ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.5985.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 5985/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobkyně Mgr. D. K. , zastoupené Mgr. Andreou Žatkovou, advokátkou, se sídlem v Ostravě–Přívozu, Teslova 1125, proti žalovaným 1) Fakultní nemocnici Ostrava , IČ 00843989, se sídlem v Ostravě-Porubě, 17. listopadu 1790, 2) Zdravotnické záchranné službě Moravskoslezského kraje, p.o., IČ 48804525, se sídlem v Ostravě-Zábřehu, Výškovická 2995/40, zastoupené JUDr. Hanou Zawislakovou, advokátkou se sídlem v Opavě, Veleslavínova 371/19, a za účasti České pojišťovny, a.s., IČ 45272956, se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, adresa pro doručování: Ostrava-Moravská Ostrava, 28. října 32, o ochranu osobnosti s náhradou nemajetkové újmy ve výši 9.376.000,- Kč, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 38/2011, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. května 2016, č. j. 1 Co 44/2016-454, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Krajský soud v Ostravě (dále též „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 11. dubna 2016, č.j. 23 C 38/2011-437, výrokem I. zprostil advokáta Mgr. Vadima Rybáře povinnosti zastupovat žalobkyni v řízení a výrokem II. rozhodl, že žalobkyni se zástupce pro toto řízení neustanovuje. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že Mgr. Vadim Rybář požádal, aby byl povinnosti žalobkyni zastupovat zproštěn s poukazem na to, že mezi ním a žalobkyní došlo nezvratným způsobem k narušení nezbytné důvěry. Ve vztahu k požadavku žalobkyně, aby jí byl ustanoven jiný advokát, soud konstatoval, že řízení před soudem prvního stupně, v němž byla žalobkyně kvalifikovaně zastoupena, již bylo skončeno rozsudkem, proti kterému podala žalobkyně a také její ustanovený zástupce z řad advokátů včasné odvolání, jež má všechny zákonné náležitosti a splňuje předpoklady pro to, aby bylo odvolacím soudem projednáno. V důsledku koncentrace řízení před soudem prvního stupně a principu neúplné apelace nemůže žalobkyně v odvolacím řízení v zásadě uplatňovat již žádné nové skutečnosti a důkazy a nadto z celého obsahu spisu vyplývá, že sama žalobkyně je ve věci dostatečně orientovaná. Za tohoto stavu řízení již soud neshledal její zastoupení advokátem na účet státu nezbytným.
Usnesením ze dne 30. května 2016, 1 Co 44/2016-454, Vrchní soud v Olomouci (dále též „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně proti výroku II. usnesení soudu prvního stupně podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil. Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že ustanovení zástupce žalobkyni z řad advokátů ve smyslu ustanovení §30 odst. 1 a 2 o.s.ř., s ohledem na stav řízení a vystupování žalobkyně během řízení, není třeba k ochraně jejích zájmů.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“), nezastoupená advokátem, dne 21. července 2016 dovolání doplněné podáním její soudem ustanovené zástupkyně ze dne 7. prosince 2016. Má za to, že dovolání je přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř., protože napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
V prvé řadě se podle jejího názoru odchýlil odvolací soud od této ustálené judikatury v tom, že hlediska pro rozhodnutí o ustanovení zástupce z řad advokátů účastníku podle ustanovení §30 o.s.ř. jsou (při nezměněných poměrech účastníka) stejná (shodná) pro řízení před soudem prvního stupně pro odvolací řízení i dovolací řízení. Poukazuje v této souvislosti na rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze dne 7. dubna 1971, sp.zn. 1 Cz 18/71 a na další konkrétní rozhodnutí. Uvádí, že její poměry se nezměnily a připomíná, že zjevně nejde o svévolné či bezúspěšné uplatňování práva, a že pro účely dovolacího řízení jí soud zástupce z řad advokátů ustanovil. Činí sporným též názor odvolacího soudu (i soudu prvního stupně), že ustanovení zástupce není nutné vzhledem ke stavu řízení a k tomu, že je sama ve věci dostatečně orientovaná. Konečně vytýká odvolacímu soudu, že v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu své rozhodnutí náležitě neodůvodnil.
Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud buď o ustanovení zástupce pro nalézací řízení k žádosti dovolatelky rozhodl přímo sám, případně zrušil rozhodnutí soudu obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Nelze pominout skutečnost, že Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Tedy musí být vyloženo, v čem se takto dovoláním napadené rozhodnutí od této rozhodovací praxe odchyluje. Těmto zásadám ovšem obsah podaného dovolání v daném případě ve skutečnosti nevyhovuje, a přípustnost podaného dovolání tak nezakládá.
Z napadeného rozhodnutí vyplývá, že po zproštění advokáta Mgr. Vadima Rybáře povinnosti zastupovat žalobkyni v řízení, nebyl žalobkyni soudem ustanoven jiný zástupce proto, že soud dospěl k závěru, že žalobkyně zástupce nepotřebuje, protože v řízení za současného stavu již nemohou být z její strany učiněny žádné úkony, které by vyžadovaly advokátní zastoupení, a žalobkyně se navíc v projednávané problematice orientuje. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 6. října 2015, sp. zn. 22 Cdo 2662/2015, dovodil, že při rozhodování o ustanovení zástupce podle §30 o.s.ř. je třeba přihlédnout ke složitosti věci a k osobě žadatele o ustanovení zástupce. K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil i v dalších rozhodnutích, v nichž se zřetelem k zákonné podmínce, že ustanovení zástupce je nezbytně třeba k ochraně zájmů účastníka, posuzoval vždy konkrétní okolnosti projednávané věci a osobu žadatele (srov. např. usnesení ze dne 19. dubna 2016, sp. zn. 21 Cdo 754/2016, a usnesení ze dne 24. února 2016, sp. zn. 30 Cdo 5505/2015, a obdobně i usnesení ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2473/2014). Jde proto již o ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu a odvolací soud se při rozhodování o žádosti dovolatelky o ustanovení zástupce od této judikatury neodchýlil, když uzavřel, že za daného stavu řízení, žalobkyně, která je ve věci dostatečně orientovaná, nepotřebuje nezbytně zastoupení advokátem. Pokud žalobkyně poukazuje na to, že splňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, resp., že nejde o zjevně bezúspěšné či svévolné uplatňování práva, nelze přehlédnout, že tyto skutečnosti samy o sobě potřebu ustanovení zástupce z řad advokátů neodůvodňují. Přiléhavá není ani argumentace žalobkyně, že soud jí zástupce z řad advokátů ustanovil pro podání dovolání, a to vzhledem k povinnému zastoupení advokátem v tomto případě podle ustanovení §241 o.s.ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2015, sen. zn. 31 NSCR 9/2015, uveřejněné pod číslem 78/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Za popsaného stavu Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů řízení není odůvodňován s přihlédnutím k ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. června 2017
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu