ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.1440.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 1440/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně NS Invest a.s. , se sídlem v Hradci Králové, Škroupova 441/12, PSČ 500 02, identifikační číslo osoby 24143251, zastoupené JUDr. Kamilem Podroužkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Fráni Šrámka 1139/2, proti žalované Raiffeisenbank a.s. , se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, PSČ 140 78, identifikační číslo osoby 49240901, zastoupené Mgr. Janem Hrazdirou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 583/15, o zaplacení 371 274 970,57 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 7 C 303/2015, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 8. 2016, č. j. 35 Co 293/2016-104, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 27. 5. 2016, č. j. 7 C 303/2015-94, zastavil řízení o zaplacení 371 274 970,57 Kč a rozhodl o nákladech řízení, neboť žalobkyně na výzvu soudu nereagovala a vyměřený soudní poplatek nezaplatila.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením zrušil usnesení soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Podle posouzení odvolacího soudu nebyly splněny podmínky pro zastavení řízení, neboť žalobkyně je podle §11 odst. 2 písm. n) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, od poplatku osvobozena.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opírá o §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Jde jí o posouzení, zda žalobkyně coby dlužník s dispozičním oprávněním ve smyslu §229 odst. 3 písm. a) a b) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, měla aktivní legitimaci k podání žaloby, kterou dovolatelka označuje za šikanózní. Jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Navrhuje zrušit usnesení soudů obou stupňů a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření označuje dovolání za nepřípustné a navrhuje ho odmítnout s tím, že jí bude přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Zkoumání, zda je dovolání objektivně přípustné, předchází – ve smyslu §243c odst. 3 a §218 písm. b) o. s. ř. – posuzování tzv. subjektivní přípustnosti dovolání.
Podle §240 odst. 1 věty první o. s. ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni.
Zakládá-li §240 odst. 1 o. s. ř. oprávnění účastníka podat dovolání, vymezuje tím osobu oprávněnou použít tento mimořádný opravný prostředek. Z povahy dovolání jako opravného prostředku přitom plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), v jejichž poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná jen tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší, popřípadě změní – v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje též jako subjektivní přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, dále usnesení téhož soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v témže časopise č. 1, ročník 2000, pod číslem 7, či jeho usnesení ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, uveřejněné v témže časopise č. 12, ročník 2000, pod číslem 138, usnesení ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 20 Cdo 5373/2008, a z pozdější doby například usnesení ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1303/2014, ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3041/2015, a ze dne 18. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5681/2015, jež jsou – stejně jako dále cit. rozhodnutí – veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Usnesení odvolacího soudu se týká výhradně procesních práv a povinností žalobkyně, a proto jím nemohlo být nijak zasaženo do sféry práv a povinností žalované; tím spíše napadeným rozhodnutím nemohla být žalované způsobena žádná újma (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4452/2014). Lze tedy uzavřít, že podmínky subjektivní přípustnosti dovolání v tomto případě naplněny nejsou a dovolání žalované je nepřípustné.
Vzhledem k tomu, že v daném případě dovolání proti usnesení odvolacího soudu podal někdo, kdo k jeho podání oprávněn nebyl, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 3 věty první a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Nad rámec výše uvedeného dovolací soud dodává, že rozhodnutí o poplatkové povinnosti účastníka řízení není závislé (jak se zřejmě domnívá dovolatelka) na tom, zda-li je žaloba důvodná (oprávněná) či nikoliv. Tuto otázku odvolací soud při rozhodování o poplatkové povinnosti neřešil (a ani by řešit nemohl). I kdyby tedy nebylo dovolání žalované subjektivně nepřípustné, šlo by z pohledu §237 o. s. ř. o dovolání objektivně nepřípustné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. §151 odst. 1 o. s. ř., jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 7. 2017
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu