ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.6059.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 6059/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka Ph.D., LL.M., a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce Ing. J. H. , zastoupeného Mgr. Janou Gavlasovou, advokátkou se sídlem v Chýni, Západní 449, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj , se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 932/6, o zaplacení 500 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 31/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 8. 2016, č. j. 23 Co 248/2016 - 82, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen uhradit žalované částku ve výši 300 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 3. 2016, č. j. 18 C 31/2013 - 57, byla výrokem I zamítnula žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky ve výši 500 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, a výrokem II byla žalobci uložena povinnost uhradit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 1 800 Kč. Žalobce se domáhal odškodnění z titulu nesprávného úředního postupu orgánu státu ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), kterého se měl dopustit Úřad městské části Praha 6, odbor stavební, dle následujícího skutkového děje. Matka žalobce, u níž při svých pobytech v Praze žalobce pobývá, bydlí v sousedství provozovny La Fuente na adrese Národní obrany 13, Praha 6. Při provozu restaurace (baru) dochází dlouhodobě k rušení nočního klidu, jelikož provozovatelé (během řešení věci se vystřídalo několik provozovatelů) jednají v rozporu s kolaudačním souhlasem. V období od května 2010 do května 2012 se žalobce obrátil na Úřad městské části Praha 6 s dvaceti dvěma podněty k zahájení správního řízení s provozovatelem uvedeného zařízení, neboť provozovna produkuje nadměrný hluk a je rušen veřejný pořádek. Jeho podněty nebyly (v zákonných lhůtách) řešeny, náprava nebyla sjednána, žalobci proto vznikla újma v žalované výši, jelikož se situace negativně projevila v jeho rodinném životě. Soud prvního stupně uzavřel, že nebyl shledán nesprávný úřední postup žalované, příslušný úřad reagoval na stížnosti a zahájil správní řízení a není zde ani příčinné souvislosti mezi žalobcem tvrzenou újmou a jednáním úřadu, když za porušování nočního klidu je primárně odpovědný provozovatel restaurace. Odkazuje se i na neúspěch matky žalobce, která se domáhala zadostiučinění na základě shodných skutkových tvrzení (pod sp. zn. 12 Co 124/2015 byla řešena obsahově shodná žaloba matky žalobce, dovolání matky žalobce bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo 404/2016, odmítnuto, ústavní stížnost byla odmítnuta rozhodnutím Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. II ÚS 3214/2016).
K odvolání žalobce přezkoumal odvolací soud napadené rozhodnutí nalézacího soudu a shledal odvolání nedůvodným, neboť si soud prvního stupně pro rozhodnutí shromáždil dostatek správných skutkových zjištění, taktéž právní závěry hodnotil odvolací soud jako správné a souladné s rozhodovací praxí odvolacího soudu ve skutkově shodné věci. Odvolací soud proti odvolacím argumentům žalobce uzavřel, že neshledal příčinnou souvislost mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem orgánů státu a uváděnou nemajetkovou újmou žalobce. Odvolací soud shrnul judikaturou dovozené závěry týkající se teorie adekvátní příčinné souvislosti a s odkazem na rozhodnutí soudu prvního stupně a shora jmenované rozhodnutí odvolacího soudu ve věci matky žalobce byla taktéž vzata v úvahu judikatura Nejvyššího soudu v této oblasti. Dále odvolací soud uvedl, že pro prokázání příčinné souvislosti by musela být jednoznačně dána souvislost mezi nesprávným úředním postupem správního orgánu spočívající v nečinnosti v souvislosti s žalobcovými podněty a tvrzenou imateriální újmou; jinými slovy „bylo by nepochybné, že by v průběhu správních řízení, které byly vyvolány příslušnými podněty žalobce, byla shledána odpovědnost těchto provozovatelů s uložením odpovídající sankce, přičemž takové sankce by přitom současně jednoznačně vedly k zamezení opakování tvrzeného závadného stavu provozovateli příslušného podniku... O takový případ se v dané právní věci nejedná, když zejména nelze dovodit, že by provozovatelé předmětného podniku, i v případě, že by byli po uskutečněném správním řízení pravomocně sankcionováni, podmínky kolaudačního souhlasu do budoucna respektovali.“
Proti v záhlaví uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jelikož je právní posouzení odvolacího soudu nesprávné. Přípustnost dovolání shledává žalobce ve skutečnosti, že se při řešení otázky hmotného či procesního práva v napadeném rozhodnutí odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a jím vyřešená právní otázka má být posouzena jinak. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo dovoláním napadeno v celém rozsahu. Za zcela nesprávnou považuje žalobce úvahu odvolacího soudu, že je třeba poměřovat existenci příčinné souvislosti mezi porušováním nočního klidu a tvrzenou nemajetkovou újmou žalobce, že příčinná souvislost je vyloučena tím, že není postaveno na jisto, že by byla shledána provozovatelů za porušení kolaudačního souhlasu, byla jim uložena odpovídající sankce a zejména, že by sankce jednoznačně vedla k zamezení opakování tvrzeného závadového stavu.
Dále se argumentace žalobce zaměřuje na skutkové okolnosti, které měly soudy všech stupňů zkoumat a jak je vyhodnotit. Žalobce taktéž cituje pasáže z následujících rozhodnutí Nejvyššího soudu, které se týkají příčinné souvislosti: rozsudek ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 245/2000, rozsudek ze dne 23. 4. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009, a usnesení ze dne 17. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 439/2012. Žalobce uvádí, že odvolací soud vůbec neodůvodňuje, jak dospěl k závěru, že nečinnost a neplnění povinností správního orgánu nejsou důležitou, podstatnou a značnou příčinou, bez níž by ke vzniku škody nedošlo. Taktéž soud neodůvodnil, proč je nesprávný závěr, že pokud by byl dohled správních orgánů důsledný, nebyly by porušovány podmínky kolaudačního souhlasu a nedošlo by k obtěžování žalobce hlukem a vzniku nemajetkové újmy. Dle názoru žalobce jsou tyto závěry soudů obou stupňů v rozporu se shora uvedenou judikaturou. V závěru žalobce nastiňuje řetězec událostí, jež dle jeho soudy vedly ke vzniku nemajetkové újmy v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem správního orgánu. Žalobce proto navrhuje, aby byl zrušen napadený rozsudek Městského soudu v Praze a zároveň i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 22. 3. 2016, č. j. 18 C 31/2013 – 57, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu projednání.
Žalovaná ve svém vyjádření datovaném dne 28. 11. 2016 navrhuje, aby bylo dovolání odmítnuto, případně zamítnuto, jelikož se odvolací soud neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu a odůvodnění napadeného rozhodnutí obsahuje argumentaci jak pro podporu závěru o absenci nesprávného úředního postupu, tak i pro nedostatek příčinné souvislosti. Dále rekapituluje dosavadní průběh řízení a předkládané důkazy a zároveň upozorňuje, že se Nejvyšší soud již zabýval obsahově shodnou žalobou matky žalobce, která byla soudy zamítnuta.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Předložené dovolání však shora uvedené podmínky nesplňuje.
Žalobce namítá, že se odvolací soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu ve věci příčinné souvislosti mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a nemajetkovou újmou nárokovanou žalobce, přičemž tuto judikaturu cituje. K argumentaci žalobce týkající se teorie (adekvátní) příčinné souvislosti je nutno podotknout, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1025). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud se v judikatuře uvedenými kritérií zabýval, byť nikoli výslovně, ale tím, že převzal či odkázal na rozhodnutí soudu prvního stupně či rozhodnutí odvolacího soudu o žalobě matky žalobce (obsahově shodná žaloba), kde je tato judikatura zmiňována a je na ni poukazováno.
Je zjevné, že otázka příčinné souvislosti, na níž se argumentačně odvolací soud zaměřil, pročež ji odvolatel činí těžištěm svého dovolacího důvodu a důvodu přípustnosti dovolání, nebyla odvolacím soudem nesprávně právně posouzena odlišně od ustálené judikatury dovolacího soudu, a již proto není dovolání v dané věci přípustné.
Dovolací soud nemůže zároveň přehlédnout, že o stejné povaze nároku co by nedůvodného, uplatněného matkou žalobce, již bylo rozhodnuto ve shora uvedených řízeních jak soudem Nejvyšším, tak soudem Ústavním. V těchto řízeních bylo též poukázáno na zásadní důvod, proč nemůže být takto žalobně konstruovaný nárok dán, když v obou případech nemůže být naplněn prvotní předpoklad odpovědnosti žalované, totiž nesprávný úřední postup, neboť jak plyne z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2715/2013, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 56, ročník 2014, výsledek přestupkového řízení nemůže být ve vztahu k oznamovateli přestupku jako k osobě přestupkem poškozené kvalifikován jako nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 OdpŠk.
V tomto smyslu je polemika odvolatele s odvolacím soudem ohledně otázky příčinné souvislosti zcela nadbytečná.
Nelze tedy než uzavřít, že argumentace obsažená v dovolání není způsobilá založit jeho přípustnost podle §237 o. s. ř., na vyřešení předložené otázky vlastně ani správnost napadeného rozhodnutí nezávisí; Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 2 odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. 5. 2017
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu