Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 05.12.2017, sp. zn. 30 Cdo 5480/2017 [ usnesení / výz-E ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.5480.2017.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.5480.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 5480/2017-209 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce P. B., zastoupeného opatrovníkem Mgr. Janem Kvapilem, advokátem, se sídlem v Pardubicích, Sakařova 1631, proti žalovaným 1/ P. H. , krajskému státnímu zástupci, Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové, se sídlem v Hradci Králové, Zieglerova 189/1, 2/ České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradě za vzniklou újmu a zaplacení 1 500 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 14 C 73/2015, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 10. 2016, č. j. 19 Co 297/2016 - 123, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Žalobce podal dovolání proti v záhlaví uvedenému usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 8. 4. 2016, č. j. 14 C 73/2015-93, kterým bylo řízení o žalobě doručené soudu dne 5. 3. 2015 zastaveno pro nesplnění podmínek řízení dle §104 odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud shledal postup soudu prvního stupně zcela správným, neboť Okresní soud v Hradci Králové vyzval žalobce usnesením ze dne 22. 12. 2016, č. j. 14 C 73/2015-87 (doručeným tehdejší opatrovnici žalobce dne 27. 1. 2016), aby doložil projednání nároku podle §14 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, což žalobce ve stanovené lhůtě 15 dnů ani později neučinil, přestože byl poučen o případných následcích. Ačkoli soud nerozhodl o žalobcově žádosti o prodloužení lhůty, svým postupem de facto lhůtu prodloužil, jelikož k zastavení řízení došlo až 8. 4. 2016. Žalobce prostřednictvím svého opatrovníka podal dovolání, jehož přípustnost shledává ve skutečnosti, že je napadené rozhodnutí v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, „která neumožňuje, aby soudy byla práva účastníků stran poškozována procesními úkony soud tak, jako tomu dle názoru žalobce učinily soudy v tomto případě, neboť je žalobce přesvědčen, že odvolací soud měl i přes nepravdivost informace poskytnuté ze strany opatrovníka postupovat tak, že rozhodnutí zruší a věc vrátí prvoinstančnímu soudu, aby věc přerušil a poskytl žalobci lhůtu k nápravě nedostatků dané žaloby…“. Předmětné řízení spočívá na závažných procesních nedostatcích, proto se žalobce u Nejvyššího soud domáhá zastání. Taktéž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení procesní otázky, která „spočívá v tvrzení o dostatku času poskytnutém Okresním soudem v Hradci Králové na doplnění žaloby.“ Dle názoru žalobce soud pochybil, když nerozhodl o jeho žádosti o prodloužení lhůty k doplnění, neboť žalobce nemohl předpokládat, že pozdní doplnění by bylo soudem přijato a takový postup je v rozporu s definicí právní jistoty. Dále žalobce namítá, že ve věci bylo rozhodováno členy senátu, proti kterým uplatil žalobce žalobní návrh (dne 9. 9. 2016 a 11. 2. 2016), tudíž měli být z rozhodování ve věci vyloučeni. Z toho důvodu je v tomto řízení vedena taktéž žaloba pro zmatečnost (podána dne 24. 1. 2017). Z uvedených důvodu proto žalobce žádá, aby bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc byla vrácena k dalšímu řízení odvolacímu soudu. Žalovaný 1/ se k dovolání vyjádřil tak, že se ztotožňuje se závěry soudu prvního i druhého stupně a navrhuje, aby předmětnému dovolání nebylo vyhověno. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. Rozhodné znění o. s. ř. pro dovolací řízení (do 29. 9. 2017) se podává z bodu 2., článku II, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. Dovolání není přípustné. Dle §237 o. s. ř. platí, že je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Posuzované dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce nikterak nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobce v dovolání nijak nekonkretizuje, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje pro něj za splněný. Ačkoli žalobce tvrdí, že se napadené rozhodnutí odchyluje od judikatury Nejvyššího soudu, neuvádí které, ani z připojené argumentace není možno tuto judikaturu seznat. Taktéž uvádí-li, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá v nesprávně řešené otázce procesního práva, takovou otázku nijak nespecifikuje, ani nepředkládá argumentaci, která by doložila, že je takový postup v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, případně že by ohledně této věci měl dovolací soud rozhodnout jinak, či že se jedná o otázku neřešenou, což žalobce ani netvrdí. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání je nezbytné, aby z něj bylo zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz , usnesení Ústavního soudu je dostupné na http://usoud.cz ). Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13). Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“ Pokud žalobce namítá procesní vady ve smyslu §229 o. s. ř., tak ani tato námitka není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť vadami řízení tohoto charakteru se může dovolací soudu zabývat teprve poté, co je dána přípustnost dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.). Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.). Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 5. 12. 2017 JUDr. František Ištvánek předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:12/05/2017
Spisová značka:30 Cdo 5480/2017
ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.5480.2017.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Odpovědnost státu za škodu
Dotčené předpisy:§237 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Zveřejněno na webu:02/05/2018
Podána ústavní stížnost sp. zn. I.ÚS 139/18
Staženo pro jurilogie.cz:2022-03-12