ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.1454.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 1454/2017-80
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Kooperativa pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group , se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, identifikační číslo osoby 47116617, zastoupené JUDr. Tomášem Hlaváčkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kořenského 1107/15, proti žalovanému H. T. V. , zastoupenému JUDr. Viet Anh Nguyen, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 806/62, o zaplacení částky 71 188 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 145/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2016, č. j. 19 Co 376/2016-61, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 5 179 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 15. 8. 2016, č. j. 18 C 145/2016-42, kterým Obvodní soud pro Prahu 5 uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 71 188 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení (první výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně v celém rozsahu) podal žalovaný dovolání, v němž co do přípustnosti uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil tak, že se žaloba zamítá, a aby žalobkyni uložil zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 38 520 Kč.
Žalobkyně považuje napadené rozhodnutí za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl, a aby jí přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.
Podle ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky, která v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla dosud vyřešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatel, ač výslovně žádnou otázku neformuluje, odvolacímu soudu vytýká, že „naprosto chybně spojil nesplnění oznamovací povinnosti předvídající zákonnou podmínku postihového práva žalobkyně s porušením dalších povinností dle zákona o provozu na pozemních komunikacích, a tímto nepřípustným extenzivním výkladem dospěl ke splnění veškerých zákonných podmínek pro přiznání nároku žalobkyně na náhradu vyplaceného pojistného plnění“. Patrně však přehlíží, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu předpokladem pro úspěšné uplatnění postihového práva je současné naplnění obou podmínek stanovených v §10 odst. 1 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), a to nesplnění oznamovací povinnosti uložené ustanovením §47 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), a zároveň negativní dopad nesplnění této povinnosti na možnosti pojistitele osvětlit příčiny a mechanismus dopravní nehody, včetně případných podkladů pro uplatnění regresních nároků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4585/2007, či jeho usnesení ze dne 24. 5. 2016, sp. zn. 23 Cdo 4966/2014, jež jsou veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách). Odvolací soud se od tohoto závěru neodchýlil, jestliže nárok žalobkyně označil za důvodný s tím, že žalovaný opustil místo dopravní nehody, aniž vyrozuměl policii o nehodě a o tom, že došlo k poškození majetku dalších osob, a navíc fakticky znemožnil její vyšetření, především toho, zda byl při nehodě pod vlivem alkoholu, neboť bezprostředně po ní požil alkohol. Z uvedeného rovněž vyplývá, že nejde o otázku, která by v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a že tudíž není dán ani tento předpoklad přípustnosti dovolání.
Namítá-li dovolatel, že „nedošlo ke zbytečnému odkladu v ohlášení dopravní nehody žalovaným“, zpochybňuje skutkový závěr, z něhož odvolací soud vycházel ve svém rozhodnutí, totiž že dopravní nehodu nahlásila svědkyně Y. K., neboť žalovaný opustil místo dopravní nehody, nevyčkal příjezdu Policie ČR a odešel domů. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů však v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2014 zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Tvrzení dovolatele o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu nezahrnuje žádnou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. K vadám řízení (i kdyby byly dány) dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno.
Dovolání výslovně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu. V části směřující proti výrokům o nákladech řízení však dovolání není přípustné vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., poněvadž výše nákladů řízení, k jejichž úhradě byl žalovaný zavázán za řízení před soudem prvního stupně (33 920 Kč) a za odvolací řízení (10 357,60 Kč), nepřevyšuje částku 50 000 Kč (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, a ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3141/2013).
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 25. 9. 2017
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu