ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.71.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 71/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce Ing. P. L., zastoupeného Mgr. Janem Kozákem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 18, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 64/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2016, č. j. 69 Co 184/2016-214, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Předmětem řízení byl nárok žalobce na náhradu škody a nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena trestním stíháním pro trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 a 3 trestního zákona. Posléze bylo soudem trestní stíhání žalobce jako nepřípustné zastaveno. Škoda měla spočívat v nákladech, které žalobce vynaložil na právní zastoupení v uvedeném trestním řízení, a to ve výši částky 110 442 Kč. Dále se žalobce domáhal náhrady nemajetkové újmy, ve výši 1 000 000 Kč, jež mu měla vzniknout v souvislosti s nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání. Žalobce tvrdil, že je osobou dosud netrestanou, s dobrou pověstí a slušným společenským postavením, přičemž v souvislosti s trestním stíháním došlo k poškození jeho dobré pověsti a od ní se odvíjející důvěry nadřízených a obchodních partnerů, věc byla medializována a orgány činné v trestním řízení kontaktovaly jeho nadřízené, kolegy, obchodní partnery a rodinné příslušníky, trestní stíhání tak mělo zásadní negativní vliv i na jeho rodinný život, pověst, dobré přátelské vztahy a možnost kariérního růstu žalobce.
Žalovaná vyhověla nároku na náhradu majetkové újmy ve výši 43 478 Kč. Co do poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu shledala jako dostačující konstatování porušení práva a omluvu.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 3. 2016, č. j. 15 C 64/2015-183, řízení co do částky 43 478 Kč zastavil (výrok I) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 51 975 Kč (výrok II), dále žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci částku 12 273 Kč, částku 2716 Kč a částku 1 000 000 Kč, zamítl (výrok III) a uložil žalované nahradit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 20 350 Kč k rukám právního zástupce žalobce (výrok IV).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně do zamítavého výroku III o věci samé ohledně částky 2 716 Kč odmítl (výrok I), rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku III o věci samé ohledně částky 12 273 Kč potvrdil (výrok II) a v zamítavém výroku III o věci samé ohledně částky 1000 000 Kč a v závislém výroku IV o náhradě nákladů řízení zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok III).
Odvolací soud uvedl, že je mimo pochybnost, že v projednávané věci došlo v rámci trestního stíhání žalobce k vydání nezákonného rozhodnutí, neboť trestní stíhání žalobce bylo posléze jako nepřípustné zastaveno, a protože nenastala žádná z okolností vylučujících odpovědnost žalované, dospěl soud prvního stupně ke správnému závěru o nutnosti kompenzace jak majetkové, tak i nemajetkové újmy žalobce. Odvolací soud se však neztotožnil s rozsahem náhrady nemajetkové újmy, jak ji posoudil a přiznal soud prvního stupně.
Podle odvolacího soudu v daném případě, kdy bylo rozhodováno o nároku žalobce na náhradu imateriální újmy v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí, je konstatování porušení práva či omluva odškodněním, které nekoresponduje s újmou způsobenou žalobci předmětným trestním stíháním a vydáním nezákonného rozhodnutí. Přiměřeným odškodněním se jeví přiznání náhrady imateriální újmy v penězích. Podle odvolacího soudu, ačkoliv se soud prvního stupně v souvislosti s formou odškodnění imateriální újmy zabýval povahou trestní věci, délkou trestního řízení a následky způsobenými trestním řízením v osobnostní sféře poškozeného, tato kritéria ne zcela správně vyhodnotil.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná, jednající pověřeným zaměstnancem s doloženým právnickým vzděláním, včasným dovoláním, a to do výroku III.
Přípustnost dovolání spatřuje dovolatelka v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu stojí na nesprávném právním posouzení věci a odvolací soud se odchýlil od judikatury dovolacího soudu ohledně nutnosti prokazování nemajetkové újmy z titulu nezákonného rozhodnutí (prezentované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2555/2010, ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011, a ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011) a judikatury týkající se stanovení výše přiměřeného zadostiučinění na základě srovnání přiznání zadostiučinění v jiných případech (prezentované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014).
Dle dovolatelky z uvedené judikatury plyne závěr, že zatímco v případě nepřiměřené délky řízení se újma na straně poškozeného presumuje, musí být újma založená jinou skutečností prokázána, a dále že v každém případě je primárně na žalobci, aby zvolil přesvědčivé srovnání, podle kterého jeho újma z hlediska spravedlnosti není menší než újma jiná, za kterou se přiznává minimálně žalovaná částka, přičemž dovolací soud dále uvedl, že bez tohoto srovnání zpravidla nebude možnost učinit závěr, že právě žalobcem požadovanou částku lze považovat za přiměřené zadostiučinění, a za přiměřené zadostiučinění bude možno považovat i konstatování porušení práva podle §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád).
Dovolatelka má za to, že neobstojí závěr odvolacího soudu o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně výše odškodnění, když soud prvního stupně vzhledem k neunesení břemena tvrzení ze strany žalobce, zvolil náhradu nemajetkové újmy formou konstatování porušení práva, a tudíž se výší zadostiučinění nezabýval. Odvolací soud, který uložil soudu prvního stupně povinnost zabývat se výší odškodnění s tím, že bude nadále na žalobci, aby zvolil přesvědčivé srovnání, se dle dovolatelky dopustil nepřípustného aktivismu a tímto postupem by došlo k suplování nesplnění povinnosti tvrdit a prokazovat ze strany žalobce, který byl již v řízení před soudem prvního stupně soudem vyzván k provedení srovnání a řádně poučen o následcích nesplnění povinnosti tvrdit a prokazovat v soudem poskytnuté lhůtě. Dovolatelka má v souladu s názorem soudu prvního stupně za to, že pokud žalobce neunese břemeno ohledně srovnání výše přiměřeného zadostiučinění, přestože o následcích nesplnění této povinnosti byl řádně poučen, pak je v souladu s výše citovanou judikaturou Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014) možno bez dalšího považovat konstatování porušení práva za přiměřené zadostiučinění.
Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Soudy musí za obdobných skutkových okolností odškodňovat nemajetkovou újmu, vzniklou nezákonným trestním stíháním, obdobně. Je na žalobci, aby zvolil přesvědčivé srovnání, podle kterého jeho újma z hlediska spravedlnosti není menší než újma jiná, za kterou se přiznává minimálně žalovaná částka, to však nezbavuje soudy povinnosti v řízení o náhradě nemajetkové újmy posoudit, jaká práva žalobce byla trestním stíháním porušena a jaká újma, v jakém rozsahu, žalobci v důsledku toho vznikla a jakou formou by měla být odškodněna s tím, že výše soudem přiznaného zadostiučinění musí odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích shodují. Významnější odchylka je v tomto směru možná jen tehdy, bude-li též soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna. Tyto závěry vyplývají i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněného pod číslem 67/2016 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (rozhodnutí dovolacího soudu jsou též dostupná na www.nsoud.cz ), na který dovolatelka sama odkazuje. Odvolací soud se v napadené části svým rozhodnutím od uvedených závěrů neodchýlil, toliko na rozdíl od žalované a soudu prvního stupně považoval žalobcem označenou srovnatelnou věc pro skutkovou podobnost, kterou i specifikoval, za plně použitelnou i v nyní projednávané věci a odůvodňující přiznání peněžité náhrady.
Namítá-li dovolatelka, že v žalobcem označené srovnatelné věci (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011), ze které odvolací soud dovodil oprávněnost základu nároku na relutární náhradu nemajetkové újmy, nelze shledat zásadní shodné znaky s nyní posuzovaným případem, nemůže touto polemikou založit přípustnost dovolání, neboť podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení. Srovnání dosavadní judikatury s posuzovaným případem je založeno na hodnocení skutkových okolností srovnávaných případů a z toho důvodu prostý nesouhlas s provedeným srovnáním nemůže založit přípustnost dovolání, neboť nepředstavuje právní posouzení věci a není jím ve smyslu §237 o. s. ř. řešena konkrétní právní otázka.
Protože se tímto rozhodnutím řízení nekončí, rozhodne o nákladech řízení, včetně nákladů tohoto dovolacího řízení, soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. června 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu