ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.89.2015.2
sp. zn. 30 Cdo 89/2015
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce Z. P. , zastoupeného JUDr. Karlem Polákem, advokátem se sídlem v Kutné Hoře, Lorecká 465, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení částky 298 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 160/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2014, č. j. 21 Co 370/2014-101, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2014, č. j. 21 Co 370/2014-101, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 2. 2014, č. j. 12 C 160/2013-75, se v části, ve které byla žaloba zamítnuta, a v navazujících výrocích o náhradě nákladů řízení zrušují a věc se v uvedeném rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Původní žalobkyně, V. P., se v řízení domáhala zadostiučinění ve výši 298 000 Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem v exekučním řízení, jehož se účastnila jako povinná. Uvedené exekuční řízení podle žalobkyně trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu a nemělo být vůbec zahájeno, neboť chyběl exekuční titul. Podle skutkových tvrzení šlo o exekuci vedenou k uspokojení pohledávky ve výši 1 420,30 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12 % ročně za dobu od 30. 6. 1999 do zaplacení, pro náklady předcházejícího řízení v částce 5 325 Kč a pro náklady exekuce a náklady oprávněné – společnosti Pražská plynárenská, a. s. V usnesení o nařízení exekuce, jakož i v průběhu předcházejícího nalézacího řízení, byla jako bydliště žalobkyně (tehdejší žalované a posléze povinné) uvedena její starší adresa v P., přestože žalobkyně byla od 9. 6. 1999 přihlášena k trvalému pobytu na adrese ve Ž. a na této adrese se i zdržovala a přestože žalobkyně při ukončení odběru plynu na odběrném místě v P. v květnu 1999 oznámila Pražské plynárenské, a. s., adresu pro doručování v K. H., kde též korespondenci přebírala. Na adresu v K. H. byla žalobkyni podle jejích tvrzení dokonce doručena faktura vykazující přeplatek. Žalobkyně se o probíhajícím nalézacím řízení vůbec nedověděla, až dne 6. 6. 2006 obdržela usnesení o nařízení exekuce a dne 19. 6. 2006 proti němu podala odvolání. Ještě před podáním odvolání uhradila exekutorovi částku 21 300 Kč, na kterou exekutor vyčíslil pohledávku, její příslušenství, náklady předchozího řízení a náklady exekuce. V odvolání proti usnesení o nařízení exekuce žalobkyně poukázala na to, že jí rozsudek, na základě kterého byla nařízena exekuce, nebyl nikdy doručen. V dalším řízení žalobkyně mj. namítala, že exekutorovi zaplatila celou požadovanou částku, přesto je nadále blokován její účet a jsou prováděny srážky z jejího invalidního důchodu, k čemuž žalobkyně doložila potvrzení České správy sociálního zabezpečení o provádění srážek ze dne 7. 6. 2006 a příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 12. 6. 2006, ve kterém je konstatováno, že veškeré částky byly uhrazeny. Přes výše uvedené skutečnosti byly žalobkyni dne 28. 1. 2008 doručeny tři exekuční příkazy, kterými exekutor nařídil provedení exekuce prodejem movitých věcí, srážkami z důchodu a přikázáním pohledávky z účtu žalobkyně. Teprve dne 10. 7. 2012 odvolací Krajský soud v Praze rozhodl, že se usnesení o nařízení exekuce mění tak, že se návrh na nařízení exekuce a pověření soudního exekutora zamítá, a to proto, že exekuce byla (nesprávně) nařízena přesto, že exekuční titul nebyl vykonatelný, neboť nebyl žalobkyni doručen. Po převážnou část doby řízení bylo žalobkyni zakázáno jakkoliv nakládat s jejím majetkem.
2. Podáním ze dne 12. 12. 2013 žalobkyně navrhla rozšíření žaloby, a to o jedno procento úroku z prodlení ročně.
3. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 2. 2014, č. j. 12 C 160/2013-75, připustil změnu žaloby (výrok I), uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 21 300 Kč s úrokem z prodlení (výrok II), ve zbytku žalobu zamítl (výrok III) a uložil žalované uhradit žalobkyni náhradu nákladů řízení (výrok IV).
4. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku III změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni dalších 21 300 Kč s úrokem z prodlení, jinak jej v uvedeném výroku a ve výroku IV potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalované povinnost uhradit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
5. Soud prvního stupně při posuzování věci zjistil následující skutkový stav. Dne 6. 6. 2006 bylo žalobkyni doručeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. 3. 2004, kterým byla nařízena exekuce na majetek žalobkyně jako povinné a jejím provedením byl pověřen soudní exekutor Jan Grosam. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze dne 23. 11. 2006 usnesení o nařízení exekuce zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 10, který dne 23. 2. 2007 vyslovil svoji místní nepříslušnost. Věc byla postoupena Okresnímu soudu v Kutné Hoře, který dne 2. 5. 2007 usnesením opět nařídil na majetek povinné exekuci a jejím provedením opět pověřil Jana Grosama, současně byl vydán zákaz povinné nakládat se svým majetkem. Dne 12. 2. 2008 bylo doručeno odvolání povinné proti usnesení o nařízení exekuce a zákazu povinné nakládat se svým majetkem, dne 21. 2. 2008 byly doručeny návrhy povinné na částečné zastavení exekuce, na zastavení exekuce a na odklad provedení exekuce. Usnesením ze dne 16. 4. 2008 byla exekuce na majetek povinné částečně zastavena a návrh na zastavení v celém rozsahu byl zamítnut stejně jako návrh na odložení provedení exekuce. Proti výroku I uvedeného usnesení se odvolala oprávněná, odvolání proti témuž usnesení podala rovněž povinná. Spis byl předložen k rozhodnutí Krajskému soudu v Praze, ten jej dne 20. 5. 2009 vrátil bez věcného vyřízení z důvodu, že byl spis předložen předčasně. Dne 16. 11. 2009 byl doručen návrh povinné na zastavení exekuce, který byl usnesením ze dne 31. 10. 2011 zamítnut. Žalobkyně se proti usnesení o zamítnutí odvolala. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2012, které nabylo právní moci dne 15. 7. 2012, bylo usnesení ze dne 2. 5. 2007 o nařízení exekuce změněno tak, že byl návrh oprávněné na nařízení exekuce zamítnut.
6. Podle zjištění soudu prvního stupně exekutor dne 11. 8. 2004 vydal exekuční příkaz k uspokojení pohledávky oprávněné, dne 17. 5. 2006 vydal exekuční příkaz k uspokojení pohledávky oprávněné přikázáním pohledávky z účtu povinné. Dne 7. 6. 2006 byl vydán exekuční příkaz k provedení exekuce srážkami ze mzdy povinné k uspokojení pohledávky oprávněné - povinná pobírala invalidní důchod, z něhož nebyly prováděny žádné srážky. Dne 12. 6. 2006 byl vydán příkaz k úhradě nákladů exekuce proti povinné, kdy povinná dosud uhradila částku 21 300 Kč. Dne 23. 8. 2007 bylo exekutorským úřadem vydáno usnesení, kterým byly zrušeny tři exekuční příkazy. Poté, co byla Okresním soudem v Kutné Hoře opět nařízena exekuce, byl dne 18. 1. 2008 vydán exekuční příkaz k provedení exekuce prodejem postižitelných movitých věcí povinné, další exekuční příkaz k provedení exekuce srážkami z důchodu povinné a další exekuční příkaz k provedení exekuce přikázáním pohledávky z účtu povinné, všechny k uspokojení pohledávky oprávněné. Dne 1. 10. 2008 byla exekutorovi doručena výzva povinné k vrácení částky 19 879,70 Kč a poukázání částky 1 420,30 Kč oprávněné. Dne 3. 12. 2008 byla exekutorovi doručena žaloba o zaplacení částky 21 300 Kč, žalobkyní byla povinná a žalovaným exekutor JUDr. Grosam. Dne 10. 2. 2009 bylo exekutorovi doručeno usnesení o zastavení řízení o zaplacení částky 21 300 Kč. Exekutorovi byla doručena rovněž emailová zpráva od oprávněné, že částka 1 420,30 Kč, pro niž byla exekuce vedena, byla dne 31. 1. 2009 uhrazena. Usnesením soudního exekutora ze dne 23. 10. 2012 byly zrušeny dva exekuční příkazy a exekuční úřad vydal dne 23. 5. 2013 oznámení o skončení exekuce, a to na základě usnesení Krajského soudu v Praze, které nabylo právní moci dne 15. 7. 2012.
7. Žalobkyně a pan Z. P. uzavřeli dne 8. 6. 2006 každý smlouvu o půjčce na částku 12 000 Kč se společností Provident Financial, s. r. o. Na účtu žalobkyně byla v období od května 2006 do srpna 2007 a od srpna 2008 do října 2013 zadána blokace na základě exekučních příkazů exekutora Jana Grosama.
8. Soud prvního stupně se dále zabýval průběhem předcházejícího nalézacího řízení a zjistil, že Pražská plynárenská, a. s., jako žalobkyně, se po nynější žalobkyni jako po žalované domáhala zaplacení částky 1 420,30 Kč. Dne 1. 2. 2002 vydal Obvodní soud pro Prahu 10 platební rozkaz, usnesením ze dne 23. 4. 2002 byl platební rozkaz zrušen, usnesením z téhož dne byl žalobkyni jako tehdejší žalované ustanoven opatrovník z důvodu neznámého pobytu – justiční čekatel. Při jednání dne 22. 5. 2002 byl vyhlášen rozsudek. Dne 21. 2. 2008 byla doručena žádost tehdejší žalované o doručení žaloby, dne 13. 3. 2008 podala tehdejší žalovaná odvolání proti usnesení ze dne 23. 2. 2004, kterým jí byl ustanoven opatrovník. Odvolání žalované bylo nejprve odmítnuto, Městský soud v Praze ale usnesením ze dne 16. 1. 2009 usnesení o odmítnutí odvolání zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení. Dalším usnesením Městského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2009 bylo podle skutkových zjištění usnesení o ustanovení opatrovníka změněno tak, že se žalované opatrovník neustanovuje.
9. Ze skutkových zjištění dále vyplývá, že žalobkyně se v lednu 2013 obrátila na žalovanou se žádostí o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, ta jí však nevyhověla.
10. Po právní stránce soud prvního stupně posoudil věc následovně. Rozhodné období pro posouzení přiměřenosti délky řízení počalo běžet dne 6. 6. 2006 (doručení usnesení o nařízení exekuce žalobkyni), konec rozhodného období nastal 15. 7. 2012 (právní moc konečného rozhodnutí ve vztahu k žalobkyni). Celková délka řízení tedy činila cca šest let a jeden měsíc. Řízení probíhalo na dvou stupních soudní soustavy, bylo vydáno několik procesních rozhodnutí, řízení nevykazovalo značnou skutkovou složitost. Žalobkyně se na délce řízení nepodílela. Význam řízení pro žalobkyni soud zhodnotil jako standardní, pro žalobkyni byla stěžejní částka ve výši 21 300 Kč, pro kterou bylo nutno uzavřít smlouvu o půjčce se společností Provident Financial, s. r. o. Postup soudu byl zatížen několika obdobími nečinnosti, jinak byl procesní postup plynulý. Konstatování porušení práva žalobkyně se vzhledem k okolnostem případu nejeví jako dostatečné. Soud prvního stupně shledal přiměřeným odškodnit nemajetkovou újmu žalobkyně „nikoliv částkou vypočtenou podle ‚rovnice‘, ale jen částkou ve výši 21 300 Kč, a to z důvodu, že zásadním kritériem pro určení výše přiměřeného zadostiučinění v penězích je význam namítaného řízení pro jeho účastníka“. Žalobkyni se přitom v posuzovaném exekučním řízení jednalo právě o tuto částku. Poskytnuté zadostiučinění nemá to, co bylo pro žalobkyni v sázce, výrazně převyšovat.
11. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně.
12. Po právní stránce posoudil odvolací soud věc tak, že úvahy odvíjející závažnost újmy žalobkyně od významu předmětu řízení pro ni jsou správné. Za důvodnou však odvolací soud považoval námitku, že nebylo dostatečně zohledněno, že žalobkyně je osobou invalidní, vyššího věku, a že účinky nesprávného úředního postupu spočívající jak v nepřiměřené délce řízení, tak v charakteru exekučního řízení (oproti řízení o peněžité plnění, v němž plnění dosud není vymáháno), na ni doléhaly větší měrou. Odvolací soud přihlédl také k tomu, že žalobkyně se musela vrácení částky, kterou složila k rukám exekutora, domáhat žalobou, neboť po zrušení usnesení o nařízení exekuce jí exekutor zaplacené plnění nevrátil. S ohledem na tyto okolnosti považoval odvolací soud za přiměřené zvýšit soudem prvního stupně přiznané zadostiučinění na dvojnásobek, když jinak jeho úvahy hodnotil jako správné.
II. Dovolání a vyjádření k němu
13. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním v té části výroku I, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku o věci samé, tj. ohledně zamítnutí žaloby pro částku 255 400 Kč s příslušenstvím. V dovolání žalobkyně uplatnila následující dovolací důvody:
14. Podle žalobkyně napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když odvolací soud nesprávně posoudil výši přiměřeného zadostiučinění. Přípustnost dovolání žalobkyně spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení uvedené otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle právního názoru vysloveného ve stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“) musí odůvodnění výše přiznaného zadostiučinění obsahovat hodnocení, v němž se vychází ze základní částky stanovené násobkem celkové doby řízení a částky přiznávané za jeden rok řízení, s následným připočtením či odečtením vlivu skutečností vyplývajících z kritérií uvedených v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“.
15. Dále žalobkyně spatřuje přípustnost dovolání ve skutečnosti, že v rozhodování Nejvyššího soudu nebyla dosud řešena otázka typového významu předmětu řízení pro účastníka, který je v exekučním řízení v postavení povinného, na jehož majetek byla nařízena exekuce, a je tudíž v průběhu řízení podroben omezením z toho vyplývajícím. Existující judikatura, podle které je výše částky, o kterou se v řízení jednalo, rozhodující pro posouzení významu předmětu řízení pro účastníka, se vztahuje k zadostiučinění za nepřiměřenou délku nalézacího řízení, nikoliv řízení vykonávacího. Pro posouzení významu věci pro účastníka vykonávacího řízení je podle názoru žalobkyně zcela nepoužitelná, neboť exekuce je nařízena na celý majetek poškozeného i k vymožení poměrně malé částky. V případě exekučního řízení nelze význam předmětu řízení odvozovat od výše částky, která je v exekučním řízení vymáhána, jako je tomu v nalézacím řízení. Při exekuci je v sázce celý majetek povinného a přímo ze zákona z nařízení exekuce vyplývá řada omezení ústavně zaručených práv – práva vlastnit a pokojně užívat majetek, práva na nedotknutelnost obydlí, práva na soukromí, práva na listovní tajemství, tajemství jiných písemností a záznamů, ať již uchovávaných v soukromí nebo zasílaných poštou či jiným způsobem. Nařízením exekuce je též prolomeno bankovní tajemství. Význam exekučního řízení pro povinného je tudíž dán především právě zásahem do jeho ústavně zaručených práv, což výrazně převyšuje význam částky, pro kterou je řízení nařízeno. Uvedené platí tím spíše v případě, kdy je neprávem nařízena exekuce na majetek invalidní osoby staršího věku a tento stav trvá extrémně dlouhou dobu a dokonce i poté, kdy poškozená požadovanou částku zaplatila (bezprostředně po tom, co se o exekuci a o pohledávce vůbec dověděla).
16. Žalobkyně rovněž upozorňuje na to, že soud prvního stupně celkovou délku řízení určil nesprávně, když nevycházel z celkové doby řízení, ale pouze z její části. Odvolací soud se pak celkovou délkou řízení vůbec nezabýval, neboť v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že délka řízení je pro určení výše zadostiučinění irelevantní.
17. Ke stanovení základní částky zadostiučinění v rámci rozpětí 15 000 Kč až 20 000 Kč za jeden rok řízení, vycházejícího z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, žalobkyně opakovaně uvádí, že v řízení došlo k extrémním průtahům. Soud prvního stupně uvádí neúplný výčet průtahů, k nimž v řízení docházelo, a i podle tohoto neúplného výčtu doba průtahů v řízení představuje 4 roky a 1 měsíc. Je zřejmé, že celková délka řízení vzhledem k průtahům v řízení několikanásobně přesahovala délku přiměřenou.
18. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
19. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
20. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně je řádně zastoupena advokátem, a za splnění podmínky §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně v dovolání uvedla, že se domnívá, že odvolací soud některé vyjmenované otázky rozhodl v rozporu se Stanoviskem, a dále že rozhodoval otázky, které dosud judikaturou Nejvyššího soudu nebyly řešeny.
IV. Procesní nástupnictví v průběhu dovolacího řízení
21. V průběhu dovolacího řízení žalobkyně dne 15. 8. 2016 zemřela. Nejvyšší soud proto usnesením ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 89/2015, rozhodl o tom, že na místo žalobkyně bude v řízení pokračováno se Z. P., zastoupeným JUDr. Karlem Polákem, advokátem se sídlem v Kutné Hoře, Lorecká 465. V odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, že v řízení je nadále pokračováno ohledně relutární náhrady nemajetkové újmy.
V. Přípustnost dovolání
22. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
23. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
24. Dovolání je přípustné pro posouzení všech otázek uvedených v odst. 14-17, neboť tyto otázky odvolací soud posoudil v rozporu s judikaturou soudu dovolacího.
VI. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
a) Význam exekučního řízení pro povinnou, stanovení relevantní délky řízení a určení výše přiměřeného zadostiučinění
25. Při posouzení kritéria významu řízení pro poškozeného podle §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk, jakožto nejdůležitějšího kritéria pro stanovení formy a případné výše odškodnění, je podle judikatury Nejvyššího soudu třeba přihlédnout ke všemu, co bylo pro účastníka „v sázce“, o co účastníkovi v řízení šlo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2528/2013).
26. Nejvyšší soud ve své judikatuře uvedl i to, že má-li poskytované odškodnění kompenzovat stav nejistoty, ve které byl poškozený nepřiměřeně dlouhým řízením udržován a újmě spojené s touto nejistotou má odpovídat forma a případná výše odškodnění, musí výše zadostiučinění především odpovídat významu předmětu řízení pro poškozeného, vyjádřeného výší částky, o kterou v řízení šlo, s příslušenstvím. Je-li předmětem řízení peněžité plnění, není obecně důvodné, aby je zadostiučinění přiznané v penězích svou výší přesahovalo, nadto několikanásobně, leda by pro mimořádnou výši zadostiučinění svědčilo některé z kritérií uvedených v §31a odst. 3 písm. a) až d) OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011).
27. V nyní posuzovaném případě nesměla žalobkyně jako povinná po doručení usnesení o nařízení exekuce podle zákona nakládat s celým svým majetkem (srov. §44 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), dále jen „exekuční řád“, ve znění účinném do 31. 10. 2009; od 1. 11. 2009 je obdobný zákaz upraven v §44a odst. 1 exekučního řádu). Z toho je patrné, že exekuční řízení žalobkyni značně omezilo ve výkonu jejích vlastnických práv, mělo dopad na veškerý její majetek, a postihlo ji tak mnohem citelněji, než kdyby se pouze v nalézacím řízení rozhodovalo o tom, zda je žalobkyně povinna zaplatit částku 1 420,30 Kč s příslušenstvím.
28. S nařízením exekučního řízení jsou spojeny i další následky. Žalobkyni například hrozilo, že kromě strhávání pravidelných částek z jejího invalidního důchodu dojde i k prodeji jejích movitých věcí, a to případně i ve vyšší hodnotě, než byla dlužná částka 1 420,30 Kč s příslušenstvím – neboť v řízení byl vydán exekuční příkaz k prodeji movitých věcí.
29. Úvahu, podle které zadostiučinění přiznané v penězích nemá (až na výjimky) přesahovat částku, o kterou v řízení šlo, proto na nyní posuzovaný případ nelze aplikovat. Je totiž rozdíl mezi situací, kdy by se proti žalobkyni vedlo nalézací řízení o zaplacení částky 1 420 Kč s příslušenstvím (v takovém případě by bylo na místě aplikovat judikaturu citovanou v odstavci 26), a mezi situací, kdy je pro stejnou částku s příslušenstvím proti žalobkyni jako povinné nařízena exekuce na celý její majetek. Dopady uvedených situací do života žalobkyně jsou velmi rozdílné.
30. Odvolací soud tedy pochybil, pokud se při stanovení výše zadostiučinění omezil základní částkou zadostiučinění 21 300 Kč, kterou pouze zvýšil na dvojnásobek. Odvolací soud měl naopak posoudit všechny okolnosti případu a postupovat v souladu se Stanoviskem a další judikaturou Nejvyššího soudu. Podle té je nejprve třeba určit relevantní celkovou dobu řízení (srov. Stanovisko, část III, odst. 1). Přitom je třeba vzít v úvahu, že účelem poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřeně dlouhým řízením je kompenzace stavu nejistoty ohledně výsledku řízení, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl udržován. Je zřejmé, že bez vědomí o probíhajícím řízení nemůže být účastník ve stavu nejistoty ohledně výsledku řízení - nemajetková újma (spočívající ve stavu nejistoty) mu tedy může vznikat pouze v případě, že o probíhajícím řízení ví (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010). Dále je na místě stanovit základní částku zadostiučinění za jeden rok řízení v rozmezí 15 000 Kč až 20 000 Kč, za první dva roky řízení částku o polovinu nižší, tj. v rozmezí 7 500 Kč až 10 000 Kč. Při stanovení základní částky zadostiučinění je třeba přihlédnout i k tomu, zda bylo řízení extrémně dlouhé (byla-li jeho délka násobně delší, než by bylo možno vzhledem k okolnostem případu očekávat), jak tvrdí žalobkyně. Bylo-li by tomu tak, bude se přiznaná základní částka za jeden rok řízení blížit horní hranici výše uvedených intervalů. Částku, k níž soud dospěje součinem základní částky a celkové doby řízení počítané v letech (příp. měsících), lze následně upravovat v důsledku působení jednotlivých kriterií uvedených pod písmeny b) až e) §31a odst. 3 OdpŠk, které jsou však neuzavřeným výčtem okolností, k nimž lze v konkrétní věci při stanovení konečné výše odškodnění přihlédnout, a základní částku je možno přiměřeně zvýšit či snížit. Podle názoru Nejvyššího soudu by přitom mělo být v obecné rovině dostačující zvýšení či snížení nepřesahující 50 % za každé jednotlivé kritérium, aby byl zachován vztah přiměřenosti mezi utrpěnou újmou a za ni poskytovaným zadostiučiněním. S přihlédnutím k okolnostem konkrétní věci však lze ve výjimečných případech uvažovat o zvýšení či snížení i ve větším rozsahu (srov. Stanovisko, část VI, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009). K uvedenému je třeba dodat, že nastíněné možnosti procentuálního zvýšení či snížení základního zadostiučinění nebrání soudu, aby s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu, které se vymykají standardním situacím, přistoupil ke zvýšení či snížení základního odškodnění nad či pod jejich rámec. Nelze zde vyloučit ani zhodnocení např. toho, zda byla poškozenému práva přiznána či povinnosti uloženy (srov. Stanovisko, část VI).
31. Jestliže odvolací soud výše popsaným způsobem nepostupoval, je jeho posouzení významu předmětu řízení pro žalobkyni a výše přiměřeného zadostiučinění nesprávné a dovolání je v těchto otázkách důvodné.
b) Vady řízení
32. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. dále přezkoumal, zda nebylo řízení postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., resp. i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Shledal, že řízení před soudy obou stupňů takovou vadou zatíženo bylo.
33. Žaloba je totiž neurčitá, neboť z ní není patrné, zda se žalobkyně domáhá pouze zadostiučinění za nepřiměřenou délku exekučního řízení, nebo i zadostiučinění za to, že proti ní byla exekuce neprávem nařízena a vedena. Není tedy zřejmé, zda žalobkyně v žalobě uplatňuje pouze jeden nárok, nebo nároky dva.
34. Soud prvního stupně měl vzhledem k výše uvedenému žalobkyni podle §43 odst. 1 vyzvat, aby svou žalobu opravila nebo doplnila tak, že z ní bude seznatelné, zda požaduje pouze zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, nebo zda se domáhá rovněž zadostiučinění za neoprávněné nařízení a vedení exekuce. Odvolací soud uvedené pochybení soudu prvního stupně nenapravil, bude tedy na soudu prvního stupně, aby popsanou vadu napravil v dalším řízení.
35. Pokud by se řízení mělo vést rovněž pro zaplacení zadostiučinění za neoprávněné nařízení a vedení exekuce, bylo by nutné, aby žalobce (jako procesní nástupce původní žalobkyně) ohledně každého jednotlivě uplatněného nároku (na zadostiučinění za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení a na zadostiučinění za újmu, která měla být způsobena neoprávněným nařízením a vedením exekuce) uvedl peněžitou částku, kterou z titulu tohoto nároku požaduje zaplatit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1310/2003, a ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1834/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2015, sp. zn. IV. ÚS 1566/14).
VII. Závěr
36. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. v části potvrzující zamítnutí žaloby a v navazujícím výroku o náhradě nákladů řízení zrušil. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení §243e odst. 2 o. s. ř. v odpovídající části i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu v uvedeném rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
37. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
38. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. května 2017
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu