ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.5389.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 5389/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobkyně I. V. , zastoupené Mgr. Barbarou Martinů, advokátkou se sídlem v Praze 1 – Nové Město, Štěpánská 643/39, proti žalované České republice - Ministerstvu financ í, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, IČO 00006947, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 113/2015, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. června 2016, č.j. 14 Co 231/2016-37, takto:
Dovolání žalobkyně se odmítá.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále také „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 9. května 2016, č. j. 18 C 113/2015-25, ve znění opravného usnesení ze dne 19. září 2016, č.j. 18 C 113/2015-63, rozhodl, že se zastoupení žalobkyně Ing. J. R., daňovou , podle §27 odst. 1 a 2 o.s.ř. nepřipouští, a to z toho důvodu, že je mu z úřední činnosti známo, že Ing. J. R. vystupuje jako obecná zmocněnkyně opětovně v různých soudních sporech a zastupuje různé účastníky.
Městský soud v Praze (dále také „odvolací soud“) usnesením ze dne 21. června 2016, č.j. 14 Co 231/2016-37, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně a dále uvedl, že na zastoupení daňovým poradcem v občanském soudním řízení je nutno pohlížet jako na obecné zastoupení ve smyslu §27 o.s.ř., tedy že takové zastoupení je přípustné pouze tehdy, pokud je zástupce způsobilý k řádnému zastupování a zároveň jestliže nevystupuje v různých řízeních jako obecný zmocněnec opětovně. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu odvolací soud dodal, že vztah obecného zmocněnce a jeho mandanta nepožívá ochrany na úrovni ústavněprávních předpisů. Požadavky obsažené v §27 o.s.ř. mají legitimní cíl, a tím je ochrana veřejného zájmu na poskytování kvalifikované právní pomoci, především advokátním stavem. Odvolací soud dále uvedl, že obecná zmocněnkyně žalobkyně, daňová poradkyně Ing. J. R., je zjevně vedena snahou o rozšíření své výdělečné činnosti nad rámec činností, k nimž je oprávněna na základě zákona č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDP“), když se jedná o řízení, které se netýká odvodu daní a ve kterém není třeba odborných znalostí daňového poradce.
Usnesení odvolacího soudu bylo žalobkyni doručeno dne 24. července 2016, přičemž právní moci nabylo téhož dne.
Žalobkyně podala dne 22. srpna 2016 včasné dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, konkrétně, zda je řízení zahájené z titulu náhrady škody či z titulu přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu vůči státu způsobenou buď nesprávným úředním postupem nebo nezákonným rozhodnutím ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. v rámci daňového řízení, řízením souvisejícím s daňovým řízením, a zda lze tedy v takovém soudním řízení o náhradu škody vůči státu akceptovat zastupování daňovým poradcem, který zastupoval poškozenou (žalobkyni) v rámci daňového řízení. Žalobkyně nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, že obecná zmocněnkyně vystupuje v různých věcech opětovně, když zastupuje své klienty pouze v daňových řízeních a jen ve věcech náhrady škody vzniklé v souvislosti s těmito daňovými řízeními. Dovolatelka dále tvrdí, že problematika daní a daňového řízení je natolik specifickým odvětvím, že poradenství v této oblasti zákonodárce upravil ve speciální právní normě a je to právě daňový poradce, který je na základě svých znalostí a zkušeností schopen zjistit, zda v určitém daňovém řízení dochází k nesprávnému úřednímu postupu, zda je řízení vedeno v souladu s příslušnými předpisy, je schopen nejpřesněji definovat škodu či nemajetkovou újmu, která jeho klientovi v souvislosti s nesprávným úředním postupem vznikla, stejně tak jako poukázat na příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou. Dovolatelka je rovněž toho názoru, že je znevýhodněna vůči žalované a omezována v možnosti uplatnit schopnosti obecné zmocněnkyně a obhájit tak svá práva u soudu. Žalobkyně proto navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobkyně vyjádřila podáním ze dne 19. září 2016, ve kterém navrhuje dovolání odmítnout s tím, že problematika je jednoznačně upravena právním předpisem, případně judikaturou, na kterou žalovaná odkázala.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.“) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o.s.ř. Dovolání však nebylo shledáno přípustné ve smyslu §237 o.s.ř.,
Odvolací soud při svém rozhodování vycházel z ustanovení §27 o.s.ř. (především z jeho druhého odstavce), přičemž poukázal na skutečnost, že je mu z úřední činnosti známo, že uváděná obecná zmocněnkyně - daňová poradkyně Ing. J. R., zastupuje různé osoby v různých řízeních, a to opakovaně. Současně zdůraznil, že v předmětné věci jde o nárok na náhradu škody proti státu, takže nejde o nárok, který by byl svou povahou nárokem práva správního a nejde o řízení, kde by bylo třeba odborných znalostí daňového poradce.
Na tomto místě nelze souhlasit s názorem dovolatelky, že jí vymezená právní otázka nebyla dosud v praxi dovolacího soudu vyřešena, neboť zastoupením daňovou poradkyní ve sporu o náhradu nemajetkové újmy se již dovolací soud zabýval, a to v usnesení ze dne 2. listopadu 2016, sp. zn. 30 Cdo 3107/2016, v němž se ostatně jednalo o připuštění téže daňové poradkyně jako zástupkyně v obdobném řízení.
Z uvedeného je tak třeba dovodit, že dovolání žalobkyně ve své podstatě nenaplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o.s.ř. Za popsaného stavu Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení v označené věci končí (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Proto o nich, včetně nákladů žalované spojených s podáním vyjádření k dovolání žalobkyně, rozhodne nalézací soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§151 odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. května 2017
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu