ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.5300.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 5300/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce P. Š. , zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 22, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 190/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2016, č. j. 21 Co 228/2016-256, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „dovolatel“) se žalobou domáhal zaplacení částky 80 000 Kč jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nepřiměřenou délkou trestního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 2 T 45/2012.
Proti žalobci bylo dne 14. 4. 2010 zahájeno trestní stíhání pro trestný čin podvodu dle §250 odst. 1 trestního zákona spáchaný ve spolupachatelství. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 2 T 45/2012, byl žalobce zproštěn obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že se staly skutky, pro které byl stíhán. O odvolání státního zástupce bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 61 To 233/2014, s tím, že se doplňuje rozsudek soudu prvního stupně o výrok, dle kterého se Česká pojišťovna, a. s., podle §229 odst. 3 trestního řádu odkazuje se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, a odvolání státního zástupce ohledně obžalovaných se zamítá. Pravomocně byla věc pro žalobce ukončena dne 7. 10. 2014.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 30 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. od 3. 10. 2015 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu co do částky 50 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. od 3. 10. 2015 do zaplacení a úrok z prodlení z částky 80 000 Kč ve výši 8,05 % p. a. od 3. 9. 2015 do 2. 10. 2015 (výrok II) a uložil žalované povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 12 342 Kč k rukám JUDr. Václava Vlka, advokáta (výrok III).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání obou účastníků změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že se žaloba, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobci částku 30 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % p. a. od 3. 10. 2015 do zaplacení, zamítá, jinak jej ve výroku II potvrdil (výrok I), a rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 600 Kč (výrok II).
Odvolací soud nepřisvědčil závěru soudu prvního stupně ohledně nedůvodnosti námitky promlčení, když dospěl k závěru, že promlčecí lhůta počala běžet dnem právní moci rozsudku soudu prvního stupně, tj. 7. 10. 2014. Subjektivní promlčecí lhůty neběží ode dne, kdy mohlo být právo vykonáno poprvé, ale ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě podle §32 odst. 3 věty první zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále též „OdpŠk“). Závěr soudu prvního stupně, že dochází k odsunu počátku subjektivní promlčecí doby k okamžiku, kdy bylo obviněnému oznámeno rozhodnutí, jímž byl obžaloby zproštěn (4. 11. 2014), není proto správný. O výši nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení se poškozený (žalobce) dozvěděl nejpozději k okamžiku skončení (právní moci) posuzovaného řízení.
S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uvedl, že v případě nepřiměřené délky řízení je stěží myslitelné, že by se poškozený o vzniklé nemajetkové újmě a jejím rozsahu dozvěděl později než okamžikem skončení řízení, neboť nemajetková újma spočívá právě v nejistotě ohledně výsledku řízení a jeho skončením je tato nejistota odstraněna a újma dovršena (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 96/2011). Lze proto v projednávané věci uzavřít, že za situace, kdy byl žalobce zproštěn obžaloby, počala promlčecí doba podle §32 odst. 3 věta prvá OdpŠk běžet nejpozději dnem následujícím po dni, v němž zprošťující rozsudek nabyl právní moci, tj. 8. 10. 2014. Po dobu od 19. 3. 2015 do 8. 9. 2015 došlo ke stavění promlčecí lhůty ve smyslu §35 odst. 1 OdpŠk a pokud žalobce žalobu k soudu podal až 7. 10. 2015, stalo se tak zřejmě po uplynutí subjektivní šestiměsíční promlčecí lhůty.
Rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích napadl žalobce, zastoupený advokátem, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dílem jako nepřípustné a dílem pro vady odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání ve vyřešení otázky, kdy nastává právní moc rozsudku v trestní věci, pokud obžalovaný ani jeho obhájce nejsou přítomni při jeho vyhlašování až do konce vyhlašování, která dle dovolatele v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a dále otázky, zda subjektivní promlčecí doba u nároku na odškodnění nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním počíná běžet od okamžiku, kdy obviněnému bylo oznámeno rozhodnutí o zproštění obžaloby, resp. doručen rozsudek, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Uvedené otázky přípustnost dovolání založit nemohou.
Tvrzení, že „obžalovaný ani jeho obhájce nebyly přítomni při vyhlašování rozsudku až do konce vyhlašování“, je novou skutečností, kterou podle §241a odst. 6 o. s. ř. v dovolání uplatnit nelze. Pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (§243f odst. 1 o. s. ř.). Dovolání lze podat pouze z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), odvolací soud z takovéhoto závěru o skutkovém stavu nevycházel a tudíž na jeho právním posouzení nemohlo napadené rozhodnutí ani záviset (§237 o. s. ř.).
Krom toho řešení otázky, kdy nastává právní moc rozhodnutí odvolacího soudu v trestním řízení, je v napadeném rozhodnutí plně v souladu nejen s jednoznačnou právní úpravou obsaženou v ustanovení §139 odst. 1 písm. a) trestního řádu ve spojení s ustanovením §245 odst. 1 trestního řádu, ale i ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2012, sp. zn. 6 Tdo 201/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2093/2012; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ).
Přípustnost dovolání nemůže založit ani domnělý rozpor řešení otázky počátku běhu promlčecí lhůty podle §32 odst. 3 věty druhé OdpŠk mezi napadeným rozsudkem a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 96/2011. Napadené rozhodnutí je totiž s citovaným rozsudkem, jakož i ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, plně v souladu. Dovolatel ve své argumentaci (a citaci rozsudku sp. zn. 30 Cdo 96/2011) pomíjí, že v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 96/2011 byly uplatněny dva samostatné nároky na náhradu nemajetkové újmy, ze dvou různých odpovědnostních titulů, a to z titulu nepřiměřené délky trestního stíhání (tak jako v nyní projednávané věci) a z titulu nezákonného rozhodnutí o zahájení trestního stíhání. Dovolatelem citovaná pasáž se přitom týká počátku běhu promlčecí doby podle §32 odst. 3 věty první OdpŠk v případě odpovědnostního titulu nezákonného rozhodnutí, kdy judikatura v té době skutečně vycházela ze závěrů uvedených v rozsudku ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2371/2009, v němž dospěl Nejvyšší soud k závěru, že byla-li žalobkyně přítomna u vyhlášení zprošťujícího rozsudku, počala jí běžet promlčecí doba pro uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy podle §32 odst. 3 věty první OdpŠk dnem následujícím po dni, kdy byl v její přítomnosti vyhlášen zprošťující rozsudek, neboť tímto okamžikem jí bylo oznámeno zprošťující rozhodnutí.
Nicméně posléze i ve vztahu k nezákonnému rozhodnutí (potažmo i rozhodnutí o vazbě, trestu či ochranném opatření) a k výkladu §32 odst. 3 věty první OdpŠk se od výše uvedeného právního závěru dovolací soud odchýlil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, ve kterém dovodil, že promlčecí doba začala plynout až dnem následujícím po dni právní moci zprošťujícího rozsudku, přestože poškozenému vzniká nemajetková újma již v době, kdy je proti němu vedeno trestní stíhání či kdy je nezákonně omezena jeho osobní svoboda, neboť úspěšné uplatnění nároku je podmíněno zastavením trestního stíhání či zproštěním obžaloby. Tento právní závěr, a to přímo ve vztahu k nezákonnému rozhodnutí o zahájení trestního stíhání a stanovení počátku běhu promlčecí lhůty podle §32 odst. 3 věty první o. s. ř., byl potvrzen i další rozhodovací praxí dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 962/2012). V každém případě k ustálení rozhodovací praxe dovolacího soudu k výkladu ustanovení §32 odst. 3 věty první i druhé OdpŠk došlo dlouho předtím, než skončilo trestní stíhání žalobce v nyní projednávané věci a než tedy i žalobci počala běžet promlčecí lhůta.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). Pouze pro úplnost k námitkám dovolatele dovolací soud uvádí, že napadené rozhodnutí nemohlo být pro žalobce překvapivé, rozhodl-li odvolací soud v souladu s obranou žalované (námitka promlčení odvíjející se od právní moci rozhodnutí), která byla uplatňována již před soudem prvního stupně, soud prvního stupně se jí v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval, byť s jiným řešením, žalovaná mj. na této obraně postavila i své odvolání a žalobce se k této obraně opakovaně mohl v řízení vyjádřit. Překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu nemůže spočívat pouze v tom, že odvolací soud určitou otázku k odvolací námitce žalované právně posoudil jinak než soud prvního stupně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3849/2014, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 90/2016).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. května 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu