ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.4799.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 4799/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce L. D., zastoupeného Mgr. Janem Koptišem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Široká 432/11, proti žalované České republice – Českému úřadu zeměměřickému a katastrálnímu , se sídlem v Praze 8, Pod Sídlištěm 1800/9, o nejasné podání, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 155/2015, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2016, č. j. 64 Co 46/2016-41, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 14. 1. 2016, č. j. 17 C 155/2015-33, odmítl návrh žalobce ze dne 28. 5. 2015 ve znění podání ze dne 3. 7. 2015 (výrok I) a dále rozhodl, že je žalobce povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 200 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením usnesení soudu prvního stupně ve výroku o odmítnutí žaloby potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že výše jejich náhrady činí 300 Kč, jinak jej i v tomto výroku potvrdil. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Žalobce se domáhal rozhodnutí, kterým by byla žalované uložena povinnost „zdržet se zásahu do základních práv žalobce tím, že uděluje oprávnění k ověřování výsledků zeměměřičských činností“ a dále povinnost „nahradit žalobci veškerou majetkovou a nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nesprávným úředním postupem“.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Námitky žalobce, že diskriminační postup úřadu považuje za nepřípustný zásah do jeho základních práv a svobod zakotvených v čl. 26, 27 a 28 Listiny základních práv a svobod, že soud měl vyhodnotit, že zákon č. 200/1994 Sb. je v rozporu s ústavním pořádkem a věc měl předložit Ústavnímu soudu (resp. měl vyčkat na rozhodnutí o ústavní stížnosti žalobce), že soudem nebyla správně zhodnocena otázka věcné příslušnosti soudu, čímž došlo také k porušení jeho ústavně zaručených práv, a také otázka podle jakého právního předpisu má být předmětná věc posuzována, přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládají, neboť na jejich řešení své rozhodnutí odvolací soud nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 135/2013). Odvolací soud totiž uzavřel, že žalobce vady žaloby neodstranil, v důsledku čehož je žaloba neprojednatelná. Nastupuje tak následek, o němž byl žalobce poučen, spočívající v odmítnutí žaloby podle §43 odst. 2 o. s. ř.
Jelikož žalobce podal dovolání proti všem výrokům odvolacího soudu, dovolací soud konstatuje, že dovolání napadající usnesení odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 12. dubna 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu