ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.696.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 696/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce Z. Z. , zastoupeného JUDr. Ivo Panákem, advokátem se sídlem v Brně, Kounicova 39, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované Mgr. J. F. , soudního exekutora Exekutorského úřadu v Jičíně, Husova 64, o náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem, vedené u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 5 C 177/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2016, č. j. 44 Co 152/2016-146, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Brno - venkov ze dne 27. 11. 2015, č. j. 5 C 177/2014-113, byla výrokem I zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky ve výši 230 786 Kč s příslušenstvím, a výrokem II nebylo žádnému z účastníků přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalobce byl napadený rozsudek odvolacím soudem potvrzen (výrok I) a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
Žalobce se domáhal náhrady škody spočívající v úhradě úroků a nákladů soudního řízení, za kterou dle tvrzení žalobce odpovídá žalovaná, jelikož škoda vznikla v souvislosti s výkonem exekuční činnosti vedlejšího účastníka řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkových a právních závěrů soudu prvního stupně, tedy že zde je dán odpovědnostní titul žalované, avšak shodně s odvoláním napadeným rozsudkem shledal, že není dána příčinná souvislost mezi vydáním exekučního příkazu vedlejším účastníkem a úhradou, jež byl žalobce nucen učinit svému věřiteli (S. L.), v podobě úroků z prodlení a náhrady nákladů řízení (řízení o určení žalobcovy povinnosti uhradit uvedené úroky z prodlení), ačkoli z poněkud odlišných důvodů. Odvolací soud přijal rozdílnou argumentaci pro závěr, že mezi zkoumanými skutečnostmi není dán vztah příčinné souvislosti. Odmítl závěr soudu prvního stupně o tom, že pokud existuje okolnost, pro niž by škoda vzniknout nemusela, přerušuje se tím příčinná souvislost. Odvolací soud vyložil, že příčinná souvislost v takovém případě dále přetrvává, avšak přirůstá podíl žalobce na zavinění vzniku škody, jenž proti jejímu vzniku (rozšiřování) nezakročil, a to až do té míry, že může být marginalizována prvotní příčina vzniku škody. Odvolací soud dále uvedl, že nalézací soud „poněkud nedocenil otázku, co by vylučovací žaloba zmohla v době mezi 30. 8. 2010 a 1. 9. 2010“ a pochybil v řešení otázky, „co 'cizího' může způsobit prodlení v závazkovém vztahu, který vznikl mezi žalobcem a S. L.“. Následně tedy soud druhého stupně dospěl k závěru, že žalobce dlužil svému věřiteli peníze, tedy genericky určenou věc v předem daném objemu. Pokud mu tedy byla určitá částka zablokována na účtu notářské úschovy (i při zvážení dalších hypotetických možností), mohl žalobce uhradit svůj závazek vůči věřiteli jinými penězi. Je totiž věcí každého dlužníka, aby svůj dluh splnil řádně a včas. Stejně tak nelze shledat příčinnou souvislost mezi exekučním příkazem a náklady, které žalobce vynaložil na své právní zastoupení a náklady, jež musel uhradit svému věřiteli ve sporu o úhradu úroků z prodlení. Zde bylo odpovědností žalobce zvážit míru svého možného úspěchu v řízení a nést i případnou ztrátu v podobě uložení povinnosti hradit náklady řízení protistraně. Jelikož odvolací soud došel ke shodnému právnímu závěru jako soud nalézací, bylo napadené rozhodnuté jako věcně správné potvrzeno dle §219 o. s. ř.
Žalobce podal dovolání proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. žalobce specifikuje tak, že „žalovaný požaduje, aby otázka příčinné souvislosti mezi vydání exekuční příkazu exekutorem Mgr. J. F. a úhradou částek za prodlení s výplatou peněz S. L. z titulu zablokování peněz na účtu notářské úschovy byla dovolacím soudem řešena rozdílně od právního názoru odvolacího soudu.“ Dovolatel uvádí, že „je mu známo, že otázka příčinné souvislosti (vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody) je otázkou skutkovou, avšak právním posouzením je otázka určení těch právních skutečností, mezi nimiž je třeba vztah příčinné souvislosti hledat. Těmito právními skutečnostmi jsou dle žalobce vydaný exekuční příkaz a povinnost žalobce zaplatit vzniklou škodu.“
Dovolatel následně předkládá argumenty, jimiž popírá závěry odvolacího soudu, že mezi shora uvedenými skutečnostmi není příčinná souvislost a předkládá tvrzení o opaku. Dále žalobce cituje pasáže z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, avšak bez jakékoli analýzy či odůvodnění, v jakém ohledu se odvolací soud od citovaných rozhodnutí dovolacího soudu odchýlil či zda (a jak) by měl Nejvyšší soud svou dosavadní rozhodovací praxi změnit (§237 o. s. ř.).
Žalobce navrhuje, aby byl napadený rozsudek odvolacího soudu, stejně tak i rozsudek soudu nalézacího zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná vyjádření k dovolání nepodala.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a o. s. ř.).
Žalobce se mýlí, pokud má za to, že předkládá otázku právní, neboť, jak správně citoval z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1025). Závěr odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti mezi vydáním exekučního příkazu a úhradou úroků z prodlení a nákladů (dalších) řízení žalobcem jeho věřiteli není výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž výsledkem hodnocení provedených důkazů; nejde tudíž o závěr právní, ale o závěr skutkový. Jinými slovy, pokud by chtěl žalobce předložit otázku právní, musel by uplatnit, že odvolací soud pochybil, pokud příčinnou souvislost zkoumal mezi např. skutečností A a B, že ji měl naopak zkoumat mezi skutečnostmi B a C (k tomu blíže např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Zpochybňuje-li tedy žalobce závěr odvolacího soudu, podle kterého nebyla shledána existence příčinné souvislosti mezi shora uvedenými skutečnostmi, uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod.
Odvolací soud určil skutečnosti, mezi nimiž zkoumal vztah příčinné souvislosti, dovolatel toto určení nijak nenapadl. S ohledem na shora řečené nelze než uzavřít, že dovolání nebylo shledáno přípustné ve smyslu §237 o. s. ř. Nejvyšší soud jej tudíž podle §243c odst. 2 odmítl.
Podle ust. §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Jen je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dlužno v této souvislosti dodat, že odvolatel postup odvolacího soudu při zjišťování skutkového stavu věci dle §214 odst. 2 o. s. ř. nenapadl a že tak dovolacímu soudu nevytvořil přezkumný prostor pro otázku, zda odvolací soud mohl dospět k od soudu prvního stupně odlišným skutkovým zjištěním v posuzování příčinné souvislosti jako skutkového základu rozhodnutí.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. 8. 2017
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu