ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.3693.2015.1
sp. zn. 33 Cdo 3693/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce M. N. , zastoupeného JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 16, proti žalované Ing. I. M. , zastoupené Mgr. Soňou Červinkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Haštalská 27, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 5 C 91/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. března 2015, č. j. 20 Co 49/2015-227, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 10. října 2014, č. j. 5 C 91/2012-195, určil, že žalobce je vlastníkem v rozsudku blíže specifikovaných nemovitostí, a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. března 2015, č. j. 20 Co 49/2015-227, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na požadované určení vlastnictví zamítl. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
V posuzované věci dospěl soud prvního stupně na základě provedených důkazů k závěru, že i když byl vztah účastníků jako dlouholetých partnerů vzájemně konfliktní, skutečnost, že žalovaná na žalobce podala trestní oznámení za údajné fyzické napadání, které se v rámci trestního řízení neprokázalo, lze hodnotit jako porušení dobrých mravů značné intenzity (tj. hrubé porušení dobrých mravů). Naproti tomu odvolací soud na podkladě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci v rozhodné době nevzniklo právo na vrácení daru, neboť na tom, že partnerský vztah účastníků byl dlouhodobě konfliktní, nenesla vinu výlučně žalovaná, a její chování tak nelze kvalifikovat jako hrubě porušující dobré mravy. Účastníci se vůči sobě chovali navzájem špatně, verbální i fyzické útoky byly vzájemné. Skutečnost, že v souvislosti s konflikty podala žalovaná na žalobce dne 12. 4. 2012 trestní oznámení, skutkovou podstatu ustanovení §630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“ (viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb.), nenaplňuje, neboť nebylo postaveno najisto, že žalobce žalovanou ve skutečnosti nenapadl, resp. že ho žalovaná obvinila z napadení neprávem. K vykázání žalobce ze společného obydlí došlo na podkladě vlastního rozhodnutí policejního orgánu v mezích jeho oprávnění. Žalobce v řízení dostatečně neprokázal jednotlivé důvody, pro něž od darovací smlouvy odstoupil.
Dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v jeho znění do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejedná se ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Nelze přisvědčit žalobci, že „ otázka porušení dobrých mravů takového rozsahu, intenzity, systematičnosti a dlouhodobosti, jako je tomu v posuzovaném případě , nebyla dosud v judikatuře Nejvyššího soudu řešena, neboť nejčastěji se dárci domáhali vrácení daru z důvodů nahodilých či ojedinělých a osamocených útoků “, a že dovolání je tudíž přípustné.
Pojem dobrých mravů činí z ustanovení §630 obč. zák. právní normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. normu, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem. Vymezení hypotézy právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, je věcí zhodnocení konkrétní situace. Úvaha soudu, zda byla naplněna skutková podstata §630 obč. zák., se proto vždy odvíjí od posouzení všech zvláštností toho kterého případu individuálně (nelze ji „objektivizovat“). Akceptace vymezení přípustnosti dovolání žalobcem, by vedla nepřijatelně k tomu, že dovolání by bylo vždy přípustné, jestliže by v rozhodnutí odvolacího soudu byla aplikována právní norma s relativně neurčitou hypotézou.
Pojem „rozpor s dobrými mravy“ Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vyložil opakovaně a opakovaně se též vyjádřil obecně k aplikovatelnosti §630 obč. zák. Přijal a odůvodnil závěr, že k naplnění skutkové podstaty pro vrácení daru směřuje pouze takové závadné jednání obdarovaného vůči dárci nebo členům jeho rodiny, které se zřetelem na všechny okolnosti konkrétního případu z hlediska svého rozsahu a intenzity a při zohlednění vzájemného jednání účastníků právního vztahu nevzbuzuje z hlediska společenského a objektivizovaného (nikoli jen podle subjektivního názoru dárce) pochybnosti o hrubé kolizi s dobrými mravy. Soud proto hodnotí nejen to, zda chování obdarovaného vykazuje znaky závadnosti, tj. zda koliduje se společensky uznávanými pravidly slušného chování ve vzájemných vztazích mezi lidmi, ale i zda jde o porušení značné intenzity nebo o porušení dlouhodobé či soustavné, a to ať již fyzickým násilím, psychickým týráním, hrubými urážkami, neposkytnutím potřebné pomoci, apod., a vždy zohledňuje vzájemné chování účastníků právního vztahu (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 29 Odo 228/2000, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2425/98, ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 1420/2005, ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 33 Cdo 2425/98, ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Cdo 538/2003, ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 903/2011, ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011, ze dne 28. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1989/2014, nebo ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 3097/2015).
Odvolací soud se v souladu s ustálenou judikaturou důsledně zabýval pro věc rozhodnými okolnostmi daného případu a rozhodl v intencích závěrů, které Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích k aplikovatelnosti §630 obč. zák. obecně přijal. Nelze přisvědčit žalobci, že vzájemné chování účastníků právního vztahu je třeba vnímat pouze jako pomocné kritérium, neboť smyslem ustanovení §630 obč. zák. je především ochrana dárce. Chování obdarovaného mnohdy odvisí od chování dárce, může být pouhou - byť nevhodnou - reakcí na jeho závadné počiny spočívající například ve fyzickém násilí, psychickém týrání či v hrubých urážkách. Vzájemné chování účastníků právního vztahu je proto nezbytné vždy zohlednit. Názor žalobce, že pro rozhodování o vrácení daru je zapotřebí zabývat se názorem dárce a tím, jaký subjektivní dopad bude mít chování obdarovaného na jeho postavení a život, je sice správný, nicméně dobrými mravy je nutno chápat souhrn určitých etických a kulturních obecně zachovávaných a uznávaných zásad (každé jednání musí být v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti). Řečeno jinak, nezáleží tolik na subjektivním názoru jednotlivce, jako na hodnocení společenském, objektivizovaném.
Přestože žalobce v dovolání avizuje uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 1 o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci), právní závěr odvolacího soudu dovozující, že v řízení zjištěné skutečnosti neumožňují uzavřít, že byla naplněna skutková podstata ustanovení §630 obč. zák., zpochybnil skutkovými námitkami (dovolací námitky nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž vytýkají nesprávnost skutkových zjištění, na nichž je založen zpochybňovaný právní závěr). Odvolacímu soudu totiž vytýká, že „ jeho skutkové závěry nemají oporu v provedených důkazech “ a že „ chování žalované neposuzoval komplexně ve všech souvislostech věcných a časových, přičemž některé skutečnosti bagatelizoval nebo se jimi vůbec nezabýval “. Oproti odvolacímu soudu prosazuje, že v řízení prokázal, že iniciátorem a zdrojem veškerých konfliktů byla výlučně žalovaná (v březnu 2012 ho dokonce napadla tak, že mu způsobila poranění oka, které mělo za následek pracovní neschopnost, její udání byla smyšlená a dobře promyšlená), a že byl žalovanou soustavně šikanován a ponižován (žalovaná proti němu podala opakovaně trestní oznámení, napadala ho i ve společnosti a před rodinou a známými). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. však není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný (dovolací soud je povinen z něj vycházet) a nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu účinného od 1. 1. 2013 úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. Podle názoru dovolacího soudu se v souzené věci nejedná ani o výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení ÚS ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15).
Námitka, že odvolací soud se odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu reprezentované rozhodnutími sp. zn. 33 Cdo 4733/2010 a 33 Cdo 3012/2009, založená na vlastní skutkové verzi žalobce, nemůže - s ohledem na výše uvedené - obstát.
Nepřiléhavé jsou odkazy žalobce na komentář k novému občanskému zákoníku (Hulmák a kolektiv, Občanský zákoník VI, závazkové právo, strana 22 a V. strana 685 a násl. vydání 2014) týkající se vymezení pojmu (hrubý) nevděk. Podle ustanovení §3028 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti (odstavec 1). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů (odstavec 2). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti (odstavec 3). Irelevantní jsou odkazy žalobce na judikaturu zahraničních (konkrétně německých a rakouských) soudů.
Žalobce sice napadl rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, ve vztahu k výroku o náhradě nákladů řízení však žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním údajům ve smyslu §241a odst. 2 doplnitelným jen ve lhůtě uvedené v §241b odst. 3 o. s. ř. – nevznesl.
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. ledna 2016
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu