ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.4870.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 4870/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně P. M. , zastoupené JUDr. Milošem Slabým, advokátem, se sídlem v Mohelnici, Nádražní 381/9, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 200 055 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 9 C 24/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 30. 6. 2016, č. j. 12 Co 191/2016-122, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolací řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Předmětem řízení bylo zaplacení částky 200 055 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která měla vzniknout žalobkyni nesprávným úředním postupem orgánů činných v trestním řízení a Obvodního soudu pro Prahu 6, a to průtahy v řízení o vydávání zajištěného vozidla.
Okresní soud v Šumperku (dále jako „soud prvního stupně“) svým rozsudkem zamítl žalobu o zaplacení částky 200 055 Kč s příslušenstvím (výrok I) a uložil žalobkyni zaplatit žalované náklady řízení ve výši 7 885 Kč (výrok II).
Krajský soud v Ostravě – pobočka Olomouc jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a uložil žalobkyni zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení částku 2 530 Kč (výrok II).
Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky 200 055 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která žalobkyni měla vzniknout pozdním vrácením vozidla, které jí bylo odebráno, protože na straně orgánů činných v trestním řízení existovaly důvodné pochybnosti o tom, kdo je vlastníkem automobilu. Škoda měla představovat částku, kterou tvořily náklady na nájem vozidla, které žalobkyně užívala v době, kdy neměla k dispozici svůj automobil.
Okresní soud v Šumperku vyšel ze zjištění, že žalobkyně nabyla předmětný automobil kupní smlouvou od fyzické osoby za kupní cenu 450 000 Kč. Automobil byl na základě rozhodnutí Policie České republiky žalobkyni dne 25. 6. 2010 odebrán a následně dne 14. 10. 2010 uložen do úschovy. O vydání automobilu žalobkyni bylo rozhodnuto dne 21. 11. 2011, žalobkyně si automobil převzala dne 19. 1. 2012. Soud prvního stupně uzavřel, že policie, státní zastupitelství i Obvodní soud pro Prahu 6 postupovaly kontinuálně. Činily tak s nezbytnou mírou opatrnosti, neboť bylo prokázáno, že vůz měl úmyslně pozměněnou identitu a byl zjevně odcizen. Nebyly tak splněny podmínky pro vznik odpovědnosti státu za škodu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).
Odvolací soud se plně ztotožnil s právním hodnocením a posouzením věci soudem prvního stupně, když aplikoval příslušná ustanovení zákona č. 82/1998 Sb. a dospěl k závěru, že nebyly splněny podmínky pro vznik odpovědnosti státu za škodu. Zákon vyžaduje kumulativní splnění těchto tří podmínek: 1) nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup, 2) vznik škody nebo nemajetkové újmy, 3) příčinná souvislost. Absentoval tzv. odpovědnostní titul, kterým může být nezákonné rozhodnutí, které bylo příslušným orgánem změněno nebo zrušeno, nebo nesprávný úřední postup. V předmětném řízení nebylo vydáno žádné nezákonné rozhodnutí, ani nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, když policie, státní zastupitelství a soud postupovaly plynule a s náležitou opatrností.
Rozsudek odvolacího soudu, podle obsahu v potvrzujícím výroku o věci samé, napadla žalobkyně, zastoupená advokátem, včasným dovoláním.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila s tím, že považuje napadený rozsudek za věcně i právně správný a upozorňuje na vysokou míru neopatrnosti žalobkyně, které koupila předmětný vůz s vědomím, že má neznámý původ. Dále je v projednávané věci zcela zřejmé, že absentuje odpovědnostní titul. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud odmítl dovolání jako nepřípustné a v případě, že by ho shledal přípustným, aby ho zamítl.
Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v tom, že rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.
Dovolací soud předesílá, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ).
Nicméně tak jako tak je zřejmé, že dovolání nemůže být ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, neboť na vyřešení dovolatelkou předestřených otázek napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo.
Jako první dovolatelka koncipuje otázku, zda je nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. postup orgánů činných v trestním řízení, které nevrátily vozidlo subjektu, jemuž bylo vozidlo odňato, ačkoliv tento prokázal své vlastnické právo k vozidlu a současně svůj nárok na jeho vrácení řádně uplatnil, a to bezodkladně poté, co vozidla k dalšímu trestnímu řízení nebylo třeba (tedy po doručení odborného vyjádření z odvětví metalografie) a současně nebylo uplatněno právo jiné osoby na vydání vozidla, a na místo toho orgány činné v trestním řízení vyhledávaly původního vlastníka odcizeného vozidla.
Na vyřešení uvedené otázky nemohlo napadené rozhodnutí záviset už jenom z toho důvodu, že dovolatelka vychází z odlišné verze skutkového stavu, než ze které vycházelo napadené rozhodnutí. Napadené rozhodnutí nestojí na zjištění, že žalobkyně ještě před uložením věci do úschovy prokázala své vlastnické právo k vozidlu, naopak stojí na zjištění, že vůz měl pozměněnou identitu a byl zjevně odcizen. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, která nebyla v odvolacím řízení nijak zpochybněna, rozhodl soud o vydání věci žalobkyni teprve poté, co předložila souhlas německé pojišťovny, která původně vedle žalobkyně uplatňovala vlastnické právo k věci. Protože ke skutkovým zjištěním uváděným dovolatelkou soudy nedospěly, nemohlo napadené rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř. záviset na jejich nesprávném právním posouzení.
Přípustnost dovolání ve věci samé nemůže dovolatelka založit tím, že polemizuje se skutkovými závěry, z nichž napadené rozhodnutí vychází, neboť dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení (§241a odst. 1 o. s. ř.), přičemž rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) a v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (§241a odst. 6 o. s. ř.). V souvislosti se závěrem o skutkovém stavu ve vazbě na provedené dokazování přitom dovolatelka žádnou relevantní otázku procesního práva neformuluje (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz).
Napadené rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř. nezáviselo ani na vyřešení otázky, zda nevydání rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení o žádosti osoby, která uplatňuje právo na vrácení odňatého vozidla, ve lhůtě dle §71 správního řádu, je nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. Dovolatelka zřejmě pomíjí, že v trestním řízení se postupuje podle trestního řádu, nikoliv řádu správního, přičemž takto věc posuzoval i odvolací soud. Nadto dovolatelka pomíjí i skutková zjištění, z nichž vychází i napadené rozhodnutí, podle kterých o vrácení vozidla bylo rozhodnuto až následně soudem, který přijal vozidlo do úschovy na základě pravomocného (a pro nezákonnost nezrušeného) rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura v č. 1/2000 (SJ 5/2000), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1018/2007, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005) a který o vydání vozidla žalobkyni rozhodl poté, co mu byl žalobkyní předložen souhlas další osoby uplatňující právo k vozidlu (německé pojišťovny).
Konečně přípustnost nemůže založit ani tvrzení, že napadené rozhodnutí je nedostatečně odůvodněno, neboť k případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalované vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání.
Žalovaná, jejíž vyjádření nebylo sepsáno advokátem, nedoložila výši svých hotových výdajů. Náhrada nákladů je tak představována toliko paušální náhradou hotových výdajů podle §151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI. zákona č. 139/2015 Sb.), ve výši 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. května 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu