ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.635.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 635/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Tomáše Novosada a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce J. D. , zastoupeného JUDr. Pavlem Durišem, advokátem se sídlem v Praze 5, Pavla Švandy ze Semčic 850/7, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj , se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 932/6, o 152 891 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 151/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2016, č. j. 58 Co 257/2016-96, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 jako soudu prvního stupně ze dne 26. 1. 2016, č. j. 13 C 151/2011-75, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 152 891 Kč s příslušenstvím.
Uvedené částky se žalobce domáhal jako náhrady škody, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu Městského úřadu v Lysé nad Labem, stavebního úřadu, spočívajícího v nesprávném vyznačení doložky právní moci na rozhodnutí ze dne 16. 10. 2006, č. j. SÚ/886/59/05/Šla (rozhodnutí o umístění stavby a stavební povolení k výstavbě garáže na pozemku žalobce). Požadovaná částka představuje náklady na realizaci přeložky distribučního zařízení určeného k dodávce elektrické energie.
Odvolací soud dospěl v napadeném rozsudku k závěru, že vynaložení nákladů na realizaci přeložky elektrického vedení nesouvisí s nesprávně vyznačenou doložkou právní moci na rozhodnutí stavebního úřadu, neboť nutnost této přeložky byla vyvolána existencí ochranného pásma elektrizačního zařízení, jehož kabely se nacházely na žalobcově pozemku, a nikoli nesprávným vyznačením doložky právní moci na stavebním povolení. Dále odvolací soud (odkazem na rozsudek soudu prvního stupně) uznal, že příčinou tvrzené škody byla absence zakreslení podzemního vedení kabelů a jejich ochranného pásma v projektové dokumentaci předložené žalobcem se žádostí o stavební povolení a také to, že žalobce koupil předmětný pozemek za účelem výstavby garáže, a proto by náklady na přeložku elektrického vedení musel stejně vynaložit, pokud se rozhodl stavbu realizovat.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Žalobce v dovolání namítá, že se odvolací soud při řešení otázky existence příčinné souvislosti mezi předmětným nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně žalobce poukazuje na rozhodovací praxi dovolacího soudu prezentovanou usnesením ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003, rozsudkem ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009, a usnesením ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1635/2012. Žalobce dále namítá, že nebylo prokázáno, že stavba je v ochranném pásmu.
Otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, nikoli právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001), neboť v řízení se zjišťuje, zda protiprávní úkon či škodná událost a vznik škody jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Skutkové námitky nejsou přípustným dovolacím důvodem, neboť podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. To se vztahuje též k žalobcově námitce týkající se skutkového závěru o umístění stavby do ochranného pásma distribučního zařízení určeného k dodávce elektrické energie.
Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována. V tomto směru odvolací soud nepochybil, neboť přeložení distribučního zařízení (na rozdíl od odstranění již případně realizovaných částí stavby, pokud by k tomuto odstranění došlo) nebylo vyvoláno nesprávným vyznačením doložky právní moci. Totiž jestliže žalobce hodlal na svém pozemku zbudovat garáž, pak musel přistoupit k realizaci přeložení distribučního zařízení (a zaplatit je) bez ohledu na to, zda v průběhu stavebního řízení došlo k nesprávnému vyznačení doložky právní moci na vydaném rozhodnutí. K tomu srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1729/2013, v souladu s nímž odvolací soud rozhodl.
V prvém rozhodnutí dovolacího soudu (25 Cdo 1462/2003), v rozporu s nímž měl podle žalobce odvolací soud rozhodnout, je řešena otázka příčinné souvislosti vzniku škody při srážce vozidla, které při jízdě vybočilo do protisměru a střetlo se s odstaveným vozidlem, které nebylo osvětleno. Tato otázka nijak nesouvisí s důvody, na nichž je založen napadený rozsudek. Ve druhém rozhodnutí dovolacího soudu (28 Cdo 3471/2009) je řešena otázka, zda nesprávný úřední postup orgánů Policie ČR spočívající v neprovedení lustrace odcizeného vozidla zakládá odpovědnost za škodu nejen ve vztahu k tomuto odcizenému vozidlu, avšak i k věcem, které by se v tomto vozidle nacházely. Ani tato otázka nijak nesouvisí s důvody, na nichž je založen napadený rozsudek. Ve třetím rozhodnutí dovolacího soudu (28 Cdo 1635/2012) ve věci vztahující se k otázce škody vyvolané nepřiměřeně dlouhým řízením jsou primárně opakovány již dříve přijaté obecné závěry dovolacího soudu vztahující se k problematice příčinné souvislosti. V napadeném rozhodnutí se odvolací soud od těchto obecných závěrů nijak neodchýlil, a ostatně ani sám žalobce v dovolání nespecifikuje, v čem konkrétně by měl odvolací soud postupovat v rozporu s tímto rozhodnutím.
Žalobce v dovolání poukazuje také na nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, přičemž zdůrazňuje, že podle tohoto nálezu pro odpovědnost za škodu není nutné, aby vznik určité škody byl pro jednajícího (škůdce) konkrétně předvídatelný, nýbrž je dostatečné, že pro optimálního pozorovatele není vznik škody vysoce nepravděpodobný. Při vědomí nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16, dovolací soud konstatuje, že žalobce sice takto odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, ovšem není zřejmé, v čem by mělo rozhodnutí odvolacího soudu odkazovanému nálezu odporovat. Ve věci řešené Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 312/05 šlo o otázku příčinné souvislosti vzniku škody z vadně vyhotoveného znaleckého posudku na cenu nemovitosti. Tato otázka nijak nesouvisí s otázkami řešenými v projednávané věci. Ve svých úvahách se pak odvolací soud nijak neodklonit od obecně formulovaného závěru Ústavního soudu stran vnímání míry pravděpodobnosti vzniku škody optimálním pozorovatelem. V projednávané věci totiž nejde o míru pravděpodobnosti vzniku škody vnímané pozorovatelem, avšak o to, že žalobcem namítaný nesprávný úřední postup ke vzniku tvrzené škody evidentně nevedl.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 6. září 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu