ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.819.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 819/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobců a) B. S. b) T. Ž. , a c) J. Ž. , zastoupených Mgr. Jiřím Kňávou, advokátem se sídlem v Olomouci, Sokolská 536/22, proti žalované J. M. , zastoupené Mgr. Antonínem Novákem, advokátem se sídlem v Olomouci, Politických vězňů 359/2, o určení vlastnického práva k nemovitostem a o vzájemném návrhu žalované na zaplacení částky 333.334,- Kč, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 19 C 421/2012, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci ze dne 29. listopadu 2016, č. j. 69 Co 301/2016-534, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci (dále již „soud prvního stupně“) ze dne 29. dubna 2014, č. j. 19 C 421/2012-144, výrokem I. (jenž posléze nabyl právní moci dne 7. června 2014), bylo určeno, že žalobkyně a) je podílovou spoluvlastnicí o velikosti id. 1/6, žalobce b) podílovým spoluvlastníkem v rozsahu id. 1/6 a žalobkyně c) podílovou spoluvlastnicí v rozsahu id. 4/6, označeného nemovitého majetku, když ve výroku II., kterým byla žalobcům uložena povinnost zaplatit žalované (dosud jí uhrazenou část kupní cenu) částku ve výši 333.334 Kč (výrok II.), byl uvedený rozsudek usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 30. října 2014, č. j. 69 Co 310/2014-187, zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Poté soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. června 2016, č. j. 19 C 421/2012-490, a doplňujícím rozsudkem ze dne 19. července 2016, č. j. 19 C 421/2012-505, uložil žalobcům povinnost zaplatit celkem částku 333.334 Kč, z toho žalobkyni částku ve výši 66.668 Kč, žalobci b) částku ve výši 66.668 Kč a žalobkyni c) částku ve výši 199.998 Kč. Dále uvedený soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobců odvolací soud rozsudkem ze dne 29. listopadu 2016, č. j. 39 Co 301/2016-534, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, změnil jej v nákladovém výroku a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
V předmětné věci odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že mezi účastníky byla dne 9. dubna 2011 uzavřena kupní smlouva (dále již „kupní smlouva“), na základě které žalobci převedli do vlastnictví žalované nemovitosti za kupní cenu ve výši 3.400.000 Kč, a že žalovaná kupní cenu řádně v dohodnutých splátkách nesplácela a zaplatila žalobcům pouze částku 333.334,- Kč. Žalobci dále z důvodu neplnění splátek kupní ceny projevili vůli od kupní smlouvy odstoupit. Žalovaná písemným podáním namítla relativní neplatnost kupní smlouvy pro omyl vyvolaný žalobci, s tím, že žalobci věděli o kontaminaci jediného vodního zdroje na předmětných nemovitostech (studny). Odvolací soud reflektoval, že po provedeném důkazním řízení soud prvního stupně shledal námitku relativní neplatnosti vznesenou žalovanou za důvodnou, tedy že žalovaná byla při uzavření kupní smlouvy uvedena v omyl, pokud ji žalobci neinformovali o tom, že voda ve studni je kontaminovaná, i když o této skutečnosti věděli, a uzavřel, že odstoupení od smlouvy ze strany žalobců je neúčinné, neboť bylo učiněno později, neplatné je také ujednání o smluvní pokutě a námitka započtení vznesená žalobci z titulu smluvní pokuty oproti vrácení částečného plnění kupní ceny je nedůvodná. Vzájemnému návrhu žalované na úhradu částky zaplacené žalovanou na úhradu kupní ceny za předmětné nemovitosti soud prvního stupně vyhověl.
Odvolací soud dospěl k závěru, že „žalovaná sama před uzavřením kupní smlouvy se snažila zajistit odpovídající míru objektivní informace o kvalitě vody, tedy o okolnosti, která byla rozhodující pro uskutečnění zamýšlené kupní smlouvy. Odebrala vzorky vody ze studny a nechala provést rozbor vody, a teda snažila se zajistit odpovídající míru objektivních okolností o skutečnosti, která byla rozhodující pro uzavření kupní smlouvy. Žalovaná nezanedbala požadavek přiměřené péče jednající osoby zajistit si okolnostem odpovídající objektivní informaci pro posouzení existence předpokladů, které byly pro ni z hlediska vody na běžné úrovni, která neodhalila přítomnost látek TCE a PCE, nemůže jít žalované k tíži. Jedná se tedy ze strany žalované o omluvitelný omyl.“
Ve vtahu k podílu žalobců na omylu žalované dále odvolací soud konstatoval, že „závěr soudu prvního stupně o tom, že žalobci jako prodávající se na omylu žalované podíleli, je správný. V této souvislosti krajský soud odkazuje na podrobné a přiléhavé odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně.“ Odvolací soud s ohledem na to, že „obyvatelé obce N. byli informováni o možné kontaminaci spodní vody, a to na dvou veřejných schůzích v roce 2010, které byly jednak vyhlašovány místním rozhlasem, byly roznášeny lístky do jednotlivých schránek a pozvánky vyvěšeny na úřední desce,“ dospěl – stejně jako soud prvního stupně - ke skutkovému závěru, že je nepochybné, že o této skutečnosti se v obci hovořilo, a že tak žalobkyně c), která v obci trvale žila, o kontaminaci vody věděla, resp. musela vědět. Odvolací soud ve vztahu ke skutkovým zjištěním uzavřel, že nepřímými důkazy v řízení byla prokázána vědomost žalobců o možné kontaminaci spodní vody již v roce 2010.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu, a to v celém rozsahu, podali žalobci (dále též „dovolatelé“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž vymezili předpoklady přípustnosti dovolání tak, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na vyřešení právní otázky, která v rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ či „dovolací soud“) dosud nebyla vyřešena. Jedná se o otázku, „zda nedostatek zdravotně nezávadné pitné vody pro zásobování rodinného domu, zjištěný dodatečně po uzavření kupní smlouvy, je takovou okolností, která zakládá právo kupujícího dovolat se relativní neplatnosti kupní smlouvy pro omyl podle §49a zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, za stavu, kdy prodávající kupujícímu nezaručili zdravotní nezávadnost pitné vody.“
Dovolatelé ve svém dovolání tvrdili, že aby případ mohl být právně posouzen podle ustanovení o omylu ve smyslu §49a zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále již „obč. zák.“), muselo by být prokázáno, že se jednalo o:
a) omyl podstatný ( „jednající osoba učinila právní úkon v omylu vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro právní úkon rozhodující (tedy podstatná), a bez níž by k právnímu úkonu nedošlo, a dále osoba, které byl právní úkon určen, tento omyl vyvolala nebo o něm musela v době právního úkonu vědět…“ (dovolatel odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2002, sp. zn. 30 Cdo 1251/2002);
b) omyl omluvitelný ( „osoba, která se omylu dovolává… (si má) sama zajistit odpovídající míru objektivní informací o okolnostech, resp. skutečnostech, které má tato osoba za rozhodující pro uskutečnění zamýšleného právního úkonu…o omluvitelný omyl, kterým je pravidelně omyl jednající osoby týkající se skutkových okolností (error facti), pak nepochybně nejde, byl-li omyl jednající osoby zaviněn její nedbalostí při využití možnosti ověřit si skutečnosti rozhodné pro uskutečnění zamýšleného záměru.“ (dovolatelé odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2002, sp. zn. 30 Cdo 1251/2002).
Podle dovolatelů žalovaná nejednala dostatečně obezřetně, když si nenechala vyhotovit rozbor vody, který by byl zaměřený i na látky TCE a PCE. Dostatečně si tak neověřila skutečnost, o které tvrdí, že pro ni byla podstatná pro uzavření kupní smlouvy. Dovolatel zpochybňuje i logiku úmyslu žalované zřídit ekofarmu v blízkosti areálu bývalé cihelny a nezrekultivované skládky. Dovolatelé tedy zpochybňují to, že se ze strany žalované jednalo o omyl omluvitelný.
Dovolatelé dále zpochybňují to, že by jim byla známa informace o kontaminaci vody látkami TCE a PCE, tj. zpochybňují, že by omyl u žalované vyvolali, resp. že by o něm věděli. Namítají, že v řízení nebylo prokázáno, že by jim byl doručen leták o konání veřejné schůze či, že by u nich byl slyšet obecní rozhlas, atd. Dále zdůrazňují, že soudy obou stupňů v rozporu s provedeným dokazováním dospěly k závěru, že voda byla kontaminována již ke dni uzavření kupní smlouvy, tj. k 9. dubnu 2011. V této souvislosti namítají, že „pokud by případná vada nemovitostí vznikla až po uzavření kupní smlouvy, bylo by možné posoudit věc podle ustanovení §597 občanského zákoníku o odpovědnosti prodávajících za vady, nikoliv podle ustanovení §49a o omylu…“ V této souvislosti dovolatelé odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2002, sp. zn. 25 Cdo 1454/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. března 2005, sp. zn. 33 Odo 513/2004, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. 33 Odo 408/2004. Dále zmiňují judikaturu, která se týká odpovědnosti za vadu a připojení rodinného domu ke zdroji pitné vody, z níž má plynout, že „nedostatek připojení rodinného domu ke zdroji pitné vody činí sice užívání takové nemovitosti méně komfortním, nicméně jeho užívání k trvalému bydlení nebrání a možnost takového užívání ani podstatně nesnižuje.“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. července 2013, sp. zn. 33 Cdo 670/2012). Podle dovolatelů tak nedostatek zásobování nemovitosti pitnou vodou není vadou věci. Za podstatné dovolatelé považují i to, že neprohlásili ani nezaručili žalované, že voda v předváděné nemovitosti bude mít kvalitu pitné vody.
Dovolatelé závěrem navrhují, aby Nejvyšší soud v záhlaví vymezený rozsudek odvolacího soudu i předcházející rozsudky soudu prvního stupně, tj. rozsudek soudu prvního stupně ze dne 29. června 2016, č. j. 19 C 421/2012-490, a ze dne 19. července 2016, sp. zn. 19 C 421/2012-505, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobců nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání žalobců není – jak bude rozvedeno níže – přípustné, ani důvodné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelé sice v úvodu svého dovolání vymezili shora již zformulovanou právní otázku, která podle jejich názoru dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, avšak z dalšího textu jejich dovolání je zřejmé, že odvolacímu soudu (oběma soudům) fakticky vytýkají nesprávná skutková zjištění v důsledku nesprávného hodnocení důkazů, prezentují svou skutkovou verzi případu, k níž přiřazují právní závěry judikované dovolacím soudem k otázce aplikace §49a obč. zák.
Dovolací argumentaci lze pak rozdělit do tří oblastí. V prvé řadě, ve vztahu k žalované, dovolatelé namítají, že její omyl není omluvitelný. Dovolatelé zejména tvrdí, že žalovaná nejednala dostatečně obezřetně, když si před podepsáním kupní smlouvy zjišťovala stav předmětných nemovitostí. Dovolatelé tak zpochybňují skutkový závěr obou soudů, že žalovaná „sama před uzavřením kupní smlouvy se snažila zajistit odpovídající míru objektivní informace o kvalitě vody.“ Druhá oblast se týká vědomosti dovolatelů o kontaminaci vody látkami TCE a PCE před uzavřením kupní smlouvy. Dovolatelé zejména tvrdí, že o kontaminaci jim nebylo nic známo, čímž zpochybňují skutkový závěr obou soudů, že „bylo všeobecně známo, že v nemovitosti, která byla předmětem převodu, není dobrá voda“ a že „nepřímými důkazy v řízení byla prokázána vědomost žalobců o možné kontaminace spodní vody již v roce 2010…“ Třetí oblast se týká okamžiku kontaminace. Dovolatelé zpochybňují skutkový závěr obou soudů, že voda byla kontaminována již v okamžiku uzavření kupní smlouvy. Nad rámec výše uvedeného dovolatelé zdůrazňují to, že nezaručili ani neprohlásili, že voda v převáděné nemovitosti bude mít kvalitu pitné vody.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolacím řízení nelze revidovat skutková zjištění, z nichž vycházel při rozhodování odvolací soud (ledaže by byla pro meritorní rozhodnutí neúplná, nesrozumitelná či neurčitá – viz dále). Nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario; k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. července 2014, sp. zn. 33 Cdo 2114/2014; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ).
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede k závěru o právech a o povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn., když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu, než kterou měl správně použít, případně pokud aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně jí vyložil, nebo pokud ze zjištěných skutečností vyvodil nesprávné právní závěry, anebo pokud právní normu aplikoval při absenci (relevantní části) skutkového stavu [ať již za situace, kdy skutkový stav nebyl zcela nebo v jeho pro rozhodnutí ve věci podstatné části vůbec zjištěn, anebo za situace, kdy skutkový stav byl vnitřně rozporný (ať již ve vztahu mezi relevantními dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), takže nepředstavoval skutkový podklad, který by mohl být podřazen pod příslušnou právní normu; k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2015, sp. zn. 30 Cdo 4464/2014].
Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, vyložil a odůvodnil právní názor, že skutkové zjištění, které zcela nebo z podstatné části chybí, anebo je vnitřně rozporné (ať již v relevantní části ve vztahu mezi jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), případně vnitřní rozpornost či absence skutkového závěru (skutková právní věta) znemožňuje posoudit správnost přijatého právně kvalifikačního závěru takto zjištěného „skutku“, což (logicky) jde na vrub správnosti právního posouzení věci.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opětovně připomíná, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2013, sp. zn. 28 Cdo 3285/2013, ze dne 23. ledna 2014, sp. zn. 23 Cdo 3206/2013, ze dne 29. dubna 2014, sp. zn. 23 Cdo 3301/2013).
Právní otázky týkající se aplikace §49a obč. zák. v dovolací praxi byly již vyřešeny, na což ostatně dovolatelé sami reagují tím, že na podporu své dovolací argumentace odkazují na příslušná (v dovolání blíže jimi označená) rozhodnutí dovolacího soudu, od nichž se podle jejich mínění rozhodnutí odvolacího soudu odchyluje. Dovolatelé ovšem při formulaci své dovolací argumentace, v níž využívají odkazů na podle jejich názoru relevantní judikaturu dovolacího soudu týkající se aplikace §49a obč. zák., vycházejí ze zcela jiného skutkového základu, než ze kterého vycházel při meritorním rozhodování odvolací soud. Ve skutečnosti tedy dovolatelé uplatňují nepřípustnou skutkovou polemiku a výtky směřující do výsledků hodnocení důkazů, což – jak již bylo vyloženo v předchozím odstavci – nenaplňuje způsobilý dovolací důvod.
Jinými slovy řečeno, jestliže dovolatelé tvrdí, že žalovaná nejednala dostatečně obezřetně, tj. že „neověřila skutečnost, o které tvrdí, že pro ni byla podstatná“, tak toto tvrzení je toliko polemizováním se skutkovým závěrem obou soudů, že žalovaná se snažila zajistit odpovídající míru objektivní informace o kvalitě vody, tedy že „žalovaná nezanedbala požadavek přiměřené péče jednající osoby zajistit si okolnostem odpovídající informaci pro posouzení existence předpokladů, které pro ni byly z hlediska uvažovaného právního úkonu významné.“ Tvrdí-li dovolatelé, že o kontaminaci vody látkami TCE a PCE nic nevěděli, opět jde o zpochybňování skutkového závěru odvolacího soudu, že „byla prokázána vědomost žalobců o možné kontaminaci již v roce 2010.“ Odvolací soud (a před ním i soud prvního stupně) zcela jasně vyložil, jaké skutkové poznatky jej vedly k učiněným skutkovým závěrům. Vědomost člověka o určité skutečnosti (podobně jako úmysl) lze zjistit jen z okolností vnějšího světa, jejichž prostřednictvím se vnitřní psychický vztah osoby k jeho právnímu úkonu projevuje navenek. Oba soudy vyložily, na základě jakých skutečností dovodily vědomost dovolatelů o kontaminaci vody látkami TCE a PCE. Ve vztahu k době kontaminace opět odvolací soud vyložil, jaké skutkové okolnosti jej vedly k závěru, že voda byla kontaminována již v okamžiku podepsání kupní smlouvy (viz odkaz odvolacího soudu na zprávy Městského úřadu Litovel, pozvánky pro občany místní části L. – N., atd.). Skutkový závěr odvolacího soudu tak je komplexní, nevykazuje žádné logické rozpory. Odvolací soud v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku přitom určitě a srozumitelně vyložil, na základě jakých skutkových zjištění dospěl k uvedenému skutkovému závěru, který mu umožňoval přistoupit k právně kvalifikačnímu hodnocení (závěru), jenž je rovněž součástí odůvodnění jeho rozsudku.
Argumentace dovolatelů týkající se odpovědnosti za vady tak není relevantní, jelikož ze skutkových závěrů odvolacího soudu (které nejsou předmětem dovolacího přezkumu), vyplývá, že voda byla kontaminována již v okamžiku uzavření kupní smlouvy, což odvolacímu soudu umožňovalo přistoupit k aplikaci §49a obč. zák., tak, jak ji dovodil i soud prvního stupně. Rovněž tvrzení, že dovolatelé nezaručili, že voda bude mít kvalitu pitné vody, není, s ohledem na skutkové zjištění odvolacího soudu ohledně vědomosti dovolatelů o kontaminaci, právně relevantní.
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud podané dovolání žalobců podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. září 2017
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu