ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.4907.2015.1
sp. zn. 30 Cdo 4907/2015-481
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka ve věci žalobců a) B. B. , b) P. B. , c) J. K. , d) J. K. , e) P. K. , f) A. K. , g) J. Š. , h) A. M. , ia) D. P. , ib) P. K. , j) L. , k) P. P. , a l) J. S. , zastoupených JUDr. Vladimírem Zoufalým, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Národní 138/10, proti žalované České republice – České národní bance , se sídlem v Praze 1, Na příkopě 28, o náhradu škody ve výši 456 831,30 Kč s příslušenstvím, 91 366,26 Kč s příslušenstvím, 609 108,40 Kč s příslušenstvím, 822 296,34 Kč s příslušenstvím, 152 277,10 Kč s příslušenstvím, 152 277,10 Kč s příslušenstvím, 274 098,78 Kč s příslušenstvím, 1 903 463,75 Kč s příslušenstvím, 502 514,43 Kč s příslušenstvím, 60 910,84 Kč s příslušenstvím, 152 277,10 Kč s příslušenstvím, 15 227,71 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 93/2009, o dovolání žalobců a), b), c), d), e), f), g), h), ia), ib), j), k), l) a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2015, takto:
I. Řízení o dovolání žalobce j) se zastavuje .
II. Dovolání žalobců a), b), c), d), e), f), g), h), ia), ib), k), l) a žalované se odmítá .
III. Návrh žalované na odklad vykonatelnosti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2015, č. j. 21 Co 4/2015-417, se zamítá .
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se samostatně podanými žalobami se shodným skutkovým základem, jež byly spojeny ke společnému projednání, domáhali podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), náhrady škody s tím, že jim byla způsobena postupem orgánu státu při povolení vzniku investiční společnosti Futurum, a. s., při výkonu dohledu nad činností této společnosti spravující Podílový fond FUTURUM AURUM a při dohledu nad likvidací společnosti.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl rozsudkem ze dne 25. 8. 2014, č. j. 39 C 93/2009-334, tak, že zamítl žalobu B. B. na zaplacení částky 456 831,30 Kč se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 6. 8. 2009 do zaplacení (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně), zamítl žalobu P. B. na zaplacení částky 91 366,26 Kč se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 6. 8. 2009 do zaplacení (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně), zamítl žalobu J. K. na zaplacení částky 609 108,40 Kč se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 10. 8. 2009 do zaplacení (výrok III. rozsudku soudu prvního stupně), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni J. K. částku 140 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % p.a. za dobu od 29. 8. 2011 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok IV. rozsudku soudu prvního stupně), zamítl žalobu J. K. na zaplacení částky 870 459,34 Kč se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 10. 8. 2009 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení z částky 140 000 Kč za dobu od 29. 8. 2011 do 9. 8. 2009 (výrok V. rozsudku soudu prvního stupně), zamítl žalobu P. K. na zaplacení částky 152 277,10 Kč se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 10. 8. 2009 do zaplacení (výrok VI. rozsudku soudu prvního stupně), zamítl žalobu A. K. na zaplacení částky 152 277,10 Kč se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 10. 8. 2009 do zaplacení (výrok VII. rozsudku soudu prvního stupně), zamítl žalobu J. Š. na zaplacení částky 274 098,78 Kč se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 12. 8. 2009 do zaplacení (výrok VIII. rozsudku soudu prvního stupně), zamítl žalobu A. M. na zaplacení částky 1 903 463,75 Kč se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 1. 10. 2009 do zaplacení (výrok IX. rozsudku soudu prvního stupně), zamítl žalobu D. P. a P. K. na zaplacení částky 502 514,43 Kč se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 10. 8. 2009 do zaplacení (výrok X. rozsudku soudu prvního stupně), zamítl žalobu L. V. na zaplacení částky 60 910,84 Kč se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 10. 8. 2009 do zaplacení (výrok XI. rozsudku soudu prvního stupně), zamítl žalobu P. P. na zaplacení částky 152 277,10 Kč se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 11. 8. 2009 do zaplacení (výrok XII. rozsudku soudu prvního stupně), zamítl žalobu J. S. na zaplacení částky 15 227,71 Kč se zákonným úrokem z prodlení za dobu od 11. 8. 2009 do zaplacení (výrok XIII. rozsudku soudu prvního stupně) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok XIV. rozsudku soudu prvního stupně).
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobců a žalované rozsudkem ze dne 30. 6. 2015, č. j. 21 Co 4/2015-417, rozhodl tak, že změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku VIII. jen tak, že je žalovaná povinna zaplatit žalobci g) J. Š. částku 17 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % p.a. za dobu od 29. 8. 2011 do zaplacení, jinak jej potvrdil, a potvrdil jej též v ostatních výrocích (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu brojili dovoláním žalobci v celém rozsahu, přičemž v části o změně výroku VIII. rozsudku soudu prvního stupně pouze ohledně data počátku běhu úroků z prodlení, i žalovaná v rozsahu výroku I., pokud jím byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ve vztahu k žalobkyni J. K.. K přípustnosti dovolání žalobci uvedli, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalovaná pokládá své dovolání přípustné z důvodu, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení právní otázky, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
Právní zástupce žalobců dne 17. 9. 2015 zaslal soudu prvního stupně přípis, v němž mimo jiné sděluje, že od žalobce j) L.V. neobdržel plnou moc a že mu jmenovaný naopak sdělil, že plnou moc žalobci pro dovolací řízení neudělí. Právní zástupce z uvedeného důvodu pokládá dovolání v části, v níž soud rozhodoval o nároku jmenovaného žalobce, za bezpředmětné (resp. nezpůsobilé k projednání) a navrhuje, aby k této části dovolací soud nadále nepřihlížel a jednal bez účasti L. V..
Dovolací soud ve spise shledal plnou moc ze dne 9. 6. 2014, v níž žalobce j) zmocňuje JUDr. Vladimíra Zoufalého výslovně i k podávání opravných prostředků i tehdy, kdy je podle právních předpisů vyžadována zvláštní plná moc. Dovolací soud tak pokládá žalobce j) za řádně zastoupeného pro dovolací řízení advokátem JUDr. Vladimírem Zoufalým. Dovolací soud vyhodnotil obsah podání ze dne 17. 9. 2015 tak, že jím žalobce j) prostřednictvím právního zástupce bere zpět své dovolání, a řízení o dovolání žalobce j) dle §243c odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“ zastavil.
Dovolání žalobců a), b), c), d), e), f), g), h), ia), ib), k), l) (jmenovaní společně dále též jako „žalobci“) a žalované dovolací soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., neboť je neshledal přípustnými.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz , usnesení Ústavního soudu je dostupné na http://nalus.usoud.cz ).
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
Jak dovolání žalobců, tak žalované spočívá v zásadě ve vedení polemiky se skutkovými závěry soudů a v namítání vad dokazování a odůvodnění rozhodnutí, přičemž dovolání neobsahují formulaci jakékoliv právní otázky, kterou by se dovolací soud mohl zabývat. Dovolání lze dle §241a o. s. ř. podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vadami řízení by se dovolací soud (v souladu s §242 odst. 3 o. s. ř.) zabýval jen tehdy, bylo-li by dovolání přípustné.
Co se týká dovolání žalobců, tito zejména míní, že se soudy v této věci nevypořádaly s pokynem Nejvyššího soudu uděleným v jeho rozsudku ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3210/2012, kterým bylo rozhodnuto o obdobné věci, a ve kterém dovolací soud uložil soudům nižších stupňů, aby se v dalším řízení zabývaly otázkou, zda se žalobci podařilo prokázat, že k přijetí opatření způsobilých zabránit škodě měla žalovaná přistoupit již na základě některého z jiných porušení zákona investiční společností, a aby se zabývaly též otázkou, zda pochybení žalované nespočívá ve skutečnosti, že nereagovala postupně na žádné z porušení zákonných povinností investiční společnosti, a zda měla, či neměla v konečném důsledku přijmout jedno z výše uvedených opatření umožňujících zabránit škodě již na základě souhrnu menších porušení zákona, kterých se investiční společnost dopustila. Soudy dle názoru žalobců též opomenuly, že pokud dovolací soud konstatoval, že dvouměsíční lhůta pro konání žalované uplynula až dne 30. 11. 1995, jednalo se o lhůtu nejzazší. Jak již bylo uvedeno výše, žalobci zmíněnými námitkami neformulují jakoukoliv právní otázku, kterou by se dovolací soud mohl zabývat. Toliko obiter dictum lze konstatovat, že se soud prvního stupně relativně podrobně zabýval jednotlivými okolnostmi, které dle žalobců měly vést k dřívějšímu přijetí opatření zamezujícímu dalšímu prodeji podílových listů. Dospěl přitom k závěru, že některé z těchto okolností měly vést k reakci orgánu dohledu, která by ovšem vyústila v přijetí pouze mírnějších opatření podle §37 odst. 2 zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, nezpůsobilých zabránit škodě na straně žalobců. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. Jelikož soudy dospěly k závěru, že se orgán dohledu nedopustil nesprávného úředního postupu, pokud nereagoval na obsah a rozsah reklamní kampaně investiční společnosti, kterýžto nebyl dovoláním relevantně zpochybněn, je bezpředmětné zabývat se námitkami žalobců, podle nichž jim bylo znemožněno domáhat se ušlého zisku tím, že soudy neurčily okamžik, ke kterému měla žalovaná zabránit dalšímu působení klamavé reklamy. Pokud žalobci v závěru dovolání zpochybňují též dobu, za kterou jim měl být přiznán úrok z prodlení, patří pouze připomenout, že způsob, jakým soudy určily tuto dobu, vyplývá ze stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rovněž z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. II. ÚS 1612/09 , přičemž argumentace žalobců není způsobilá platnost daných judikatorních závěrů zpochybnit.
Pokud jde o dovolání žalované, dovolací soud neshledává, že by rozhodnutí soudů nižších stupňů byla nepřezkoumatelná, neboť (posuzováno vzhledem k obsahu dovolání) případné nedostatky v odůvodnění napadeného rozhodnutí na újmu uplatnění práv dovolatele nebyly (k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Žalovaná v souvislosti s namítanou nepřezkoumatelností uvádí 9 bodů její argumentace, s nimiž se odvolací soud dle žalované nevypořádal. Zmíněné body otázku hmotného či procesního práva neobsahují, neboť (jak bylo též vytknuto výše) představují polemiku se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, popř. námitky vad dokazování a odůvodnění rozhodnutí. Nelze souhlasit ani s názorem žalované, podle kterého soudy neměly přihlížet k rozsudkům Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 82/2013, ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 509/2013 a ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 30 Cdo 344/2013, neboť dle názoru žalované byly vydány v rozporu s občanským soudním řádem a §20 zákona o soudech a soudcích. V této souvislosti dovolací soud poukazuje na své usnesení ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4681/2015, v němž odmítl stejný argument stejné žalované, a to již vzhledem k okolnosti, že žalovaná tímto způsobem zpochybňuje závěry meritorně vyřešené v rozsudcích dovolacího soudu pro tvrzený rozpor s usneseními téhož soudu, jimiž byla dovolání odmítnuta. I Ústavní soud v usnesení ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 1383/17, přitom potvrdil závěr, že pokud dovolání nebylo přípustné, nemohl z nich ani plynout meritorní právní názor, který by mohl zakládat judikatorní rozpor ve smyslu zákona o soudech a soudcích.
Dovolání žalobců napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení v uvedeném rozsahu pro vady dovolání nebylo možné pokračovat.
Přípustnost dovolání nemůže z výše uvedených důvodů založit ani jedna z námitek.
Rovněž pokud žalovaná navrhla odklad vykonatelnosti, nemohlo tomuto návrhu být ze strany dovolacího soudu vyhověno. Tvrzení žalované, podle něhož by jí neprodleným vykonáním napadeného rozhodnutí hrozila závažná újma, lze vzhledem k povaze žalované a k uložené povinnosti považovat za zcela iracionální. Poukázala-li žalovaná na existenci souběžně vedených řízení se stejným skutkovým základem, nemá daná skutečnost jakoukoliv souvislost s institutem odkladu vykonatelnosti. Žalovaná zjevně po dovolacím soudu žádá, aby bylo odklizeno dovoláním napadené rozhodnutí, čehož ovšem odkladem vykonatelnosti nemůže být dosaženo. Nejvyšší soud proto návrh žalované na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného (výroku) rozhodnutí odvolacího soudu zamítl jako nedůvodný.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. 11. 2017
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu