ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.5729.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 5729/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce Ing. P. T., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Skoupým, advokátem se sídlem v Rakovníku, Havlíčkova 584, proti žalované Obci Pustověty , se sídlem v Pustovětech 62, 270 23 Křivoklát, IČO 00244287, zastoupené JUDr. Dagmar Dundrovou, advokátkou se sídlem v Lužné, Za Školou 588, o ochranu osobnosti , vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 171/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. března 2016, č.j. 3 Co 63/2015-178, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen do tří dnů od právní moci tohoto usnesení zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4.114,- Kč k rukám JUDr. Dagmar Dundrové, advokátky se sídlem v Lužné, Za Školou 588.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce se žalobou domáhal ochrany za tvrzený zásah do osobnostních práv, který spatřoval v tom, že mu žalovaná v letech 2011 a 2012 postupně uzavírala prostory, jež měl v nájmu, čímž záměrně a účelově omezovala jeho živnostenskou činnost (provoz hostince). Žalovaná žalobci postupně odpojila přívod silové elektřiny, demontovala vodoměr a posléze vyměnila zámek u hlavního vchodu do objektu, v němž se souhlasem žalované čtyři roky bydlel, svévolně mu vystěhovala jeho osobní věci a vyvolala proti němu podle jeho názoru štvavou kampaň.
Krajský soud v Praze (dále také „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. ledna 2015, č.j. 36 C 171/2012-145, zamítl žalobu s požadavkem, aby žalovaný byl uznán povinným uveřejnit v rakoveckém týdeníku Raport omluvu ve znění uvedeném ve výroku, zamítl žalobu, aby žalovaný zaplatil žalobci zadostiučinění ve výši 250.000,- Kč, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování vzal za prokázané, že žalobce měl od žalované pronajatý hostinec, jehož nájem skončil výpovědí v roce 2012. Žalovaná dala žalobci opakovaně výpověď a žádala vyklizení vlastního objektu. Její jednání spočívající v opatřeních vztahujících se ke špatnému stavu objektu a v tom, že žalobci bránila ve vstupu do objektu poté, co nájem skončil, bylo v souladu s právy pronajímatele podle platného práva, a tímto oprávněným postupem nelze zasáhnout do práv na ochranu osobnosti žalobce.
Vrchní soud v Praze (dále také „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. března 2016, č.j. 3 Co 63/2015-178, k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když se ztotožnil se skutkovým i právním hodnocením soudu prvního stupně a poukázal na to, že jestliže žalobce objekt nevyklidil, přestože byl o této povinnosti žalovanou informován, pak jednání ze strany žalované nelze pokládat za neoprávněný zásah do osobních práv žalobce ve smyslu ustanovení §11 násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“). Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Žalobce podal dne 27. května 2016 včasné dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, doplněné podáním jeho zástupce ze dne 26. září 2016. Dovolatel přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena; touto otázkou je podle dovolatele posouzení dopadu jednání žalované v postavení pronajímatele na občanskoprávní čest a soukromí žalobce. Dovolatel poukazuje na nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem a nesouhlasí se závěry soudu, že počínáním žalované byla narušena jiná práva zakotvená v jiných ustanoveních občanského zákoníku (převážně vyplývající ze vztahu pronajímatele a nájemce) a jeho osobnostní práva dotčena nebyla. Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání vyjádřila v podání ze dne 7. listopadu 2016, ve kterém uvedla, že se ztotožňuje se skutkovým i právním hodnocením věci odvolacím soudem a poukázala na to, že se žalobce stěží může dovolávat narušení práva na bydlení v bytě a práva na soukromí, když v předmětné nemovitosti žádný byt není, neboť tento prostor je zkolaudován jako občanská vybavenost.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.“) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Podle ustanovení §11 obč. zák., má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Požadavek zajištění účinné občanskoprávní ochrany vyžaduje, aby neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby, který má za následek vznik nemajetkové újmy, spočívající v porušení či již v pouhém ohrožení osobnosti dotčené fyzické osoby, byl pro původce neoprávněného zásahu spojen s nepříznivými právními následky ve formě zvláštních občanskoprávních sankcí. Ty mohou podle okolností konkrétního případu spočívat v nové povinnosti původce neoprávněného zásahu buď upustit od tohoto zásahu, či odstranit následky neoprávněného zásahu, anebo poskytnout přiměřené zadostiučinění.
Podle ustanovení §13 odst. 2 obč. zák. pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle ustanovení §13 odst. 1 obč. zák. zejména pro to, že byla ve značené míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.
Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle ustanovení §13 obč. zák. musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení, nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry fyzické osoby. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem.
S přihlédnutím k úvaze dovolatele o jím předpokládané přípustnosti tohoto dovolání je třeba poukázat na skutečnost, že ustanovení §13 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tedy k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného, okruhu okolností. Pro posouzení, zda fyzické osobě vzniká právo na přiměřené zadostiučinění, zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet.
Pokud má tedy dovolatel za to, že v souzené věci je dovolání přípustné ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. proto, že dovolací soud v rámci své rozhodovací praxe dosud neřešil právní otázku, „posouzení dopadu jednání žalované v postavení pronajímatele na občanskoprávní čest a soukromí žalobce “ , pak dovolací soud poukazuje na to, že dovolatelem vymezená otázka je pouze otázkou podmíněnou konkrétními skutkovými zjištěními učiněnými odvolacím soudem v této konkrétní projednávané věci. Akceptace vymezení přípustnosti dovolání uplatněné žalobcem by tak vedla nepřijatelně k tomu, že by dovolání bylo vždy přípustné, pokud by v rozhodnutí odvolacího soudu byla aplikována právní norma s relativně neurčitou hypotézou – jak tomu je i v souzeném případě (obdobně viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. října 2016, sp. zn. 30 Cdo 4783/2015, či usnesení ze dne 27. ledna 2016, sp. zn. 33 Cdo 3693/2015). Není proto možné dovodit, že by v daném případě byla naplněna alternativa, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
Z uvedeného je tak třeba dovodit, že dovolání ve své podstatě nenaplňuje žádné předpoklady vymezené v ustanovení §237 o.s.ř. Za popsaného stavu Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. 3 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení úspěšné žalované vznikly účelně vynaložené náklady spojené s jejím zastoupením advokátem, v souvislosti s jedním úkonem právní služby (sepis vyjádření k dovolání). Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení a kterou byla původně změněna vyhláška č. 177/1996 Sb., byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Odměna v částce 3.100,- Kč byla stanovena podle §6, §7 bod 5., §9 odst. 4 písm. a), §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění vyhlášky č. 486/2012 Sb., kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb. (srov. Čl. II vyhlášky č. 486/2012 Sb.), neboť úkon byl učiněn po 1. lednu 2013. Zástupkyni žalované dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tedy celkem 3.400,- Kč. Rovněž jí náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle §137 odst. 3 o.s.ř., tj. 714,- Kč Celková výše nákladů dovolacího řízení žalované tak činí 4.114,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. června 2017
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu