ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.3060.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 3060/2017-446
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Sportim spol. s r.o. , se sídlem ve Svitavách, Lány, Zahradní 514/12, identifikační číslo osoby 48170861, zastoupené Rudolfem Skoupým, advokátem se sídlem ve Svitavách, náměstí Míru 142/88, proti žalovanému Společenství vlastníků jednotek pro dům Rožňavská 626/1, 625/3 v Olomouci , se sídlem v Olomouci, Nové Sady, Rožňavská 626/1, PSČ 779 00, identifikační číslo osoby 27776492, zastoupenému Mgr. Martinou Vévodovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, tř. Spojenců 689/3, o zaplacení 171 814,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 29 C 307/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 30. 1. 2017, č. j. 75 Co 331/2016-415, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 10 019 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupkyně Mgr. Martiny Vévodové.
Odůvodnění:
Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala podanou žalobou (po částečném zastavení řízení v rozsahu částky 17 814,72 Kč a úroku z prodlení ve výši 302,40 Kč) doplatku odměny mandatáře ve výši 171 814,60 Kč s příslušenstvím za provedení technického dozoru investora na stavbě žalovaného podle mandátní smlouvy uzavřené mezi účastníky.
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 25. 5. 2016, č. j. 29 C 307/2014-368, zamítl žalobu a rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit na náhradu nákladů řízení žalovanému částku 142 804,20 Kč a České republice částku 956 Kč.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok pod bodem I.) a uložil žalobkyni zaplatit žalovanému na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 25 228,50 Kč (výrok pod bodem II.).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která nedoznala změn ani v odvolacím řízení na základě částečného zopakování dokazování (mandátní smlouvou a smlouvou o dílo včetně jejího dodatku), a ztotožnil se i s právním posouzením věci soudem prvního stupně. V řízení bylo prokázáno, že mezi účastníky byla uzavřena dne 25. 4. 2012 smlouva, kterou soudy obou stupňů právně kvalifikovaly jako mandátní smlouvu ve smyslu §566 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (účinného do 31. 12. 2013). Jejím předmětem byl závazek žalobkyně jako mandatáře, že pro žalovaného jako mandanta na jeho účet a za úplatu zařídí a vykoná činnost technického dozoru investora na stavbě, přičemž ve smlouvě byl sjednán přesný rozsah povinnosti mandatáře. Mandátní smlouva byla ukončena předčasně, a to výpovědí žalovaného z důvodu porušení povinnosti žalobkyně při výkonu technického dozoru. Podle zjištění soudu žalobkyně plnila své povinnosti mandatáře řádně ve fázi realizace přípravných prací ve vztahu k samotné stavbě; tento řádný výkon činnosti mandatáře akceptoval i žalovaný zaplacením faktury ve výši 52 957 Kč. V dalším období – jak vyplynulo z provedeného dokazování – však již žalobkyně povinnosti mandatáře řádně nevykonávala, a proto jí nárok na odměnu nevznikl. Odvolací soud zdůraznil, že předmětem mandátní smlouvy je provedení určité činnosti či činností, nikoli dosažení určitého výsledku, a proto nárok na odměnu mandatáři vzniká bez ohledu na to, zda očekávaný výsledek nastal či nikoli. Předpokladem nároku mandatáře na odměnu však je, aby smlouvou převzaté povinnosti mandatář řádně plnil a zejména přitom dbal zájmů a pokynů mandanta. Za činnost řádně uskutečněnou do účinnosti výpovědi má mandatář nárok na úhradu vynaložených nákladů a na přiměřenou část úplaty.
Odvolací soud přisvědčil i závěru soudu prvního stupně o přiměřenosti odměny mandatáře ve výši 52 957 Kč ve vztahu k celkové výši odměny vyplývající ze smlouvy, a to právě za situace, kdy v řízení bylo prokázáno, že žalobkyně neplnila své povinnosti technického dozoru řádně, zejména svou nedostatečnou osobní účastí při provádění stavby, na níž se smluvní strany konkrétně ve smlouvě dohodly. V závěru rozhodnutí odvolací soud nesouhlasí se způsobem výpočtu celkové výše odměny, jak ji činí a uplatňuje žalobkyně a popisuje výpočet ústící v závěr, že při řádném vykonávání činnosti mandatáře by nárok žalobkyně (po odečtení částky 52 957 Kč zaplacené žalovaným) představoval částku 105 017,31 Kč, tedy částku nižší než žalobkyně žalobou uplatnila. I ve vztahu k této skutečnosti je třeba podle odvolacího soudu považovat odměnu ve výši 52 957 Kč, kterou již žalovaný uhradil, za přiměřenou.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost podle §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) spojuje s dosud neřešenými třemi otázkami.
V prvé řadě je třeba podle dovolatelky vyřešit otázku, jakými důkazními prostředky mandatář splní svou povinnost prokázat řádný výkon technického dozoru investora a vznik jeho práva na odměnu za výkon této funkce, která je v mandátní smlouvě vázána na tzv. prostavěnost. Podle dovolatelky odvolací soud (a shodně i soud prvního stupně) nesprávně uzavřel, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno prokázat řádný výkon funkce mandatáře ze smlouvy, aniž by uvedl, za jakých podmínek by byla úspěšná. Vytýká mu, že nevzal v úvahu specifičnost činnosti technického dozoru investora, jejíž rozsah není uzákoněn a je vytvářen hospodářskou praxí, zhruba v rozsahu sjednaném v mandátní smlouvě. Poukazuje na to, že činnost technického dozoru investora spočívá zejména v kontrolní činnosti při provádění díla, mnohdy bez hmotně zachyceného výsledku této činnosti, což ovšem neznamená, že by činnost provedena nebyla. Také není v praxi běžné (a ze žádného právního předpisu a ani z předmětné mandátní smlouvy) rovněž nevyplývá nutnost evidence docházky či jiného protokolárního zaznamenávání délky pobytu technického dozoru investora na stavbě jako předpoklad pro prokázání řádného výkonu jeho činnosti. Dovolatelka tak oponuje závěru odvolacího soudu o tom, že porušila své povinnosti při výkonu funkce mandatáře, pokud k němu soud dospěl na základě výpovědi stavbyvedoucího Ing. B. a z malé četnosti zápisů ve stavebním deníku, a to za situace, kdy stavbyvedoucí nebyl na stavbě po celou dobu jejího provádění přítomen a kdy zápisy do stavebního deníku provádí technický dozor jen v případě existence problému k řešení. Výpověď svědka Ing. B. označuje za nevěrohodnou a poukazuje na důkazy, z nichž dovozuje opak. Zdůrazňuje, že zápisy do stavebního deníku jsou právem technického dozoru investora, nikoli jeho povinností, a že tato povinnost stíhá zhotovitele díla. Zejména však byla podle dovolatelky nesprávně zhodnocena její námitka, že řádný výkon činnosti mandatáře je prokázán již tím, že dílo je zhotovitelem provedeno, objednatelem převzato a cena díla objednatelem zhotoviteli uhrazena a dále tím, že odměna technického dozoru investora je vázána na tzv. prostavěnost. Podle přesvědčení dovolatelky je vznik nároku technického dozoru investora na odměnu mandatáře (stanovené jako procentuální podíl na ceně díla odsouhlasené a zaplacené objednatelem zhotoviteli) prokázán již vznikem nároku zhotovitele na zaplacení ceny díla objednatelem (jak tomu bylo v souzené věci). Podle dovolatelky je tak výslovně neřešeno, na kom spočívá důkazní břemeno ohledně vzniku či popření nároku technického dozoru investora na odměnu mandatáře.
Druhou dosud nevyřešenou je podle dovolatelky otázka, zda je soud oprávněn provést posouzení přiměřenosti odměny mandatáře vlastní úvahou či pouze na základě odborného posouzení (odborného vyjádření či znaleckého posudku). Podle názoru dovolatelky nemůže soud o přiměřenosti či nepřiměřenosti odměny mandatáře rozhodnout, aniž by měl přinejmenším odborné vyjádření o obvyklé hodnotě činností provedených mandatářem.
Další nevyřešenou je podle dovolatelky otázka, zda při rozhodování o přiznání odměny mandatáře mělo být vůbec přihlíženo k námitkám žalovaného, že činnost mandatáře nebyla provedena řádně (v souzené věci nedostatečnou přítomností na stavbě), když v zákonné lhůtě žalovaný žádné vady plnění z titulu odpovědnosti za vady vůči ní neuplatnil. Podle přesvědčení dovolatelky se tak stát nemělo.
Dovolatelka rekapituluje, že na základě mandátní smlouvy byla povinna vykonávat pro žalovaného souhrn činností, jejichž řádné provedení je hodnoceno podle výsledku a nikoli podle počtu hodin strávených při výkonu činnosti podle smlouvy. V předmětné věci nebyla sjednána odměna mandatáře hodinově, ale byla vázána na výsledek – prostavěnost. Námitky žalovaného o její nepřítomnosti na stavbě, které žalovaný uplatnil až v rámci soudního řízení, označuje za účelové. Podle dovolatelky neexistuje ani žádný důkaz o tom, že by tvrzená její nedostatečná přítomnost objektivně způsobila jakýkoli škodlivý následek, neboť dílo bylo zhotovitelem řádně provedeno. Pokud pak žalovaný vrátil bez proplacení druhou fakturu s odůvodněním, že její splatnost a výše neodpovídá mandátní smlouvě, učinil tak bez jakékoliv zmínky o nedostatečné přítomnosti technického dozoru investora na stavbě. Dovolatelka se podrobně vyjadřuje i k proplacené první faktuře, když akcentuje, že ani tato faktura není výslovně za představební činnost, ale byla vystavena za práci podle prostavěnosti, v souladu s mandátní smlouvou, přičemž žalovaný ji zaplatil a uznal tak řádnost výkonu funkce technického dozoru investora.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalovaný se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu zcela ztotožňuje. Žalovaný reaguje na jednotlivé dovolací námitky, přičemž i s odkazem na konkrétní ustanovení předmětné mandátní smlouvy vyjmenovává a popisuje porušení mandátní smlouvy, jichž se žalobkyně dopustila a která byla v řízení prokázána. Podle žalovaného dovolatelka ani žádným z tvrzení v dovolání nevyvrací správnost závěru soudů obou stupňů o tom, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně řádného provedení prací a břemeno tvrzení a důkazní ohledně výše částky uplatněné žalobou. Pokud dovolatelka v dovolání namítá, že žalovaný neuplatnil nároky z titulu odpovědnosti za vady plnění mandatáře, jde o nové tvrzení, které je v této fázi řízení zcela nepřípustné. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Dovolatelkou předestřené otázky nejsou způsobilé otevřít přípustnost dovolání podle §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, jež je – stejně jako i dále uvedená rozhodnutí – veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Pokud se dovolatelka dožaduje zodpovězení (jak uvádí, dosud neřešené) otázky, jakými důkazními prostředky splní mandatář svou povinnost prokázat řádný výkon funkce technického dozoru investora a vznik práva na odměnu mandatáře za výkon této funkce, která je v předmětné mandátní smlouvě vázána na tzv. prostavěnost, pak případná odpověď na tuto otázku neřeší správnost či nesprávnost řešení právní otázky, na němž odvolací soud napadený rozsudek založil; kromě toho – jak se podává z odůvodnění napadeného rozhodnutí – odvolací soud tuto otázku neřešil a na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil. Pokud pak dovolatelka touto otázkou zamýšlela zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu ústící v závěr, že jako mandatář své povinnosti vyplývající z předmětné mandátní smlouvy řádně nesplnila, a proto jí nárok na další část odměny nevznikl, pak patrně přehlédla, že ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 nelze hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Pokud pak dovolatelka druhou formulovanou otázkou požaduje vyjasnit, zda je soud oprávněn posoudit přiměřenost odměny mandatáře bez odborného vyjádření či znaleckého posudku, týká se tato její námitka činnosti mandatáře vyúčtované fakturou číslo 20120510 znějící na částku 52 957 Kč, kterou žalovaný uhradil před zahájením sporu mezi účastníky a jejíhož zaplacení se tudíž žalobkyně žalobou nedomáhala. Řešení této otázky tudíž nemá na napadené rozhodnutí vliv, když napadený rozsudek na řešení této otázky nezávisí.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemohla založit ani třetí dovolatelkou formulovaná otázka, zda při rozhodování o přiznání odměny mandatáře mělo být vůbec přihlíženo k námitkám žalovaného, že činnost mandatáře nebyla provedena řádně, jelikož odvolací soud takovou otázku neřešil a na jejím řešení napadené rozhodnutí nezaložil. Navíc (s výjimkou tzv. koncentrace řízení) neexistuje žádné procesní ustanovení, jehož prostřednictvím by mohl Nejvyšší soud bránit žalovanému vznášet námitky proti tvrzením žalobkyně.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci samé podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
Pokud dovolatelka směřuje dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech za řízení před soudem prvního stupně, nevyhovuje v této části požadavkům na obligatorní náležitosti dovolání stanoveným v §241a odst. 2 o. s. ř., neboť zcela postrádá jakoukoliv argumentaci, natož pak vymezení příslušné právní otázky ve smyslu §237 o. s. ř. V této části dovolání se tudíž nelze přípustností dovolání vůbec zabývat. Vytýkaný nedostatek dovolání nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolatelce uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v části, v níž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech mezi účastníky za řízení před soudem prvního stupně. Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro vady.
Dovolání ve zbývající části, v níž směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení mezi účastníky, není vzhledem k §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné, neboť výše nákladů řízení, k jejichž náhradě vůči žalovanému (25 228,50 Kč) byla žalobkyně zavázána, nepřevyšuje částku 50 000 Kč. Nejvyšší soud proto dovolání v jeho zbývající části odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost. I kdyby však nebylo dovolání v této části nepřípustné, bylo by odmítnuto pro vady pro nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 16. 10. 2017
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu