ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.4854.2016.2
sp. zn. 30 Cdo 4854/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobců 1/ K. K. a 2/ M. K. , oba zastoupeni Mgr. Markem Plajnerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 23, proti žalované Obci Javor , identifikační číslo osoby 005 73 531, se sídlem v Janovicích nad Úhlavou, Javor 38, zastoupené JUDr. Miroslavem Muchnou, advokátem se sídlem v Klatovech, Vídeňská 181/I, o zaplacení 238 000 s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 8 C 357/2011, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2016, č. j. 15 Co 41/2016 - 429, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou společně a nerozdílně povinni uhradit žalované k rukám jejího právního zástupce částku ve výši 9 560 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 16. 10. 2015, č. j. 8 C 357/2011 - 358, byla výrokem I zamítnula žaloba, kterou se žalobci domáhali po žalované zaplacení částky ve výši 238 000 Kč s příslušenstvím, a výrokem II byla žalobcům uložena povinnost uhradit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 174 355 Kč. Žalobci se domáhali odškodnění, jelikož jim vznikla škoda v podobě marně vynaložených nákladů na pořízení projektové dokumentace ke stavbě rodinného domu. Dle žalobců nedoručila žalovaná v souladu s §19 odst. 2 vyhlášky č. 135/2001 Sb., o územně plánovacích podkladech a územně plánovací dokumentaci (pozn. vyhláška zrušena k 31. 12. 2006 zákonem č. 183/2006 Sb., stavební zákon, dále jen jako „SZ“) svoji obecně závaznou vyhlášku o závazných částech územně plánovací dokumentace stavebnímu úřadu při obecním úřadu obce s rozšířenou působností (územně plánovací dokumentace byla pořízena v roce 2002 podle zákona č. 50/1976 Sb., stavební zákon, dále jen jako „SSZ“). V důsledku tohoto pochybení se žalobci nedozvěděli o obsahu této vyhlášky (v ní obsažených omezeních pro výstavbu v dotčeném území) a nechali zpracovat projektovou dokumentaci na stavbu rodinného domu. Dne 24. 4. 2008 žalovaná vyslovila prostřednictvím svého zastupitelstva souhlas se záměrem stavby, téhož dne vydal Městský úřad v Klatovech, odbor výstavby a územního plánování, koordinované stanovisko č. 279, podle něhož byl záměr stavby v souladu s územně plánovací dokumentací. Dne 27. 6. 2008 podali žalobci žádost o umístění stavby. V průběhu územního řízení Obec Javor předložila stavebnímu úřadu (při Městském úřadu v Klatovech) vyhlášku z roku 2002, včetně závazných částí územního plánu obce Javor. Stavební úřad pak dne 5. 12. 2008 s ohledem na obsah vyhlášky žádost žalobců zamítla, jelikož předložená projektová dokumentace v řadě ohledů vyhlášce odporovala. Odvolací orgán, Krajský úřad Plzeňského kraje, pak toto rozhodnutí potvrdil s tím, že potřebné informace o existujících regulativech pro dané území si měl zjistit primárně zpracovatel projektové dokumentace, který dle §159 odst. 1 SZ odpovídá za správnost, celistvost a úplnost jím zpracované dokumentace pro vydání územního rozhodnutí. Žalobci si informace o stavebních regulativech platných na území obce žalované zjistili neformálně, a to telefonickým dotazem na obecním úřadě žalované a dále při osobní návštěvě Městského úřadu v Klatovech, kde jim bylo řečeno, že je studie budoucího domu v souladu s územním plánem žalované.
Soud prvního stupně uzavřel, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi tvrzeným porušením povinností žalované a škodou vzniklou na straně žalobců, jelikož soud neshledal pochybení na straně žalované, ale naopak na straně žalobců. V právním posouzení vyšel soud z §420 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Aplikace zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, se soudu nejevila jako příhodná, neboť ačkoli je pořízení územního plánu obce a dalších obdobných dokumentů dle SSZ výkonem přenesené působnosti, navazující úkony podle §19 odst. 2 vyhlášky č. 135/2001 Sb. jako např. předání dotčené územně plánovací dokumentace příslušným orgánům a úřadům již pod přenesenou působnost zahrnout nelze.
K odvolání žalobců bylo uvedené rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno v záhlaví specifikovaným rozsudkem soudu odvolacího (výrok I) a žalobcům byla uložena povinnost uhradit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 39 586 Kč (výrok II).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, avšak věc přehodnotil po právní stránce s tím, že uplatněný nárok je nezbytné posoudit podle §§19 a 22 OdpŠk, neboť dovodil, že obce při územním plánování nevykonávají přenesenou působnost, ale podle §10 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, vyhlašují závaznou část územně plánovací dokumentace obecně závaznou vyhláškou. Žalovaná by proto mohla být odpovědna za případnou škodu podle §19 OdpŠk, jelikož jednala v samostatné působnosti.
Odvolací soud však neshledal předpoklady pro odpovědnost žalované, neshledal v jednání žalované znaky naplňující podstatu nesprávného úředního postupu ve smyslu §22 OdpŠk. Naopak soud považoval za závažné, že žalobci, resp. jimi zvolený projektant nikdy nepožádali písemně o územně plánovací informaci dle §21 SZ, na základě které bylo možno získat úplné zjištění o regulativech závazných pro dotčené území. Pokud tak žalobci neučinili, pak odpovídají sami za výsledek stavebního řízení a tedy i jim vzniklou škodu. Jestliže chtějí žalobci dovozovat důsledky z poskytnutí nesprávné informace v územním řízení, musí nejprve řádně požádat o poskytnutí této informace zákonem předvídaným způsobem.
Proti v záhlaví uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali oba žalobci dovolání, jež je dle tvrzení žalobců důvodné, jelikož právní posouzení odvolacího soudu je nesprávné. Přípustnost dovolání shledávají žalobci ve skutečnosti, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1198/2008, týkajícího se důkazního břemene osoby, jež z určitého tvrzení dovozuje pro sebe příznivé následky.
Porušení povinností žalované spatřují žalobci v nesplnění povinnosti plynoucí z §19 odst. 2 vyhlášky č. 135/2001 Sb., tedy nedoručení závazných částí územního plánu obce Javor (které nabyly účinnosti dne 2. 1. 2002) Městskému úřadu Klatovy, jako příslušnému stavebnímu úřadu. Žalobci v důsledku nemožnosti se seznámit s touto vyhláškou na stavebním úřadě nechali zpracovat projektovou dokumentaci, která (jak se později ukázalo) byla v rozporu s územně plánovací dokumentací. Odvolací soud uvedl, k doručení předmětné vyhlášky obce bylo zjištěno s jistotou pouze to, že stavební úřad obdržel od žalované její kopii dne 25. 11. 2008, resp. ověřenou kopii dne 4. 12. 2008, městský úřad zřejmě vyhlášku neměl v době vydání koordinovaného stanoviska č. 279 (nedatováno, spis byl Městskému úřadu v Klatovech doručen 24. 4. 2008), ale tuto okolnost nelze klást k tíži žalované. Není totiž jisté, zda neúplnost stavebního archivu byla způsobena nečinností žalované či ztrátou dokumentů u stavebního úřadu. Žalobci namítají, že tím méně by mělo jít pochybení žalované či stavebního úřadu k tíži žalované a soud se vůbec nezabýval námitkami žalobců o povinnosti žalované doručení závazných části vyhlášky z roku 2002 prokázat.
Dále žalobci dovozují přípustnost dovolání na základě tvrzení, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, a to: „zda žalobcům vznikla škoda spočívající v marně vynaložených nákladech na zpracování projektové dokumentace v důsledku porušení povinnosti žalované spočívající v nedoručení vyhlášky o závazné části územně plánovací dokumentace příslušnému stavebnímu úřadu vyplývající mu z ustanovení §19 odst. 2 vyhlášky 135/2001 Sb., díky čemuž se příslušný stavební úřad, u kterého bylo vedeno řízení o žádosti žalobců o vydání územního rozhodnutí o umístění stavby, s vyhláškou seznámil až v průběhu řízení o žádosti žalobců, to vše i přes to, že žalobci předtím nepodali žádost o územně plánovací informaci dle §21 SZ.“
Argumentace odvolacího soudu v této souvislosti dle žalobců nedává smysl, neboť, i pokud by žalobci požádali o územně plánovací informaci ve smyslu §21 SZ, dostalo by se jim informace shodné jako na koordinovaném stanovisku č. 279, neboť je zjevné, že v době vydání uvedeného stanoviska neměl Městský úřad v Klatovech závazné části územně plánovací dokumentace žalované z roku 2002 k dispozici.
Žalovaná ve svém vyjádření ze dne 5. 10. 2016 uvedla, že navrhuje odmítnutí či zamítnutí dovolání, neboť dle jejího názoru nejsou naplněna kritéria přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř. Taktéž žádá o přiznání náhrady nákladů řízení za 1 úkon právní služby dle vyhlášky 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále jen jako „AT“. Právní zástupce žalované není plátcem DPH.
Námitku odchýlení se od judikatury Nejvyššího soudu v procesní otázce (důkazní břemeno) žalovaná odmítá a tvrdí, že v řízení před soudem tvrdila a prokázala, že zpracovanou územně plánovací dokumentaci, včetně příloh předala stavebnímu úřadu v Klatovech dne 13. 5. 2002 pod č. j. 1363/02 kompletní. Žádná výzva k doplnění podání nebyla stavební úřadem vydána a ani to žalobci netvrdili. Pokud žalobci tvrdí, že předaná dokumentace nebyla kompletní, je na nich, aby tuto skutečnost prokázali.
Žalobci dle žalované dále pouze napadají hodnocení důkazů soudem a z toho vyplývající skutková zjištění, což nepředstavuje způsobilý dovolací důvod. Žalovaná má za to, že odvolací soud podrobně a přesvědčivě odůvodnil své rozhodnutí a uzavřel, že nebylo zjištěno žádné škodní jednání na straně žalované a mezi vznikem škody a jednáním žalované tak nemohla být shledána příčinná souvislost.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Předložené dovolání však shora uvedené podmínky nesplňuje.
První námitka žalobců namítající odchýlení odvolacího soudu od judikatury Nejvyššího soudu v procesní otázce není s to založit přípustnost dovolání, jelikož na jejím vyřešení není založeno napadené rozhodnutí. Právní úvahy odvolacího soudu lze shrnout tak, že soud došel k závěru o absenci příčinné souvislosti mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem žalované a vzniklou škodou, neboť soud konstatoval, že pokud žalobci nevyužili zákonné možnosti (nikoli povinnosti) zajistit si relevantní informace prostřednictvím žádosti o územně plánovací informaci podle §21 SZ, nesou riziko negativního výsledku územního řízení. Z argumentace odvolacího soudu navíc implicitně vyplývá, že soud vyšel ze svědectví bývalé starostky žalované, že všechny části vyhlášky z roku 2002 byly Městskému úřadu v Klatovech doručeny.
Dovolání není přípustné ani ve druhé námitce. Otázka žalobci položená, není otázkou právní, nýbrž napadá skutkový závěr odvolacího soudu. Tento závěr totiž není výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, ale je výsledkem hodnocení provedených důkazů. V ustálené judikatuře dovolací soud opakuje, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1025). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009).
Je nutno zdůraznit, že pro zjištění odpovědnosti státu, resp. samosprávného celku dle OdpŠk musí být kumulativně splněny všechny podmínky jejího vzniku. Odvolací soud postupoval v souladu s teorií adekvátní příčinné souvislosti, dle které je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny ( condition sine qua non ) – srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, uveřejněný pod č. 177/2007 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a v něm označené odkazy na literaturu k teorii adekvátní příčinné souvislosti. Ústavní soud v uvedeném nálezu ve vztahu k teorii adekvátnosti příčinné souvislosti rozvedl, že „[v] řadě vzájemně souvisejících příčin nejsou všechny příčiny stejně významné. Základní obsahovou náležitostí odůvodnění rozhodnutí o příčinné souvislosti tak musí být úvaha o kritériích, kterými se odlišují právně podstatné příčiny od příčin právně nepodstatných, a aplikace těchto kritérií na konkrétní případ.“ Viz také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1729/2013.
Nelze tedy než uzavřít, že otázky položené dovolateli napadající hodnocení zjištěného skutkového stavu nejsou otázkami právními a tudíž nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., resp. na jejich zodpovězení nezávisí napadené rozhodnutí, Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 2 odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. 5. 2017
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu