ECLI:CZ:NS:2014:28.CDO.3388.2014.1
sp. zn. 28 Cdo 3388/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobkyně PHL – G.E.N. s.r.o. , IČ: 281 62 684, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1062/58, zastoupené JUDr. Michalem Žižlavským, advokátem se sídlem v Praze 1, Široká 36/5, proti žalovaným: 1) AVOSTOK družstvo , IČ: 275 89 366, se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 37, zastoupené JUDr. Janou Ventovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Tichá 1224/3, a 2) JUDr. J. V. , o zaplacení částky 238.528,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 130 EC 9/2010, o dovolání žalovaných proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. září 2013, č. j. 51 Co 306/2013-122, takto:
I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. září 2013, č. j. 51 Co 306/2013-122, se mění tak, že se potvrzuje usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. února 2013, č.j. 130 EC 9/2010, jímž bylo rozhodnuto tak, že se nepřipouští , aby do řízení na straně žalované přistoupila JUDr. J. V.
II. Žalobkyně a žalovaná 2) vůči sobě navzájem nemají právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala vůči žalovanému ad 1) – návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, jenž byl následně odklizen odporem tohoto žalovaného – zaplacení částky 238.528,-Kč s příslušenstvím. Uplatněný nárok odůvodňovala tvrzením, že je většinovou spoluvlastnicí nemovitosti, v níž se nacházejí předmětné nebytové prostory, které tento žalovaný užíval bez právního důvodu. Nárokovaná částka má představovat náhradu na užívání nebytových prostor žalovaným 1/ za dobu od února 2008 do konce ledna 2010.
Při jednání před soudem prvního stupně, jež se konalo dne 19. února 2013, žalobkyně navrhla přistoupení JUDr. J. V. (menšinové spoluvlastnice nemovitosti) do řízení jako další účastnice na straně žalované a požadovala, aby povinnost k úhradě žalované částky byla podle výsledku dokazování uložena buď dosavadnímu žalovanému, nebo do řízení nově povolávané žalované (jež je menšinovou spoluvlastnicí nemovitostí, které přenechala do užívání žalovanému ad 1/, jak tento žalovaný na svou obranu tvrdí).
Usnesením ze dne 19. února 2013, č. j. 130 EC 9/2010-110, Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl o návrhu žalobkyně tak, že se přistoupení JUDr. J. V. do řízení jako další žalované nepřipouští. Dospěl k závěru, že přistoupení této účastnice do řízení by odporovalo principu hospodárnosti řízení, v situaci, kdy návrhu žalobce evidentně nesleduje odstranění nedostatku pasivní věcné legitimace na straně žalované, který by tu byl již v době zahájení řízení (a který by jinak neodvratně vedl k zamítnutí žaloby), nýbrž reálně má sloužit k uplatnění nového (jiného) nároku vůči do řízení nově povolávané účastnici. Usoudil proto, že účelem návrhu žalobkyně zde může být též obcházení institutu záměny účastníků dle §92 odst. 2 občanského soudního řádu (k níž je třeba souhlasu žalované).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. září 2013, č. j. 51 Co 306/2013-122, shora označené usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se přistoupení JUDr. J. V. do řízení na straně žalované připouští. Rozhodnutí o naplnění podmínek přistoupení účastníka do řízení dle §92 odst. 1 občanského soudního řádu opřel odvolací soud o závěry, že „přistoupením označené účastnice do řízení nenastane nedostatek podmínek řízení, že je zřejmé, čeho se vůči této účastnici žalobkyně domáhá a že její přistoupení do řízení nebude v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení“. Závěr soudu prvního stupně o věcné legitimaci účastníků a o obcházení institutu záměny účastníků označil za předčasné, v situaci, kdy „v pochybnostech o tom kdo z žalovaných je pasivně věcně legitimován, hodlá žalobce vést řízení vůči oběma (z nich)“.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný ad 1/, jakož i do řízení nově povolávaná žalovaná 2/ dovolání. Co do jeho přípustnosti dovolatelé odkazovali na ustanovení §237 občanského soudního řádu (o. s. ř.), namítaje, že usnesení koliduje s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, event. na §238a o. s. ř. (bylo-li o procesním nástupnictví rozhodnuto až změnou rozhodnutí soudu prvního stupně v odvolacím řízení). Co do naplnění dovolacího důvodu, za něž označují nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (§241a odst. 1 o. s. ř.), dovolatelé argumentují tím, že připuštění JUDr. J. V. jako další žalované do řízení podle §92 odst. 1 o. s. ř. přinese zvýšené nároky na dokazování a že nárok uplatněný vůči ní je nárokem odlišným od nároku, jenž žalobkyně uplatnila vůči žalovanému 1/ a že jde dokonce o nároky vzájemně se vylučující. Dovolatelé dále obšírně argumentují i na podporu závěru, že žalovaný 1/ postrádal věcnou legitimaci již v době zahájení řízení, neboť nebytové prostory užíval na základě nájemní smlouvy, a tvrdí, že pasivně legitimována ve sporu není ani žalovaná 2/, která jednala v rozsahu určeném velikostí svého spoluvlastnického podílu. Navrhli, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil.
Žalobkyně pokládá usnesení odvolacího soudu za správné a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení), z nichž žalovaná 1/ je zastoupena advokátkou a žalovaná 2/ má právnické vzdělání (§241 odst. 1, odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238a o. s. ř. dovolání je dále přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§107a), o přistoupení dalšího účastníka (§92 odst. 1) a o záměně účastníka (§92 odst. 2).
Ustanovení §238a o. s. ř. zakládá přípustnost dovolání proti tam uvedeným usnesením odvolacího soudu, jež byla vydána v průběhu odvolacího řízení, aniž by jim předcházelo rozhodnutí soudu prvního stupně, jež by bylo současně v odvolacím řízení přezkoumáváno. O takové rozhodnutí v posuzované věci – v níž odvolací soud změnil usnesení prvního stupně tak, že se připouští vstup dalšího účastníka do řízení – nejde.
Dovolání je ovšem přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť směřuje rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí a které závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud proto přezkoumal dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věty právní o. s. ř.), z důvodu uplatněného v dovolání (s přihlédnutím k tomu, v tento důvod – nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem – dovolatelé vymezili; §241a odst. 1 a 3, §242 odst. 3 o. s. ř.) a shledal, že dovolání je opodstatněné.
Obecně platí, že institut přistoupení do řízení (§92 odst. 1 o. s. ř.) umožňuje žalobci, aby odstranil nedostatek aktivní nebo pasivní věcné legitimace, který tu byl již v době zahájení řízení a který by jinak neodvratně vedl k zamítnutí žaloby, přičemž se ukazuje, že je hospodárné, aby věc byla projednána a rozhodnuta v rámci již zahájeného řízení i vůči další nebo proti jiné osobě.
Přistoupení dalšího účastníka do řízení soud nepřipustí zejména tehdy, kdyby v důsledku něho nastal nedostatek podmínky řízení, pro který by bylo nutné řízení zastavit, kdyby nebylo nepochybné, čeho se žalobce domáhá proti tomu, kdo má do řízení přistoupit na straně žalovaného, kdyby nebylo jednoznačné, čeho se proti žalovanému domáhá ten, kdo má do řízení přistoupit jako další žalobce, nebo kdyby přistoupení dalšího účastníka do řízení bylo v rozporu se zásadou hospodárnosti řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2001, sp. zn. 29 Odo 232/2001, uveřejněné pod číslem 9/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2014, sp. zn. 23 Cdo 4085/2013).
Je přitom nepřípustné, aby institut záměny účastníka ve smyslu §92 odst. 2 o. s. ř. byl obcházen tím, že žalobce navrhne, aby do řízení přistoupil další účastník (další žalovaný nebo další žalobce). Je-li při rozhodování o navrženém přistoupení do řízení zřejmé, že dosavadní žalovaný již v době zahájení řízení nebyl ve sporu pasivně věcně legitimován, nejsou splněny podmínky k tomu, aby soud připustil přistoupení dalšího účastníka na jeho stranu; nápravu v tomto případě lze zjednat jen prostřednictvím záměny účastníka ve smyslu ustanovení §92 odst. 2 o. s. ř. (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2006, sp. zn. 29 Odo 119/2006, uveřejněné pod číslem 1/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. prosince 2005, sp. zn. 21 Cdo 1421/2005).
V posuzované věci žalobkyně uplatnila vůči žalovanému ad 1/ nárok na vydání majetkového prospěchu, kterého se mělo dostat tomuto žalovanému užíváním nemovitosti, jíž je žalobkyně majoritní spoluvlastnicí, zatímco vůči do řízení povolávané JUDr. J. V. hodlá uplatnit nárok jiný, vycházející z právního poměru žalobce a této žalované jako podílových spoluvlastníků předmětné nemovitosti. Z tohoto je zřejmé, že návrh žalobkyně
– v rozporu s účelem institutu přistoupení dalšího účastníka do řízení (§91 odst. 2 o. s. ř.)
– nesledoval odstranění nedostatku pasivní věcné legitimace na straně žalované, který by tu byl již v době zahájení řízení a který by jinak neodvratně vedl k zamítnutí žaloby, nýbrž ve skutečnosti měl sloužit k uplatnění nového (jiného) nároku, jenž se opírá o jiný právní důvod a nemá přímou skutkovou souvislost s dříve uplatněným nárokem, s nímž se podle provedeného skutkového vymezení dokonce vzájemně vylučuje a jenž mohl být žalován samostatně, a to výlučně proti druhé žalované (shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2013, sp. zn. 26 Cdo 2482/2013, vydané ve věci téhož žalobce a žalované 2/).
Krom obcházení institutu záměny účastníků dle §92 odst. 2 o. s. ř. (k níž je třeba souhlasu dosavadního žalovaného) přistoupení další účastnice do řízení tak zřetelně koliduje i s principem hospodárnosti řízení (ukazuje-li se, že přistoupení této účastnice do řízení by vyvolalo další dokazování, které by jinak nebylo potřebné a jež by ve svých důsledcích vedlo k oddálení rozhodnutí ve věci mezi dosavadními účastníky).
Z uvedeného vyplývá, že zatímco soud prvního stupně posoudil otázku přistoupení dalšího účastníka do řízení v souladu s právními předpisy a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, usnesení odvolacího soudu správné není.
Nejvyšší soud proto – shledávaje, že dosavadních výsledky řízení umožňují o dané věci rozhodnout – dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu podle §243d písm. b/ o. s. ř. změnil tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí.
Sluší se dodat, že závěr o nedůvodnosti návrhu žalobce na přistoupení advokátky JUDr. J. V. do řízení Nejvyšší soud již dříve vyslovil i v dalších skutkově obdobných věcech těchže účastníků – srov. např. usnesení ze dne 19. dubna 2012, sp. zn. 26 Cdo 2042/2010, usnesení ze dne 23. října 2012, sp. zn. 26 Cdo 966/2012, usnesení ze dne 23. srpna 2011, sp. zn. 28 Cdo 847/2011, usnesení ze dne 7. února 2012, sp. zn. 28 Cdo 88/2012, usnesení ze dne 15. února 2012, sp. zn. 28 Cdo 2258/2011, nebo usnesení ze dne 16. května 2012, sp. zn. 28 Cdo 2385/2011, jež opřel i o další důvody (neurčitost návrhu žalobce na přistoupení účastníka do řízení, resp. postižení řízení vadou s možným dopadem na správnost rozhodnutí), pro které byla rozhodnutí odvolacího soudu v daných věcech otevřena k dovolacímu přezkumu.
Jelikož ve vztahu k žalované 2/ je usnesení odvolacího soudu rozhodnutím, jímž se vůči této účastnici řízení končí, Nejvyšší soud ve vztahu mezi žalobkyní a touto žalovanou rozhodl současně i o nákladech řízení, ovšem za situace, kdy žalované 2/, jež by na náhradu nákladů řízení měla jinak zásadně právo, podle obsahu spisu náklady nevznikly (§243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem, §142 odst. 1 o. s. ř.).
Ve vztahu mezi ostatními účastníky řízení bude o povinnosti k náhradě nákladů řízení, včetně nákladů tohoto dovolacího řízení, rozhodnuto i bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§243c odst. 3, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. listopadu 2014
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu