ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.2208.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 2208/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně České republiky - Ministerstva financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, identifikační číslo osoby 00006947, proti žalované VISTA SEMILY spol. s r. o. v likvidaci , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1685/19, identifikační číslo osoby 49814044 (vymazané z obchodního rejstříku ke dni 21. 3. 2015), o zaplacení částky 42 058 705 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 53 Cm 206/1997, o dovolání společnosti BENEŠ a LÁT a. s., se sídlem v Poříčanech, Tovární 463, identifikační číslo osoby 25724304, zastoupené Mgr. Marií Látovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Pařížská 204/21, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 1. 2017, č. j. 1 Cmo 8/2017-268, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 1. 2017, č. j. 1 Cmo 8/2017-268, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 31. 10. 2016, č. j. 53 Cm 206/1997-234, rozhodl, že v řízení bude pokračovat s novou žalovanou, společností BENEŠ a LÁT a. s., se sídlem v Poříčanech, Tovární 463, identifikační číslo osoby 25724304.
Vrchní soud v Praze k odvolání společnosti BENEŠ a LÁT a. s. usnesením ze dne 21. 12. 2016, č. j. 1 Cmo 219/2016-259, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že návrh žalobkyně na vstup společnosti BENEŠ a LÁT a. s. na místo žalované se zamítá (první výrok), a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (druhý výrok).
Společnost BENEŠ a LÁT a. s. podala dne 12. 1. 2017 návrh podle ustanovení §166 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) na doplnění výše citovaného usnesení č. j. 1 Cmo 219/2016-259 o rozhodnutí o nákladech řízení.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. 1. 2017, č. j. 1 Cmo 8/2017-268, návrh na doplnění usnesení ze dne 21. 12. 2016, č. j. 1 Cmo 219/2016-259, zamítl.
Odvolací soud uvedl, že podle ustálené judikatury soud rozhodne o náhradě nákladů řízení v konečném rozhodnutí ve věci, přičemž výše citovaná rozhodnutí č. j. 53 Cm 206/1997-234 a č. j. 1 Cmo 219/2016-259 takovými rozhodnutími nejsou. Separace nákladů řízení ve smyslu ustanovení §147 o. s. ř. nepřipadá v úvahu a k jakémukoliv doplnění usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 12. 2016, č. j. 1 Cmo 219/2016-259, neshledal důvod. Návrh na postup podle ustanovení §166 a 167 odst. 2 o. s. ř. proto označil za předčasný.
Proti usnesení odvolacího soudu o zamítnutí návrhu na vydání doplňujícího usnesení podala společnost BENEŠ a LÁT a. s. dovolání s odůvodněním, že napadené rozhodnutí podle jejího názoru spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Citujíc „rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 6/1969“ (jde o rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 9. 1968, sp. zn. 6 Cz 60/68) uvádí, že soud o náhradě nákladů řízení rozhoduje v konečném rozhodnutí ve věci. Zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že napadené rozhodnutí není konečným rozhodnutím ve věci, a namítá, že její účast v řízení již skončila. Má za to, že o jejích nákladech řízení má soud rozhodnout ve smyslu §147 o. s. ř. podle zásady separace nákladů řízení. Vyjadřuje přesvědčení, že jí náleží plná náhrada nákladů celého předcházejícího řízení a že o tomto nároku musí být rozhodnuto již v souvislosti s ukončením její účasti v řízení. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje napadené rozhodnutí za věcně správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm - v souladu s bodem 7. článku II, přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při posouzení návrhu na doplnění usnesení podle §166 o. s. ř. o rozhodnutí o náhradě nákladů řízení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Se závěrem o přípustnosti dovolání se pojí též závěr o jeho důvodnosti, neboť rozhodnutí odvolacího soudu není správné.
Podle ustanovení §151 odst. 1 o. s. ř. o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodne soud bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí; u náhrady nákladů řízení podle §147 a §148 odst. 2 tak může učinit již v průběhu řízení, a to zpravidla tehdy, jakmile tyto náklady vzniknou.
Podle ustanovení §166 odst. 1 o. s. ř. nerozhodl-li soud v rozsudku o některé části předmětu řízení, o nákladech řízení nebo o předběžné vykonatelnosti, může účastník do patnácti dnů od doručení rozsudku navrhnout jeho doplnění. Soud může rozsudek, který nenabyl právní moci, doplnit i bez návrhu.
Z ustanovení §151 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že výrok o náhradě nákladů musí obsahovat každé rozhodnutí soudu, jímž se u něj řízení končí. Později může být o nákladech řízení rozhodnuto jen za podmínek §166 o. s. ř., jestliže soud opomněl o nákladech řízení rozhodnout (srov. výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR sp. zn. 6 Cz 60/68, na který správně odkazuje dovolatelka, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2330/2013, či jeho rozsudek ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3705/2014, jež jsou veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách).
Dikce zákona, který ukládá soudu povinnost rozhodnout o náhradě nákladů řízení vždy, když „řízení u něho končí“, však neznamená, že se tato povinnost omezuje na situace, kdy řízení končí pro soud. Rozhodnout o této povinnosti soud totiž musí nejen tehdy, rozhoduje-li po skončení dokazování rozsudkem o vzájemných právech a povinnostech mezi všemi účastníky, ale též tehdy, jestliže skončí řízení jen pro některého z nich (srov. Jirsa, J. a kol.: Občanský soudní řád, 2. část: Soudcovský komentář).
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 30. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 823/97, uzavřel, že usnesení o záměně žalovaného má ve vztahu k původnímu účastníku řízení povahu rozhodnutí, jímž se řízení končí, a musí jím být tudíž rozhodnuto i o nákladech řízení mezi původní žalovanou a žalobcem (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3388/2014). Tento závěr lze vztáhnout i na případy singulární sukcese (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1575/98), a je proto třeba uzavřít, že usnesení, kterým soud pravomocně zamítl návrh na vstup procesního nástupce do řízení, má ve vztahu k účastníku, jehož vstup do řízení byl navrhován, povahu rozhodnutí, jímž se řízení končí, a musí jím být tudíž rozhodnuto i o nákladech řízení ve vztahu k tomuto subjektu.
V rozsudku ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 1212/2010, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že postup soudu a účastníků řízení pro případ, že soud ve výroku rozsudku, kterým se řízení končí, v rozporu s ustanovením §152 odst. 2 větou první o. s. ř. nerozhodl o celém předmětu řízení, je upraven v ustanovení §166 o. s. ř. Tato právní úprava vylučuje možnost napadnout odvoláním to, že soud nerozhodl o některé části předmětu řízení, o nákladech řízení nebo o předběžné vykonatelnosti, tedy „nevydání“ příslušného rozhodnutí ve výroku rozsudku (srov. shodně Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009). Již pojmově nelze podat odvolání proti výroku, který nebyl vydán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 44/99, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, svazek 2, pod č. C 123). Nelze-li procesní vadu spočívající v nevyčerpání celého předmětu řízení uplatnit cestou odvolání proti rozhodnutí ve věci samé, postrádajícímu příslušný výrok, pak ji nelze uplatnit ani dovoláním; dovoláním lze napadnout toliko rozhodnutí odvolacího soudu (§236 odst. 1 o. s. ř.), neexistující výrok rozhodnutí odvolacího soudu předmětem dovolacího přezkumu být nemůže (srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1244/97) a dovolání jen proti důvodům rozhodnutí přípustné není (§236 odst. 2 o. s. ř.).
Jestliže odvolací soud odmítl návrh společnosti BENEŠ a LÁT a. s. na doplnění výše citovaného usnesení č. j. 1 Cmo 219/2016-259 o výrok o náhradě nákladů řízení, odchýlil se od ustálené judikatury dovolacího soudu a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn důvodně.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu není z uvedených důvodů správné, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 8. 2017
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu