ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.2531.2017.3
sp. zn. 32 Cdo 2531/2017-166
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Hany Gajdziokové ve věci žalobkyně ASEKOL SK s. r. o. , se sídlem v Bratislavě, Lamačská cesta 45, PSČ 841 03, Slovenská republika, identifikační číslo osoby 45602689, zastoupené Mgr. Janem Kořánem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1015/55, PSČ 110 00, proti žalované REMA Systém, a. s. , se sídlem v Praze 4, Budějovická 1667/64, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 64510263, zastoupené JUDr. Adamem Batunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 846/1, PSČ 110 00, o uložení povinnosti strpět provedení kontroly, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 70 C 109/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2017, č. j. 39 Co 406/2016-124, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 10. 2. 2016, č. j. 70 C 109/2015-35, jímž Obvodní soud pro Prahu 4 uložil žalované povinnost
a) strpět a umožnit Ernst & Young, s. r. o., se sídlem Na Florenci 2116/15, Nové Město, 110 00 Praha, IČ 267 05 338, jako osobě určené žalobcem k provedení kontroly ověřující správnost a úplnost souhrnných výkazů nebo jiné osobě určené žalobcem k provedení kontroly ověřující správnost a úplnost souhrnných výkazů, provedení kontroly podle čl. VIII. odst. 2 Smlouvy o zprostředkování uzavřené mezi žalobcem a žalovaným dne 27. 12. 2011 ve znění Dodatku č. 1 ze dne 21. 11. 2012, ověřující správnost a úplnost souhrnných výkazů předaných žalovaným žalobci, a to za období prvního až čtvrtého čtvrtletí let 2012, 2013 a 2014, a to do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok pod bodem I),
b) poskytnout společnosti Ernst & Young, s. r. o., se sídlem Na Florenci 2116/15, Nové Město, 110 00 Praha, IČ 267 05 338, jako osobě určené žalobcem k provedení kontroly ověřující správnost a úplnost souhrnných výkazů nebo jiné osobě určené žalobcem k provedení kontroly ověřující správnost a úplnost souhrnných výkazů, součinnost potřebnou pro řádné provedení kontroly podle čl. VIII. odst. 2 Smlouvy o zprostředkování uzavřené mezi žalobcem a žalovaným dne 27. 12. 2011 ve znění Dodatku č. 1 ze dne 21. 11. 2012, ověřující správnost a úplnost souhrnných výkazů předaných žalovaným žalobci, a to za období prvního až čtvrtého čtvrtletí let 2012, 2013 a 2014, a to do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok pod bodem II).
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně též ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Tento rozsudek, výslovně ve všech jeho výrocích, napadla žalovaná dovoláním.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. stanoví, že dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení jedné otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dvou otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.
Dovolatelka argumentuje ve prospěch závěru, že „soud prvního stupně i soud odvolací při posuzování otázky nedostatečné specifikace dat, jež mají být předmětem kontroly, odhlédly od skutečnosti, že jimi vynesená rozhodnutí budou v souladu s ustálenou judikaturou materiálně nevykonatelná“. Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu označuje konkrétně rozhodnutí sp. zn. 20 Cdo 965/2003; jde o usnesení ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, dostupné, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, na http://www.nsoud.cz .
Jako otázky dosud nevyřešené dovolatelka předkládá otázky, „zda je soud v případě namítaného sporu mezi stranami o obsah kontroly povinen rozhodnout o obsahu takovéto kontroly v souladu s požadavkem na materiální vykonatelnost rozhodnutí“, a „zda je v případě sporu stran o obsah smlouvy oprávněn soud nechat tuto otázku nerozhodnutou a ponechat rozhodnutí o jejím obsahu na třetí osobě odlišné od účastníků smlouvy až po vynesení rozsudku nalézacího soudu, a zda je možné v rámci vykonávacího řízení v případě sporu o to, co má být vynuceno, aby tuto otázku řešila osoba odlišná od vykonávacího orgánu“.
Z hlediska věcného (obsahového) jde oproti názoru dovolatelky v jádru o otázku jedinou, a to o otázku procesního práva, zda shora označený výrok soudního rozhodnutí ukládající povinnost k plnění je materiálně vykonatelný, tj. zda jím byl vymezen rozsah a obsah povinnosti ve smyslu §261a odst. 1 o. s. ř.
V dovolatelkou odkazovaném usnesení sp. zn. 20 Cdo 965/2003 Nejvyšší soud vysvětlil, že jednou ze základních náležitostí materiální vykonatelnosti rozhodnutí je, aby v něm byl vymezen rozsah a obsah povinností, k jejichž splnění byl výkon rozhodnutí nařízen. Je tomu tak proto, aby vykonávací orgán věděl, co vlastně má být vynuceno, a aby nemusel teprve v průběhu vykonávacího řízení zjišťovat, co je obsahem uložené povinnosti. Exekučnímu soudu tedy přísluší posoudit, zda rozhodnutí k výkonu navržené ukládá povinnému povinnosti, jež lze vskutku vykonat, tedy např. zda uložená povinnost odpovídá možným způsobům exekuce, a zda tato povinnost je konkretizována dostatečně určitě apod. Neobsahuje-li exekuční titul všechny předpoklady materiální vykonatelnosti uvedené v §261a odst. 1 o. s. ř., může podle něj být exekuce nařízena jen v případě, že chybějící údaje nebo údaje v něm uvedené nepřesně, nesrozumitelně nebo neurčitě lze doplnit nebo nahradit postupem podle §261a odst. 2 a 3 o. s. ř. Není-li možné z exekučního titulu náležitosti materiální vykonatelnosti uvedené v §261a odst. 1 o. s. ř. dovodit ani výkladem s přihlédnutím k povaze uložené povinnosti nebo ke způsobu exekuce, nemůže takový titul být způsobilým podkladem pro nařízení výkonu rozhodnutí.
Zároveň tu Nejvyšší soud zdůraznil, že exekuční titul ukládající povinnost jinou než zaplacení peněžité částky je materiálně vykonatelný, jen je-li možné nařídit jeho výkon některým ze způsobů uvedených v §258 odst. 2 o. s. ř. Způsob exekuce na nepeněžité plnění se řídí povahou uložené povinnosti. Při zkoumání této povahy soud vychází, přihlížeje k předepsanému způsobu exekuce, z obsahu rozhodnutí, především z jeho výroku, případně i z odůvodnění, avšak pouze za účelem výkladu výroku, tedy k odstranění případných pochybností o obsahu a rozsahu výrokem uložené povinnosti; výrok titulu nelze jakkoli doplňovat či opravovat. Stejně se Nejvyšší soud vyjádřil např. v usnesení ze dne 21. 9. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1258/2005.
Rovněž v usnesení ze dne 11. 1. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1720/2004, uveřejněném pod číslem 47/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uzavřel, že splnění předpokladů materiální vykonatelnosti musí vyplývat z výroku vykonávaného rozhodnutí, který lze vykládat v souvislosti se záhlavím rozhodnutí (zejména ohledně přesné individualizace oprávněného a povinného) nebo s jeho odůvodněním, jestliže obsah výroku blíže ozřejmuje a je možné s jeho pomocí odstranit případné pochybnosti o obsahu a rozsahu uložených povinností, s přihlédnutím k povaze věci nebo k předepsanému způsobu exekuce.
Z citovaných rozhodnutí vyplývá, že při zkoumání materiální vykonatelnosti soudního rozhodnutí je třeba vycházet z povahy uložené povinnosti a že případné pochybnosti o obsahu a rozsahu povinností uložených ve výroku rozhodnutí lze odstranit a obsah výroku blíže ozřejmit výkladem v souvislosti s odůvodněním rozhodnutí (neboť i to je součástí rozhodnutí).
V souzené věci bylo rozsudkem soudu prvního stupně žalované (tj. dovolatelce) uloženo umožnit osobě, kterou určí žalobkyně, provedení kontroly ověřující správnost a úplnost souhrnných výkazů předaných žalovanou žalobkyni, a poskytnout této osobě součinnost potřebnou pro řádné provedení takové kontroly. O jaké souhrnné výkazy se jedná, je seznatelné z odůvodnění tohoto rozsudku, zejména z jeho závěru o zjištěném skutkovém stavu věci.
Předpoklady materiální vykonatelnosti rozhodnutí ukládajícího povinnost poskytnout osobě pověřené přezkoumáním správnosti, pravdivosti a úplnosti určité zprávy se Nejvyšší soud zabýval v usnesení ze dne 5. 4. 2006, sp. zn. 29 Odo 371/2005, uveřejněném pod číslem 34/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (ústavní stížnost proti němuž podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 27. 06. 2007, sp. zn. I. ÚS 396/06). V něm přijal závěr, podle něhož v usnesení, kterým ustanovil znalce za účelem přezkoumání zprávy o vztazích mezi propojenými osobami, soud vždy uloží společnosti povinnost poskytnout znalci veškerou potřebnou součinnost. Nesplní-li společnost tuto povinnost, může se osoba, která se domohla jmenování znalce, domáhat jejího splnění výkonem rozhodnutí podle §351 o. s. ř. Kdyby znalec požadoval podklady nebo jinou součinnost, které nejsou pro přezkoumání zprávy potřebné, může se společnost jejich poskytnutí bránit při výkonu rozhodnutí námitkou, že taková povinnost jí nebyla uložena.
Nejvyšší soud se tu zabýval námitkou, že odvolacím soudem uložená povinnost součinnosti je formulována jen velmi obecně a neurčitě a dovolatelce není zřejmé, jakou součinnost má poskytnout a které dokumenty a informace musí znalci zpřístupnit, a vysvětlil, že má-li přezkoumání zprávy o vztazích mezi propojenými osobami splnit ze zákona vyplývající účel, musí společnost poskytnout znalci veškerou součinnost, kterou bude k přezkoumání zprávy potřebovat. Závěr o tom, jaké podklady a jakou jinou součinnost bude znalec při přezkoumání zprávy o vztazích mezi propojenými osobami potřebovat, nelze činit v okamžiku, kdy soud jmenuje znalce, ale takový závěr vyplyne až z postupu prací na přezkoumání zprávy. Proto lze ve výroku usnesení, kterým soud ukládá společnosti povinnost součinnosti, uložit pouze obecně povinnost poskytnout veškerou potřebnou součinnost, a to včetně poskytnutí všech potřebných podkladů. Neposkytne-li společnost bez zbytečného odkladu znalci podklady potřebné pro přezkoumání zprávy o vztazích mezi propojenými osobami, může se osoba, která se domohla jmenování znalce pro přezkoumání této zprávy, domáhat jejich poskytnutí návrhem na výkon rozhodnutí postupem podle §351 o. s. ř. Bude-li mít společnost za to, že znalec požaduje podklady či jinou součinnost, které nejsou pro přezkoumání zprávy potřebné a které proto jdou nad rámec uložené povinnosti, může se jejich poskytnutí bránit v rámci případného řízení o výkonu rozhodnutí tím, že namítne, že se navrhovatel domáhá vynucení povinnosti, která jí nebyla uložena.
Tyto závěry, které se mutatis mutandis vztahují též na poměry souzené věci, dávají jasnou odpověď na dovoláním vymezenou otázku ve všech jejích aspektech. Lze tedy uzavřít, že Nejvyšší soud předloženou otázku ve své rozhodovací praxi již vyřešil a odvolací soud se v napadeném rozhodnutí od řešení přijatého dovolacím soudem neodchýlil.
Dovolatelka, ačkoliv napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně též ve výrocích o nákladech řízení před soudy obou stupňů, vymezuje se v dovolání pouze vůči výroku o věci samé a ve vztahu k náhradě nákladů řízení dovolání postrádá jakoukoliv argumentaci. Údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání, jehož absence zatěžuje dovolání vadou, pro niž nelze přistoupit ke zkoumání jeho přípustnosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 856/2014). Uvedené nedostatky již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. dílem jako nepřípustné, dílem jako vadné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co ji ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 12. 12. 2017
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu