ECLI:CZ:NS:2017:30.CDO.984.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 984/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a Mgr. Víta Bičáka, ve věci MUDr. A. J. , omezené ve svéprávnosti, t.č. Alzheimer Centrum Průhonice, za účasti veřejného opatrovníka Městské části Praha 6, se sídlem v Praze 6, Čs. armády 23, o návrhu veřejného opatrovníka na schválení právního jednání za MUDr. A. J., k návrhu JUDr. Ivany Demutové, notářky Notářského úřadu se sídlem v Žatci, Dvořákova 36, zastoupené JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Kolínská 13, na její přibrání do řízení jako účastníka řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 15 P 111/2013, o dovolání JUDr. Ivany Demutové, notářky, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. září 2016, č.j. 25 Co 335/2016-401, takto:
Dovolání JUDr. Ivany Demutové, notářky Notářského úřadu se sídlem v Žatci, Dvořákova 36, se odmítá.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále také „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 20. května 2016, č.j. 15 P 111/2013-368, nepřibral JUDr. Ivanu Demutovou, notářku, do řízení o schválení právního jednání za MUDr. A. J., spočívající v podání žádosti o vydání závěti ze dne 21. února 2010, kterou měla pořídit MUDr. A. J., a to z notářské úschovy vedené JUDr. Ivanou Demutovou, notářkou, k rukám veřejného opatrovníka Městské části Praha 6. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že se v řízení o schválení právního jednání nejednalo o právech a povinnostech notářky JUDr. Ivany Demutové, když soud neuložil notářce žádnou povinnost a ani neuvedl, jakým způsobem a zda vůbec má notářka o případné žádosti o vydání závěti rozhodnout. V tomto řízení podle názoru soudu prvního stupně vystupují notářka a notářský úřad pouze jako místo příslušné k podání žádosti a není v něm jednáno o jejich právech a povinnostech.
Městský soud v Praze (dále také „odvolací soud“) usnesením ze dne 2. září 2016, č.j. 25 Co 335/2016-401, k odvolání notářky JUDr. Ivany Demutové usnesení soudu prvního stupně potvrdil, neboť se i podle jeho názoru nejednalo v řízení o právech a povinnostech notářky, nýbrž soud pouze rozhodoval o návrhu veřejného opatrovníka o schválení právního jednání za MUDr. A. J., a to jednání spočívajícího v podání žádosti o vydání závěti. Odvolací soud poukázal na to, že s ohledem na to, že jí nebyla uložena žádná povinnost, je nepřípadný odkaz notářky na §84 zákona č. 358/1992 Sb., notářského řádu, a nepřiléhavý je též odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 9. července 2015, sp. zn. IV. ÚS 799/15.
Notářka JUDr. Ivana Demutová podala dne 21. listopadu 2016 proti usnesení odvolacího soudu včasné dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to na otázce, zda notář, v jehož úschově je uložena závěť, je v řízení, v němž je rozhodováno o návrhu veřejného opatrovníka na schválení právního jednání za účastnici, omezenou ve svéprávnosti, na schválení podání žádosti o vydání závěti z notářské úschovy, osobou, o jejíž právech a povinnostech má být v řízení jednáno a zda má soud ve smyslu §7 odst. 1 z. ř. s. notáře přibrat jako účastníka tohoto řízení. Dále podle jejího názoru nebyla dovolacím soudem vyřešena otázka, zda výčet osob v ustanovení §84 odst. 1 notářského řádu, stanovící, komu může notář vydat listinu z notářské úschovy, může být soudním rozhodnutím rozšířen o veřejného opatrovníka, či zda se jedná o taxativní výčet. V neposlední řadě nebyla podle dovolatelky dovolacím soudem vyřešena otázka, zda souhlas k podání žádosti o vydání závěti udělený veřejnému opatrovníku zakládá povinnost notáře této žádosti vyhovět a závěť vydat, respektive zda ji je povinen vydat přímo zůstaviteli či opatrovníku. Dovolatelka poukazuje na to, že odvolací soud převzal nesprávnou právní argumentaci soudu prvního stupně, když dovodil, že se nejedná o právech a povinnostech dovolatelky a též nesprávně posoudil nejlepší zájem opatrovanky. Dovolatelka odkazuje na řízení, které bylo u Ústavního soudu vedeno pod sp. zn. IV. ÚS 799/15, a ve kterém byla dovolatelka pokládána za účastnici v řízení. Na základě těchto argumentů, pokud nebyla jako účastnice řízení zavázána k vydání závěti orgánům činným v trestném řízení, měla by být vzata jako účastnice v tomto řízení, aby mohla mít možnost zvrátit jinak neodstranitelný rozsudek vycházející z nesprávného právního posouzení věci, který je též částečně nevykonatelný. Dovolatelka proto navrhuje, aby dovolací soud změnil napadené usnesení odvolacího soudu tak, že se dovolatelka přibírá jako účastnice do řízení, nebo aby dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.“) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Podle §6 z. ř. s. v řízení, které může být zahájeno i bez návrhu, je účastníkem řízení (dále jen „účastník“) navrhovatel a ten, o jehož právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno (odstavec 1). Účastníkem je také navrhovatel a ten, kterého zákon za účastníka označuje (odstavec 2).
Z §7 z. ř. s. plyne, že jestliže někdo z těch, o jejichž právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno, se neúčastní řízení od jeho zahájení, soud, jakmile se o něm dozví, jej přibere do řízení jako účastníka. Proti takovému usnesení není odvolání přípustné (odstavec 1). Jestliže se řízení účastní ten, o jehož právech nebo povinnostech se v řízení nejedná, soud usnesením jeho účast v řízení ukončí (odstavec 2).
Dovolatelka tvrdí, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebylo řešeno, zda je v řízení, v němž je rozhodováno o návrhu veřejného opatrovníka na schválení právního jednání za účastnici, omezenou ve svéprávnosti, na schválení podání žádosti o vydání závěti z notářské úschovy, notář osobou, o jehož právech a povinnostech má být v řízení jednáno a zda má soud ve smyslu §7 odst. 1 z. ř. s. notáře přibrat jako účastníka tohoto řízení.
Dovolání není přípustné, neboť otázka, jejíž vyřešení dovolatelka na dovolacím soudu žádá, je závislá na posouzení otázky obecnějšího charakteru, která je v rozhodovací praxi již řešena a rozhodnutí odvolacího soudu není s tímto řešením v rozporu, totiž na otázce povahy zásahu rozhodnutí do práv a povinností dotyčné osoby. Otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu již vyřešená implikuje i řešení otázky na ni z logiky věci navazující. Jestliže judikatura nabízí řešení otázky obecnějšího charakteru, není opodstatněné, aby dovolací soud meritorně přezkoumával dovolatelkou formulované otázky dílčí, jejichž řešení nemůže nijak zvrátit závěr učiněný o otázce obecné (k této problematice srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 8. března 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15, jež je přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu nalus.usoud.cz).
Otázkou účastenství podle tzv. třetí definice, dříve obsažené v §94 odst. 1 o.s.ř. a od roku 2013 obsažené v §6 z.ř.s., se již Nejvyšší soud dříve zabýval - viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2016, sp. zn. 21 Cdo 1743/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2002, sp. zn. 29 Odo 727/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. září 1999, sp. zn. 32 Cdo 804/99, ve kterém Nejvyšší soud poukázal na to, že právy a povinnostmi, o kterých má být v řízení jednáno, se rozumí nejen ta práva a povinnosti, která zakládá výrok rozhodnutí soudu, ale i ta práva a povinnosti, na která má výrok rozhodnutí vliv, tj. ta práva a povinnosti, která jsou výrokem rozhodnutí dotčena. Vždy však musí jít o přímý vliv výroku rozhodnutí na práva a povinnosti konkrétního subjektu, nikoli pouze o vliv zprostředkovaný.
Pokud má tedy dovolatelka za to, že v souzené věci je dovolání přípustné ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. proto, že dovolací soud v rámci své rozhodovací praxe dosud neřešil právní otázku, zda notář, v jehož úschově je uložena závěť, je v řízení, v němž je rozhodováno o návrhu veřejného opatrovníka na schválení právního jednání za účastnici, omezenou ve svéprávnosti, na schválení podání žádosti o vydání závěti z notářské úschovy, osobou, o jejíž právech a povinnostech má být v řízení jednáno a zda má soud ve smyslu §7 odst. 1 z. ř. s. notáře přibrat jako účastníka tohoto řízení, pak dovolací soud poukazuje na to, že dovolatelkou vymezená otázka je pouze otázkou podmíněnou konkrétními skutkovými zjištěními učiněnými odvolacím soudem v této konkrétní projednávané věci. Akceptace takového vymezení přípustnosti by tak vedla nepřijatelně k tomu, že by dovolání bylo vždy přípustné, pokud by v rozhodnutí odvolacího soudu byla aplikována právní norma s dopadem na neurčitý okruh osob – jak tomu je v souzeném případě.
Je pak úlohou soudu prvního stupně, resp. soudu odvolacího, přezkoumat, zda se jedná o právech či povinnostech dotčené osoby a své rozhodnutí dostatečně zdůvodnit. Jelikož soudy obou stupňů přesvědčivě zdůvodnily svůj právní názor a nijak nevybočily z mezí daných citovanou judikaturou či zákonem, nelze toto dovolání pokládat za přípustné na základě této otázky.
Ani odkaz dovolatelky na nález Ústavního soudu ze dne 9. července 2015, sp. zn. IV. ÚS 799/15, nelze vztáhnout na projednávanou věc, neboť Ústavním soudem zrušená usnesení přímo stanovila dovolatelce povinnost vydat předmětnou závěť a za porušení této povinnosti jí byla uložena pokuta. V projednávané věci tomu tak nicméně není, kdy předmětem věci byla otázka podání žádosti o vydání závěti (tedy nikoliv otázka případného vlastního vydání takové závěti). Práva ani povinnosti dovolatelky tak nemohly být (a ani nebyly) nikterak dotčeny.
Současně není možno opomíjet, že právní otázka, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, přípustnost dovolání založit nemůže (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2015, sp. zn. 30 Cdo 5217/2014). Jestliže dovolatelka poukazuje na nesouladné názory na problematiku vymezení okruhu osob, jimž svědčí právo na vydání závěti, nebo na otázku, zda udělený souhlas veřejnému opatrovníkovi zakládá povinnost notářky této závěti vyhovět, jedná se o otázky, kterými by se soudy eventuálně zabývaly až poté, co by taková žádost byla případně podána. Tyto otázky dovolatelky je proto třeba posuzovat v dané věci jako předčasné.
S ohledem na uvedené je třeba dovodit, že dovolání ve své podstatě nenaplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o.s.ř. Za popsaného stavu Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), odmítl (§243c odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. září 2017
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu