ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.5053.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 5053/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobců a) M. Z. , zastoupeného JUDr. Monikou Bakešovou, advokátkou se sídlem v Litoměřicích, Novobranská 270/18, a b) V. Z. , zemřelé 13. 8. 2016, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o 220 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 246/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2016, č. j. 58 Co 97/2016-87, takto:
I. Řízení o dovolání žalobkyně b) se zastavuje .
II. Dovolání žalobce a) se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladu dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Každý z žalobců se na žalované domáhal zaplacení částky 110 000 Kč jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jim měla být způsobena nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 14 C 86/2005.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 12. 2015, č. j. 31 C 246/2014-56, uložil žalované zaplatit každému z žalobců částku 110 000 s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl, že žalovaná je povinna žalobců zaplatit na náhradě nákladů řízení 600 Kč (výrok II).
K odvolání žalované Městský soud v Praze jako soud odvolací v napadeném rozsudku změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení částky 110 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a žalobcům uložil zaplatit žalované náhradu nákladu řízení před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu žalobci napadli dovoláním. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolací soud se předně zabýval splněním podmínek řízení ve vztahu k žalobkyni b), která dne 13. 8. 2016, tedy ještě před podáním dovolání, zemřela. Z uvedeného plyne, že žalobkyně b) v době podání dovolání postrádala způsobilost být účastníkem řízení ve smyslu §19 o. s. ř. Absence způsobilosti být účastníkem řízení, která je dána již v době zahájení dovolacího řízení, představuje podle §243b ve spojení s §104 odst. 2 o. s. ř. takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit. Nejvyšší soud proto řízení o dovolání žalobkyně b) zastavil.
Ve vztahu k žalobci a) dovolací soud podotýká, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
K námitce, že konstatování porušení práva, k němuž došlo již v rámci předběžného projednání nároku, nepředstavuje v dané věci přiměřenou formu zadostiučinění, dovolací soud předně uvádí, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v §31a odst. 2 OdpŠk, přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
V projednávané věci lze sice částečně přisvědčit námitce, že odvolací soud svůj závěr o objektivně nízkém významu řízení pro žalobce založil nesprávně na tom, že posuzované řízení z hlediska svého předmětu nepatří mezi řízení, u nichž je předpokládán zvýšený význam pro poškozené, čímž ve skutečnosti odůvodnil pouze to, že řízení mělo pro žalobce význam standardní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010). Přiznanou formu zadostiučinění však přesto nelze hodnotit jako zjevně nepřiměřenou, pokud odvolací soud přihlédl rovněž ke značné procesní a skutkové složitosti posuzovaného řízení, které probíhalo opakovaně na třech stupních soudní soustavy a vyžádalo si rozsáhlé dokazování, a to zejména v důsledku vypracování dvou znaleckých posudků, potřeby vypořádat se znaleckými posudky předloženými účastníky, jakož i kvůli nutnosti zkoumat vlastnictví sporné části zdi na základě stavebně-technických dokumentů (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 399/2015). Odvolací soud přihlédl v souladu s judikaturou dovolacího soudu dále k tomu, že se na celkové délce řízení podíleli sami žalobci tím, že opakovaně žádali o odročení jednání a že k jejich návrhu bylo řízení na dobu několika měsíců přerušeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2491/2016). V souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu zhodnotil odvolací soud konečně i skutečnost, že žalobci v posuzovaném řízení vystupovali jako nerozluční společníci se shodným zájmem na výsledku řízení, z čehož lze usuzovat, že újma způsobená nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení jimi byla do určité míry sdílena (srov. část V stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Námitka zjevně nepřiměřené formy zadostiučinění tak nemůže přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř založit.
Nelze souhlasit ani s námitkou, že žalobcům není možné přičítat k tíži, že v řízení podávali řádné i mimořádné opravné prostředky. Uvedené skutečnosti nelze sice žalobci bez dalšího přičítat k tíži v rámci hodnocení kritéria chování poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3725/2014, odst. 33-38), lze však vzít v úvahu, že tyto skutečnosti objektivně vedou k prodloužení řízení z důvodu jeho větší procesní složitosti (srov. tamtéž, odst. 34, 39). Odvolací soud tudíž nepochybil, pokud přihlédl i k nové skutečnosti, že po rozhodnutí soudu prvního stupně v projednávané věci bylo v posuzovaném řízení odmítnuto dovolání žalobců. Ani uvedená námitka tak přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř nezakládá.
Skutečnost, že zadané znalecké posudky nebyly potřebné k objasnění věci soudy, ze skutkových zjištění soudů neplyne. Námitka, jíž se na základě této skutečnosti zpochybňuje složitost posuzovaného řízení, je námitkou proti skutkovým zjištěním, která je nezpůsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. června 2017
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu