ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.2779.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 2779/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Komerční banky, a.s. , se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33 čp. 969, PSČ 114 07, identifikační číslo osoby 45317054, proti žalovaným 1) I. K. , zastoupenému Mgr. Danielem Thelenem, advokátem se sídlem v Praze, U Průhonu 1516/32 a 2) K. N. , o zaplacení 3 238 020 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 184/2013, o dovolání žalovaného 1) proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 12. 2016, č. j. 12 Co 485/2016-260, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Žalovaný 1) podal dovolání proti v záhlaví označenému usnesení, jímž Městský soud v Praze potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 28. 10. 2016, č. j. 25 C 184/2013-244, o zamítnutí návrhů obou žalovaných na osvobození od soudních poplatků za odvolání proti rozsudku téhož soudu ze dne 6. 2. 2015, č. j. 25 C 184/2013-159.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, jež je – stejně jako níže uvedená rozhodnutí – veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz ), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Tomuto zákonnému požadavku na vymezení přípustnosti dovolání však dovolatel nedostál, jestliže v souvislosti s tvrzenou přípustností dovolání namítá, že se odvolací soud při posuzování jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, aniž na jakoukoli judikaturu Nejvyššího soudu odkazuje. Nadto zakládá-li dovolatel přípustnost dovolání na výhradě, že ho jako společníka společnosti odvolací soud nesprávně ztotožnil se společností samou, pak zřejmě přehlédl, že nic takového z odůvodnění napadeného rozhodnutí nevyplývá. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaní (nesprávně označeni v odůvodnění napadeného usnesení jako žalobci) řádně a přesvědčivě neprokázali splnění podmínek pro osvobození od soudních poplatků. Poznamenal-li pak vedle popsaných skutečností, na nichž toto posouzení založil, že žalovaný 1) „je rovněž podnikatelem prostřednictvím své právnické osoby“, nelze tuto formulaci považovat za ztotožnění žalovaného 1) se společností, jejímž je společníkem.
Vytýkaný nedostatek dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolateli uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro vady.
I kdyby však dovolání vytýkanou vadou stran vymezení předpokladu jeho přípustnosti netrpělo, nebylo by přípustné, neboť odvolací soud napadené usnesení na otázce předestřené dovolatelem nezaložil. Dovolatel tak neformuloval právní otázku, která by byla pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. §151 odst. 1 o. s. ř., jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 9. 2017
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu