ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.856.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 856/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce STAY ACTIVE INC. , se sídlem Capital City, Independence Avenue, P.O.Box 1312, Victoria, Mahé, Seychelská republika, registrační číslo 000093237, proti žalovanému J. K. , o zaplacení částky 33.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 118 EC 407/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. září 2013, č. j. 56 Co 404/2013-67, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání žalobce proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Krajský soud v Ostravě potvrdil zamítavý rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 28. března 2013, č. j. 118 EC 407/2011-46, (výrok pod bodem I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok pod bodem II), není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že odvolací soud se při řešení otázky vázanosti soudu výsledkem, k němuž dospěl soud při posouzení předběžné otázky v jiném řízení, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, totiž od závěru přijatého Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 2. dubna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2574/2000, podle něhož v občanském soudním řízení není hodnocení předběžných otázek závazné pro jiná řízení než pro ta, ve kterých bylo toto hodnocení provedeno. V tom však dovolateli přisvědčit nelze, neboť závěry, k nimž dospěl Nejvyšší soud v uvedeném rozsudku (jenž je, stejně jako ostatní jeho zde citovaná rozhodnutí, veřejnosti dostupný na jeho webových stránkách), se na otázku procesního práva, na jejímž řešení spočívá napadené rozhodnutí, nevztahují.
Otázku platnosti leasingové smlouvy uzavřené mezi právním předchůdcem dovolatele a J. K. Okresní soud v Šumperku skutečně v rozsudku ze dne 25. června 2012, č. j. 114EC 431/2011-45, řešil toliko jako otázku předběžnou. Na základě jejího řešení (posouzení smlouvy jako neplatné pro neurčitost) však dospěl k závěru, že žalobou uplatněné pohledávky nevznikly; to byl primární důvod, proč žalobu na zaplacení leasingového nájemného a smluvní pokuty zamítl. Zamítavým výrokem svého rozhodnutí tak řešil nikoliv předběžnou otázku, nýbrž otázku existence uplatněných nároků, tedy samotný předmět řízení (srov. k tomu např. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011). K argumentaci dovolatele lze pak odkázat na judikaturu Nejvyššího soudu [např. rozsudek ze dne 27. října 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98, uveřejněný pod číslem 69/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 463/1999, uveřejněné pod číslem 60/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 29. ledna 2013, sp. zn. 32 Cdo 159/2011, uveřejněný pod číslem 54/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 54/2013“), usnesení ze dne 4. března 2003, sp. zn. 21 Cdo 1382/2002, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 1756, a rozsudek ze dne 21. prosince 2005, sp. zn. 26 Cdo 131/2005], v níž dovolací soud vyložil, že i když je podle ustanovení §159a odst. 1 a 4 o. s. ř. závazný výrok rozsudku, nikoliv jeho odůvodnění, je pro zjištění, o čem soud rozhodl ve výroku rozhodnutí, významné též odůvodnění rozhodnutí, zejména tam, kde soud rozhodoval o žalobě na peněžité plnění.
Předpoklad, na jehož základě dovolatel dovozuje rozpor právních závěrů odvolacího s judikaturou, totiž že otázku vzniku hlavního závazku soud v jiném řízení řešil toliko jako otázku předběžnou, tedy neobstojí. Otázka procesního práva, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, přípustnost dovolání založit nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013, a ze dne 26. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
K závěru o přípustnosti dovolání nemohou vést ani námitky, že „analogie §135 odst. 1 a 2 o. s. ř. v tomto případě není možná“ a že „v řízení, kde byla řešena prejudiciélní otázka, a v řízení v souzené věci jsou jiní účastníci v osobě žalované“, neboť dovolatel jejich prostřednictvím toliko zpochybňuje správnost právního posouzení odvolacího soudu (a vymezuje tak důvod dovolání), aniž v souladu s požadavkem stanoveným v §241a odst. 2 o. s. ř. uvedl, v čem v tomto ohledu spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tj. které z hledisek stanovených v §237 o. s. ř. považuje za splněné [z rozhodnutí Nejvyššího soudu k tomu srov. usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 4/2014“), a dále též např. usnesení ze dne 21. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, ze dne 16. září 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013, ze dne 4. prosince 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013, a ze dne 19. února 2014, sp. zn. 30 Cdo 4054/2013]. Poukaz na nesoulad právních závěrů odvolacího soudu s komentářovou judikaturou požadavky stanovené v §237 o. s. ř. nesplňuje. Údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání, jehož absence zatěžuje dovolání vadou, pro niž nelze přistoupit ke zkoumání jeho přípustnosti (§243c odst. 1 větu první o. s. ř.).
Argumentace dovolatele založená na závěrech usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. listopadu 2011, sp. zn. 20 Cdo 2973/2011 (judikovaných ostatně též v rozhodnutích Nejvyššího soudu ve věci samé, srov. např. rozsudek ze dne 28. února 2012, sp. zn. 32 Cdo 2406/2010), že povinnost ručitele splnit dlužníkův dluh je povinností odlišnou od povinnosti dlužníka, k závěru o přípustnosti dovolání vést nemůže, neboť na vyřešení této otázky napadené rozhodnutí nezávisí; odvolací soud takovou otázku neřešil a jeho právní posouzení nezahrnuje opačný než judikaturou dovozovaný názor ani implicite. Odvolací soud vyšel z názoru, podle něhož vznik ručitelského závazku je vzhledem k akcesoritě ručení podmíněn existencí hlavního závazku, tj. především platností smlouvy, jíž byl tento závazek sjednán. Tento závěr dovolatel rovněž zpochybňuje, přičemž se odvolává na ustálenou judikaturu, avšak bez jakékoliv bližší specifikace. Nejvyšší soud v již citovaném R 4/2014 zdůraznil, že vadou dovolání je též absence údaje o tom, od které ustálené rozhodovací praxe se řešení dovolatelem vymezené právní otázky odvolacím soudem odchyluje, nehledě na to, že uvedený názor odvolacího soudu odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek ze dne 29. března 2011, sp. zn. 32 Cdo 2858/2010).
V argumentaci závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 33 Cdo 4262/2008, vztahujícími se k povaze samostatného společenství účastníků, dovolatel zřejmě přehlédl, že v souzené věci se v žádném ohledu o společenství účastníků nejedná (je tu jen jeden žalobce a jen jeden žalovaný). S úvahami, na nichž je založeno napadené rozhodnutí, se míjí též odkazy na závěry rozsudku bývalého Nejvyššího soudu ze dne 28. července 1967, sp. zn. 4 Cz 78/67, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. července 2000, sp. zn. 20 Cdo 723/2000. Odvolací soud nezpochybnil možnost věřitele uplatnit nároky vůči dlužníku a ručiteli samostatně, v různých řízeních. Vytkl dovolateli, že petit jeho žaloby neodráží příslušný hmotně právní vztah, tzv. nepravou solidaritu dlužníka a ručitele (tj. že plněním jednoho z nich zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého, srov. k tomu v bližším např. již citovaný R 54/2013). Na této úvaze, vyjádřené toliko pro úplnost, jako obiter dictum, však své rozhodnutí nezaložil, nehledě na to, že příslušné námitky dovolatele ani v tomto případě nesplňují požadavek na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání.
Ani v režimu občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 pak nemůže přípustnost dovolání založit námitka, že řízení je zatíženo zmatečností. K uplatnění zmatečnostních vad je vyhrazen speciální procesní nástroj, žaloba pro zmatečnost upravená v ustanoveních §229 a násl. o. s. ř.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (srov. §243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 16. září 2014
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu