ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.4401.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 4401/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně R. R. , zastoupené Mgr. Robertem Šupem, advokátem se sídlem v Mariánských Lázních, Klíčová 199/2, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 375 000 s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 473/2013, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2016, č. j. 35 Co 182/2016 - 181, takto:
I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne ze dne 10. 5. 2016, č. j. 35 Co 182/2016 - 181, se mění tak, že se žalované ukládá povinnost uhradit žalobkyni na nákladech nalézacího a odvolacího řízení částku ve výši 32 659 Kč.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 4 492 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Roberta Šupa, advokáta se sídlem v Mariánských Lázních, Klíčová 199/2.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 2. 2016, č. j. 25 C 473/2013 – 159, byla výrokem I zamítnula žaloba co do částky ve výši 290 000 s příslušenstvím, výrokem II byla žalované uložena povinnost uhradit žalobkyni částku ve výši 85 000 Kč s příslušenstvím a výrokem III byla žalované uložena povinnost uhradit žalobkyni částku ve výši 83 945 Kč jako náhradu nákladů řízení.
Žalovaná se odvolala do výroku III rozsudku obvodního soudu, který upravoval úhradu nákladů řízení. Na základě podaného odvolání změnil městský soud v záhlaví specifikovaným usnesením rozsudek soudu prvního stupně následovně. Výrok III rozsudku obvodního soudu byl změněn tak, že výše nákladů uložených žalované k úhradě činí 15 695 Kč. Ve zbytku napadeného výroku III odvolací soud rozsudek potvrdil a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud uvedl, že žalobkyně měla úspěch co do částky 296 605 Kč (žalovaný nárok na náhradu škody spočívající v nákladech právního zastoupení v trestím řízení, které neskončilo pravomocným odsouzením) a co do částky 85 000 Kč (žalovaný nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem - nepřiměřeně dlouhým řízením). Naopak neúspěšná byla žalobkyně ohledně žalovaného nároku ve výši 290 000 Kč s příslušenstvím, kterého se domáhala z titulu náhrady nemajetkové újmy za nezákonné rozhodnutí (rozhodnutí o zahájení trestního stíhání proti žalobkyni). Z toho následně odvolací soud dovodil, že žalobkyně měla procesní úspěch ze 14% (57 % úspěch proti 43 % neúspěchu). Celkové náklady odvolací soud vypočetl na částku 112 108 Kč, z čehož 14 % činí 15 695 Kč, které žalované uložil k úhradě.
Proti oběma výrokům v záhlaví uvedeného usnesení odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně, přičemž namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na „nesprávném procesně právním posouzení právní otázky týkající se náhrady nákladů řízení.“ Přípustnost dovolání shledává ve skutečnosti, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalobkyně uvádí, že žalobou uplatnila dva nároky. První spočívající v náhradě nákladů obhajoby v trestním řízení a druhý na náhradu nemajetkové újmy plynoucí z daného trestního řízení, který soud však posuzuje jako dva nároky. Dovolatelka s tímto nesouhlasí a tvrdí, že ohledně základu nároku na nemajetkovou újmu byla úspěšná, jelikož se jí dostalo konstatování nezákonnosti trestního stíhání a jako takové je zvláštním způsobem satisfakce. Proto je nutno mít za to, že je zadostiučiněním i co se týče nemajetkové újmy z důvodu nezákonného rozhodnutí, přestože nebylo přiznáno žalobkyní žádané finanční odškodnění. Žalobkyně má tedy za to, že odvolací soud nesprávně vyřešil otázku úspěchu ve věci ve smyslu §142 o. s. ř. tak, že byla žalobkyně úspěšná jen částečně a tím se odchýlil např. od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013. Žalobkyně proto navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil a žalobkyni byla přiznána náhrada nákladů řízení v plné výši, kterou žalobkyně vyčíslila na částku 93 957 Kč, případně aby bylo dovoláním napadené rozhodnutí zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná vyjádření k dovolání nepodala.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Ačkoli žalobkyně tvrdí, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nelze se s tímto závěrem ztotožnit, jak bude uvedeno níže, a z toho důvodu není dána přípustnost dovolání.
Předně je nutno uvést, že soud prvního stupně postupoval správně, pokud žalovaný nárok posoudil jako složený ze dvou nároků, a to nároku na nemajetkovou újmu z titulu nesprávného úředního postupu podle §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“) a vedle toho z nároku na nemajetkovou újmu z důvodu nezákonného rozhodnutí podle §7 OdpŠk. Ačkoli totiž právní posouzení vychází z jednoho souboru skutkových okolností, každý z nároků je založen na odlišné právní konstrukci a soud při právním posouzení vychází z hodnocení existence a intenzity odlišného druhu újmy (blíže např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, který byl zveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 122/2012). Z každého z těchto nároků je pak v otázce úspěchu ve věci posuzován samostatně.
Žalobkyně se zejména mýlí, pokud uvádí, že se jí dostalo konstatování porušení práva ve smyslu §31a odst. 2 OdpŠk jako jedné z forem zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Přestože soud prvního stupně na straně 6 odůvodnění rozsudku (odvolací soud se zabýval pouze náhradou nákladů řízení a vycházel plně rozhodnutí v meritu věci provedeném nalézacím soudem) uvedl, že „V posuzovaném případě dospěl soud k závěru, že trestní stíhání žalobkyně neskončilo pravomocným odsouzením, a z toho důvodu je na usnesení o zahájení trestního stíhání možno formálně hledět jako na nezákonné rozhodnutí, které bylo zrušeno.“, nelze tuto formulaci považovat za konstatování porušení práva podle §31a odst. 2 OdpŠk. Nalézací soud totiž v této pasáži pouze hodnotil naplnění jednotlivých kritérií rozhodných pro vznik odpovědnosti státu za škodu podle OdpŠk, přičemž dospěl k závěru, že první podmínka (nezákonné rozhodnutí) byla splněna. Jak však vyplývá z dalšího textu, neshledal již soud splnění i dalších dvou podmínek (příčinné souvislosti a vznik nemajetkové újmy) a uvedl, že s vydáním nezákonného rozhodnutí nemůže být v projednávané věci spojen nárok na náhradu nemajetkové újmy.
K uvedenému nutno dodat, že podle ustálené judikatury dovolacího soudu musí být konstatování porušení práva provedeno ve výrokové části rozhodnutí a musí být výslovně uvedeno, k porušení kterého práva nebo práv poškozeného došlo (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4411/2010, ze dne 18. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 269/2012, či ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012). Z uvedeného je tedy patrné, že ani námitka odklonu rozhodnutí odvolacího soudu od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, není důvodná, neboť se citované rozhodnutí týká případu, kde bylo konstatování porušení práva podle §31a odst. 2 skutečně přiznáno a soudy následně nesprávně vyhodnotily otázku ne/úspěchu žalobce, jelikož žádal finanční zadostiučinění.
Dovolání je však přípustné a důvodné v otázce posouzení úspěchu žalobkyně ve věci podle §142 odst. 2 o. s. ř. a z toho plynoucího závěru o stanovení náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se odchýlil zejména od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1435/2015, kde Nejvyšší soud (dlužno dodat, že až po rozhodnutí odvolacího soudu) dovodil, že při určování úspěchu či neúspěchu účastníka, který vedle nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu v řízení uplatnil rovněž nárok (nároky) na peněžité plnění (objektivní kumulace), je třeba vycházet ze vzájemného poměru tarifních hodnot takto uplatněných nároků, jež se stanoví podle §8 a násl. vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále jen jako „AT“.
Ve smyslu §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pak dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 ICdo 34/2013, uveřejněného pod č. 4/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, platí: „Jestliže soudy nižších stupňů rozhodly, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před těmito soudy vedených, je pro posouzení, zda dovoláním napadenými výroky o nákladech řízení bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, určující výše nákladů řízení, jejichž náhradu takto dovolateli odepřely.“ Odvolací soud postupoval souladně s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, když jako základ pro výpočet odměny advokáta za úkony vázané na nárok z nemajetkové újmy vycházel z §9 odst. 4 písm. a) AT, tedy tarifní hodnoty ve výši 50 000 Kč. Stejně tak byl správný postup odvolacího soudu, pokud při stanovení odměny advokáta v řízení, jehož předmětem je náhrada škody v penězích, vyšel z tarifní hodnoty vypočtené podle §8 odst. 1 AT. S výpočtem odvolacího soudu, že základ odměny advokáta včetně příslušné DPH činí 112 108 Kč, se proto lze ztotožnit a dovolání je přípustné podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť v napadeném výroku bylo rozhodnuto o peněžitém plnění vyšším než 50 000 Kč.
Podle §12 odst. 3 AT přitom platí, že při spojení dvou a více věcí, pro něž spojení ke společnému projednání není stanoveno jiným právním předpisem, se za tarifní hodnotu považuje součet tarifních hodnot spojených věcí. Aplikováno na projednávanou věc, v níž uplatněné nároky spojila žalobkyně ke společnému projednání již v podané žalobě, to znamená, že se za tarifní hodnotu považuje částka 396 605 Kč (296 605 Kč + 50 000 Kč + 50 000 Kč).
Odvolací soud tudíž postupoval jinak a dodatečně v rozporu se shora uvedeným usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1435/2015, jelikož při posouzení úspěchu žalobkyně ve věci podle §142 odst. 2 o. s. ř., vycházel nikoli z porovnání tarifní hodnoty takových nároků podle AT, ale porovnával částky v absolutní hodnotě, jak byly žalovány.
Z uvedeného lze tedy uzavřít, že žalobkyně byla v řízení o věci samé převážně úspěšná, neboť v nároku na úhradu majetkové újmy spočívající v úhradě nákladů právního zastoupení v trestním řízení ve výši 296 605 Kč byla úspěšná plně (žalovaná dobrovolně plnila po podání žaloby, §146 odst. 2, věta druhá o. s. ř.), v nároku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 85 000 Kč plynoucí z nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce trestního řízení, byla taktéž úspěšná plně, avšak co se týče nároku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 296 000 Kč z titulu nezákonného rozhodnutí o zahájení trestního stíhání byla plně úspěšná žalovaná (žaloba byla zamítnuta). Žalovaná by tak měla žalobkyni hradit 75 % z částky 112 108 Kč, tedy 83 841 Kč [((296 605 + 50 000) – 50 000) : 396 605 x 100 = 75 %].
Z uvedeného vyplývá, že napadené usnesení odvolacího soudu, spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nebylo zjištěno, že by usnesení odvolacího soudu bylo postiženo některou z vad uvedených v ustanoveních §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o. s. ř., a nebyla zjištěna ani jiná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; Nejvyšší soud jej proto podle §243d písm. b) o. s. ř., změnil tak, jak je uvedeno ve výroku I tohoto usnesení. Jelikož žalovaná již žalobkyni hradila na náhradě nákladů řízení částku ve výši 51 182 Kč a žalobkyně tuto skutečnost sama potvrzuje, byla shora vypočtená částka nákladů řízení před soudy obou stupňů ponížena o již uhrazené plnění.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn §243b o. s. ř., ve spojení s §224 odst. 1, 2, §142 odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně mající úspěch v nadpolovičním rozsahu dovolacího petitu má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, jež sestávají z odměny advokáta v částce 4 460 Kč (§6 odst. 1, §7 bod 5, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k AT), za jeden úkon právní služby (sepsání dovolání), náhrady hotových výdajů advokáta stanovené paušální částkou 300 Kč (§13 odst. 3 AT), celkem tedy ve výši 4 760 Kč + 999,60 Kč DPH, tedy celkem 5 759,60 Kč. Jelikož žalovaná v dovolacím petitu žádala částku 93 957,71 Kč a přiřčena jí byla částka ve výši 83 841 Kč, měla úspěch z 78%. Částka ve výši 5 759,60 Kč byla v tomto poměru ponížena a žalobkyni byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení ve výši 4 492 Kč. Žalovaná je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, který žalobkyni v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 5. 2017
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu