ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.3311.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 3311/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Hany Gajdziokové ve věci žalobce Mgr. Ivo Šotka , se sídlem v Olomouci, Ostružnická 6, PSČ 779 00, insolvenčního správce úpadkyně TELKAS Energo s. r. o., identifikační číslo osoby 28317301, proti žalovanému R. M. , identifikační číslo osoby 75729521, zastoupenému JUDr. Markem Pourem, advokátem se sídlem v Přerově, Bartošova 9, o zaplacení částky 530 600 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 5 C 190/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2016, č. j. 28 Co 107/2015-95, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Prostějově rozsudkem pro uznání ze dne 19. 12. 2014, č. j. 5 C 190/2014-46, rozhodl o zastavení řízení v rozsahu 10 000 Kč, 14 000 Kč a ve výroku specifikovaných úroků z prodlení (výrok I.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 530 600 Kč s příslušenstvím (výrok II.), dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.) a uložil žalovanému povinnost zaplatit České republice zastoupené Okresním soudem v Prostějově soudní poplatek za žalobu ve výši 26.530 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (výrok IV.).
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Brně rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změnil tak, že se rozsudek pro uznání nevydává (první výrok) a ve výroku III. (o nákladech řízení) jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně (druhý výrok).
Proti oběma výrokům v záhlaví uvedeného rozsudku podal žalobce dovolání, v němž k přípustnosti dovolání uvádí, že rozhodnutí „se týká otázky hmotného práva, která doposud nebyla v rozhodování odvolacího soudu vyřešena a to, zda může odvolací soud v rámci přezkumu podmínek pro vydání rozsudku pro uznání … rozšířit přezkum i na to, zda by měla příslušná strana sporu pravděpodobnost úspěchu ve sporu za pomoci předložených důkazních prostředků za předpokladu, že by rozsudek pro uznání nebyl vydán.“ Má za to, že odvolací soud je při posuzování rozsudku pro uznání oprávněn zkoumat pouze to, zda nedošlo k zásadním procesním vadám a zda byly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání a není oprávněn zkoumat pravost a úplnost navržených důkazních prostředků. Domnívá se, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu (nesprávně označené jako usnesení) zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Z uvedených ustanovení i z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, představuje obligatorní náležitost dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, jež je veřejnosti dostupné, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách).
Dovolání v této věci není dle §237 o. s. ř. přípustné v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku I., neboť odvolatel předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku, která dle něj není vyřešena v rozhodování „odvolacího soudu“, přičemž přípustnost dovolání je způsobilá založit pouze otázka neřešená v rozhodování soudu dovolacího.
Přípustnost dovolání však uvedená otázka nezakládá ani v případě, že by ji dovolatel považoval za neřešenou v rozhodování soudu dovolacího. Na jejím řešení totiž rozhodnutí odvolacího soudu vůbec nezáviselo, neboť odvolací soud své rozhodnutí o nesplnění podmínek pro vydání rozsudku pro uznání v dané věci založil na závěru o nedostatečnosti skutkových tvrzení v návrhu žalobce na vydání elektronického platebního rozkazu a na tom, že ohledně části nároků uplatněných tímto návrhem byla dána překážka litispendence, s tím, že ani jedna z uvedených skutečností neumožňovala vydání elektronického platebního rozkazu, jehož součástí byla i výzva žalovanému k vyjádření žalovaného v určené lhůtě k podanému návrhu, která je podmínkou pro vydání rozsudku pro uznání. Odvolací soud se tedy nezabýval pravděpodobností úspěchu některé ze stran řízení na základě předložených důkazních prostředků a neposuzoval předložené důkazy, jak se mylně domnívá dovolatel. Nejvyšší soud přitom již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013 zdůraznil, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Lze též uzavřít, že při přezkumu rozsudku pro uznání se odvolací soud neodchýlil ani od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2013, sp. zn. 26 Cdo 1221/2013).
Za situace, kdy nepřichází v úvahu ani aplikace ustanovení §238a o. s. ř., které upravuje přípustnost dovolání proti taxativně vyjmenovaným usnesením odvolacího soudu (o něž v předmětné věci nejde), Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalovaného směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
Dovolatel výslovně napadl rozsudek odvolacího soudu i v jeho druhém výroku o zrušení výroku rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení mezi účastníky a o vrácení věci v tomto rozsahu soudu prvního stupně. Dovolání v této části trpí vadou, neboť dovolatel v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. K tomuto výroku chybí v dovolání jakákoliv argumentace. Tento nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v této části posoudit přípustnost a důvodnost dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 7. 2017
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu