně v meritu věci (jako věcně správné rozhodnutí) a ve výrocích o nákladech řízení mezi účastníky potvrdil, zčásti jej změnil (ohledně jejich výše) ve výroku o nákladech řízení státu, jinak tento výrok také potvrdil, a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, které však neobsahuje – jak bude dále rozvedeno – zákonem stanovené náležitosti.
Dovolatelka totiž v dovolání rekapituluje řízení před oběma soudy a namítá, že „soudy obou stupňů rezignovaly na hodnocení...důkazů ve smyslu §132 o. s. ř. A toliko vycházely ze stanoviska žalovaného, že si žalobkyně po uzavření smlouvy o převodu nemovitosti ‚jejich prodej rozmyslela‘, a vycházely toliko z nepřesvědčivého psychiatrického posudku MUDr. Žukova...“ Dovolatelka dále zdůrazňuje, že (doslovně citováno) „i když tedy...argumentovala tím, že pokud ‚kupní cena v celkové výši 2.652.480 Kč bude uhrazena žalovaným jednorázově bezhotovostně z jeho účtu ve prospěch účtu žalobkyně v kalendářní den, kdy budou předmětné nemovitosti vč. součástí a příslušenství řádně předány stranou prodávající strana prodávající‘ (viz čl. III předmětné kupní smlouvy ze dne 1. 9. 2009), je toto plnění zcela nereálné, neboť žalovaný nemůže disponovat s finančními prostředky na úkor nezletilého dítěte ve svůj prospěch, když smlouva je relativně neplatná, jak judikoval Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 21. 8. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2506/1999, ani tyto skutkové a právní okolnosti obecné soudy při své rozhodování nebraly v úvahu.“ Dále dodává, že „Tato právní situace by byla v rozporu s §3 odst. 1 občanského zákoníku, respektive v rozporu s §3030 nového občanského zákoníku, a tedy s ustanoveními jeho části první hlavy I., tedy v rozporu s dobrými mravy, ale vzhledem k nebezpečí mechanicko-formalistického přístupu k řešení takové situace by byla velmi obtížně spravedlivě řešitelná. Navíc by předmětná kupní smlouva o prodeji nemovitostí při jejím výkladu učiněným odvolacím soudem postrádala synallagmatický charakter ve smyslu §588 občanského zákoníku.“ Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu, jako i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; současně navrhla, aby do vydání rozhodnutí o dovolání dovolací soud odložil vykonatelnost rozhodnutí obou soudů.
Žalovaný se k podanému dovolání žalobkyně písemně nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání žalobkyně proti v záhlaví označenému rozsudku odvolacího soudu neobsahuje podstatnou náležitost, a to vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. v důsledku čehož byla dovolacímu soudu upřena možnost zabývat se přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak).
Z pohledu shora připomenutých obsahových náležitostí podané dovolání tyto normativní limity zjevně nesplňuje, neboť dovolatelka toliko obecně polemizuje, že soudy rezignovaly na hodnocení důkazů ve smyslu §132 o. s. ř., aniž by v dovolání formulovala právní otázku, na jejímž řešení spočívá rozhodnutí odvolacího soudu, a k ní vyložila některou ze shora uvedených variant předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., případně polemizuje s právním posouzením zjištěného skutkového stavu, aniž by vlastně vyložila, v čem spatřuje předpoklady přípustnosti dovolání. Samotný odkaz na označené rozhodnutí dovolacího soudu přitom nelze považovat za právně relevantní vymezení předpokladu přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., nelze-li vůbec zjistit, k jaké právní otázce, na níž by mělo spočívat napadené rozhodnutí, se vztahuje, respektive jaká právní (dovolací) argumentace má být odkazem na toto rozhodnutí podporována.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně zdůrazňuje, že jeho úkolem není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva. Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (in http//nalus.usoud.cz) „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.“
Znamená to tedy, že i kdyby dovolací soud měl za to, že v případě věcného přezkumu dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu obstát nemůže, tak bez onoho právně relevantního vymezení předpokladu přípustnosti dovolání dovolacímu soudu v žádném případě nepřísluší, aby za dovolatele dovozoval či snad doplňoval absentující obligatorní náležitosti jeho dovolání; opačný postup by představoval zjevný exces, neboť by v takovém případě nebyla respektována právní reglementace dovolacího řízení a bylo by porušeno právo účastníků na spravedlivý proces.
K (jiným) vadám řízení by dovolací soud ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. mohl (byl povinen) přihlédnout jedině v případě přípustnosti dovolání, což se netýká tohoto případu.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud uzavřel, že podané dovolání trpí vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat a která nebyla dovolatelem odstraněna v zákonné lhůtě (§241b odst. 3, §243b a §243c odst. 1 o. s. ř.); dovolání bylo proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto.
Dovolací soud již nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (respektive – jak dovolatelka navrhovala – na odklad vykonatelnosti rozhodnutí obou soudů), neboť uvedený návrh tímto rozhodnutím (odmítnutím dovolání) byl konzumován.
Zcela nad rámec shora uvedeného dovolací soud poznamenává, že z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu se podávají jak skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při meritorním rozhodování (a která v dovolacím řízení nelze nijak revidovat), včetně úvahy, jak byly pro rozhodnutí zásadně významné důkazy hodnoceny, tak i odvolacím soudem přijatá právně kvalifikační úvaha.
Dovolací soud připomíná, že dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout (k tomu srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1920, bod V, příp. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2014, sp. zn. 25 Cdo 205/2013; všechna zde označená rozhodnutí dovolacího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ).
Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, vyložil a odůvodnil právní názor, že skutkové zjištění, které zcela nebo z podstatné části chybí, anebo je vnitřně rozporné (ať již v relevantní části ve vztahu mezi jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), případně vnitřní rozpornost či absence skutkového závěru (skutková právní věta) znemožňuje posoudit správnost přijatého právně kvalifikačního závěru takto zjištěného „skutku“, což (logicky) jde na vrub správnosti právního posouzení věci. O to se však v posuzované věci nejedná.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. října 2017
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu