ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.2042.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 2042/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně SVEA Ekonomi Cyprus Ltd. , se sídlem 195 Arch. Makarios III Avenue 3030 195, 3030 Limassol, identifikační číslo HE 272182, Kyperská republika , zastoupené Mgr. Ĺ ubomírem Vdovcem, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 135/68, proti žalované G. V. , zastoupené JUDr. Janou Urbaníkovou, advokátkou se sídlem v Benešově, Masarykovo náměstí 1, o zaplacení 220 946,31 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 12 C 40/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2016, č. j. 30 Co 391/2016-78, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalovaná podala dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku v rozsahu jeho prvního výroku, v němž Krajský soud v Praze potvrdil rozsudek pro uznání Okresního soudu v Benešově ze dne 26. 5. 2016, č. j. 12 C 40/2016-45, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částky 83 640,30 Kč s příslušenstvím, 70 186,32 Kč s příslušenstvím a 67 119,69 Kč s příslušenstvím a dále náhradu nákladů řízení ve výši 37 820 Kč.
Podle §241a odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pokud pak má být naplněn poslední ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. – má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak – musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého dříve přijatého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež je – stejně jako všechna uváděná rozhodnutí – veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz ). Z povahy věci přitom vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání – splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, in www.usoud.cz ).
Uvedenému zákonnému požadavku na vymezení přípustnosti však dovolatelka nedostála, podává-li dovolání s odkazem na §237 o. s. ř. s tím, že napadený rozsudek závisí „na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a jedná se též částečně o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo má být dovolacím soudem posouzena jinak.“ Dovolatelka sice předestírá k řešení otázku, tvrdí-li, že nemělo být rozhodnuto rozsudkem pro uznání v situaci, kdy v odporu proti platebnímu rozkazu a v následném podání sdělila soudu vážný zdravotní důvod, který jí bránil vyjádřit se ve věci samé, nicméně v dovolání uvedla tři předpoklady jeho přípustnosti, které se vzájemně vylučují, uvádí-li, že se odvolací soud odchýlil při řešení formulované otázky od judikatury Nejvyššího soudu, že jde o otázku částečně neřešenou a že má být otázka posouzena dovolacím soudem jinak. Nadto je třeba dovolatelce vytknout, že v souvislosti s tvrzenou přípustností dovolání neuvádí žádnou judikaturu Nejvyššího soudu, od níž se měl odvolací soud při rozhodování odchýlit. Pokud pak dovolatelka měla v úmyslu uplatnit poslední ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání zakotvených v §237 o. s. ř., tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, patrně přehlédla, že takto formulovaný předpoklad přípustnosti míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se mylně domnívá dovolatelka, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. Nejvyšší soud zdůraznil již například v usnesení ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněném pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (a dále například v již cit. usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), že požadavek, aby právní otázka vyřešená v souzené věci byla dovolacím soudem posouzena jinak, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání v režimu §237 o. s. ř.
Vytýkaný nedostatek dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolatelce uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v části, v níž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé. Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro vady.
I kdyby však dovolání vytýkanou vadou stran vymezení předpokladu jeho přípustnosti netrpělo, nebylo by přípustné, neboť odvolací soud nezaložil napadený rozsudek na řešení otázky vymezené dovolatelkou (že uvedla vážný důvod, který jí bránil vyjádřit se ve věci), nýbrž – jak se podává z jeho odůvodnění – na tom, že žalovaná se sice ve stanovené lhůtě vyjádřila, nikoli však ve věci samé, a že i v případě vznesených námitek nešlo o odvolací důvod ve smyslu §205b o. s. ř., poukazovala-li na své osobní, zdravotní a majetkové problémy. Dovolatelka tak neformulovala právní otázku, která by byla pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
Dovolatelka směřovala své dovolání i proti té části rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení.
Nejvyšší soud v již cit. usnesení ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, judikoval, že peněžité plnění přiznané výrokem o nákladech řízení nelze označit pro účely posouzení přípustnosti dovolání za plnění ze vztahu ze spotřebitelské smlouvy, z pracovněprávního vztahu nebo z věci uvedené v §120 odst. 2 o. s. ř., ani když je výrok o nákladech řízení akcesorickým výrokem v rozhodnutí, jež se (co do „merita“) takového „vztahu“ nebo takové „věci“ týkalo (ve výroku o nákladech řízení se zvláštní povaha těchto vztahů a věcí dovolující prolomení stanoveného limitu nijak neprojevuje).
Napadla-li proto dovolatelka dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu i v rozsahu, v němž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení, není dovolání v této části vzhledem k §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť výše nákladů řízení, k jejichž náhradě vůči žalobkyni byla žalovaná zavázána (37 820 Kč), nepřevyšuje částku 50 000 Kč. Nejvyšší soud proto dovolání v jeho zbývající části odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost. I kdyby však nebylo dovolání v této části nepřípustné, bylo by odmítnuto pro vady pro nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 7. 2017
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu