ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.3843.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 3843/2017-482
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Vyšší odborné školy, Střední školy, Základní školy a Mateřské školy, Hradec Králové, Štefánikova 549 , se sídlem v Hradci Králové, Štefánikova 549/27, PSČ 500 11, identifikační číslo osoby 62690361, zastoupené JUDr. Josefem Matyášem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Hořická 974/19, proti žalované REDOMO a.s. , se sídlem v Hradci Králové, Vážní 1064, PSČ 500 03, zastoupené Rudolfem Skoupým, advokátem se sídlem ve Svitavách, náměstí Míru 142/88, o zaplacení 5 080 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 14 C 137/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 10. 2016, č. j. 47 Co 175/2016-421, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 14. 10. 2016, č. j. 47 Co 175/2016-432, a doplňujícího rozsudku ze dne 3. 7. 2017, č. j. 47 Co 175/2016-475, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 22 699,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce JUDr. Josefa Matyáše.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala zaplacení žalované částky představující smluvní pokutu, na niž jí vznikl nárok na základě smlouvy o dílo uzavřené se žalovanou dne 8. 6. 2011.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. 1. 2016, č. j. 14 C 137/2014-387, žalobě co do částky 750 000 Kč vyhověl (výrok I.), co do částky 4 330 000 Kč žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Podle skutkových a právních závěrů soudu prvního stupně uzavřely účastnice dne 8. 6. 2011 smlouvu o dílo, jíž se žalovaná zavázala provést pro žalobkyni v době od června 2011 do října 2012 dílo podle projektu nazvaného „Výměna oken a opláštění budov Střední škola, Základní škola a Mateřská škola“. Součástí smlouvy o dílo bylo ujednání o smluvní pokutě ve výši 40 000 Kč denně pro případ prodlení žalované s dokončením a předáním díla. Žalovaná však svůj závazek ke dni 31. 10. 2012 nesplnila (k předání a převzetí díla došlo až dne 7. 3. 2013), a byla tedy po dobu 127 dnů v prodlení, k němuž nedošlo z důvodů na straně žalobkyně. Podle soudu prvního stupně bylo nepochybné, že dílo vykazovalo vady (což účastnice potvrdily podpisem zápisu o předání a převzetí díla), a žalobkyně neměla smluvní povinnost převzít dílo s vadami ani smluvní povinnost přijmout nabízenou bankovní záruku.
Soud prvního stupně nepovažoval ujednání o smluvní pokutě za neplatné podle §39 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), jak namítala žalovaná, a zabýval se otázkou výkonu práva žalobkyně v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu §265 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“). Vzhledem k tomu, že ani jedna ze smluvních stran se na vytváření textu smlouvy o dílo nepodílela a nezasahovala do něj (smlouva o dílo byla připravena příspěvkovou organizací zřízenou Královehradeckým krajem), dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalobkyni ani žalovanou nevedly ke sjednání smluvní pokuty právě ve výši 40 000 Kč denně žádné konkrétní okolnosti a smluvní pokutu v této výši lze považovat za nepřiměřenou. Přistoupil tedy ke snížení smluvní pokuty, přičemž přisouzená částka podle soudu prvního stupně zajišťuje dostatečně postih žalované za porušení smluvní povinnosti, zároveň však pro ni není likvidační.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podaly žalobkyně i žalovaná odvolání. Žalobkyně je směřovala proti výrokům II. a III.; žalovaná proti výrokům I. a III.
Rozsudkem ze dne 11. 10. 2016, č. j. 47 Co 175/2016-421, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 14. 10. 2016, č. j. 47 Co 175/2016-432, a doplňujícího rozsudku ze dne 3. 7. 2017, č. j. 47 Co 175/2016-475, Krajský soud v Hradci Králové rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé potvrdil (výrok I.), v zamítavém výroku ve věci samé jej co do částky 1 790 000 Kč změnil tak, že žalobě vyhověl, a co do částky 2 540 000 Kč jej potvrdil (výrok II.); dále rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, částečně zopakoval a doplnil dokazování. Nepřisvědčil námitce žalované o neplatnosti smlouvy o dílo a ujednání o smluvní pokutě. Smlouva obsahovala jednoznačně vymezený předmět díla a jeho cenu a splňovala náležitosti smlouvy o dílo podle §536 obch. zák. Žalovaná akceptovala návrh smlouvy a v ceně díla, kterou sama určila, mohla podle odvolacího soudu zohlednit i ta ujednání, která následně označila za nevyvážená ve svůj neprospěch. Neplatnými neshledal odvolací soud ani ujednání o smluvních pokutách – povinnosti, na jejichž porušení byly smluvní pokuty vázány, byly ve smlouvě jednoznačně stanoveny, a nevyváženost stanovených smluvních pokut v neprospěch žalované jako zhotovitelky, nedosahovala podle odvolacího soudu takové intenzity, aby založila neplatnost smlouvy pro rozpor s dobrými mravy či poctivým obchodním stykem.
Podle odvolacího soudu neměla žalobkyně povinnost převzít dílo i s drobnými vadami, jak tvrdila žalovaná. Předmětná smlouva obsahovala povinnost žalované provést dílo bez vad, tedy jakýchkoli vad, byť drobných. Z jazykového vyjádření ujednání obsaženého v čl. 9.1.1 a v čl. 9.2.7 smlouvy o dílo jednoznačně vyplývala možnost, nikoli povinnost žalobkyně dílo převzít i v případě drobných vad a nedodělků. Nepřevzetím díla s vadami a nedodělky se tedy žalobkyně nemohla dostat do prodlení a způsobit tak prodlení žalované. Odvolací soud nepřisvědčil ani námitce žalované, že prodlení s předáním díla způsobila žalobkyně svojí pasivitou při přejímacím řízení. Dospěl k závěru, že žalobkyně vytýkala žalobkyni vady díla ještě před datem 31. 10. 2012 a žádala jejich odstranění. Před tímto datem se konaly „předpřejímky“ a žalovaná vady odstraňovala průběžně. Podle odvolacího soudu tedy není pravdou, že žalovaná by obdržela seznam vad až v lednu 2013 a do té doby nemohla vady odstraňovat, protože neznala nárok žalobkyně z vad díla. Rovněž skutečnost, že vady díla sepisovala sama žalovaná, ji nezprostila odpovědnosti za tyto vady a neměla ani vliv na dobu jejich odstraňování – sama žalovaná navrhla termín odstranění některých vad až na květen 2013.
Odvolací soud přezkoumal i závěr soudu prvního stupně o výši smluvní pokuty sjednané v čl. 12.1.1 smlouvy o dílo. Přestože smluvní pokuta v sazbě 40 000 Kč denně představovala pouze 0,163 % ze sjednané ceny díla, je podle odvolacího soudu nutno přihlédnout k tomu, že prodlení žalované neznamenalo, že by dílo nebylo vůbec provedeno. Žalobkyně po dni 31. 10. 2012 dílo užívala, i když s překážkami způsobenými odstraňováním vad, nelze tedy porovnávat výši smluvní pokuty sjednané pro prodlení s předáním díla s celkovou cenou díla. Smluvní pokuta v daném případě plnila zejména preventivní funkci, neboť dílo bylo prováděno ve škole pro zdravotně postižené děti. Při posuzování přiměřenosti smluvní pokuty odvolací soud vyšel rovněž z tvrzení žalobkyně, že jako přiměřená se k daným okolnostem jeví pokuta v poloviční výši. Odvolací soud aplikoval §301 obch. zák. a snížil sjednanou smluvní pokutu na částku 20 000 Kč denně, která podle něj odpovídá hodnotě a významu zajištěné povinnosti předat dílo ve sjednaném termínu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, majíc za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. spatřuje dovolatelka v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení tří otázek hmotného práva, které dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny, a rovněž jedné otázky hmotného práva a jedné otázky procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
V rozhodovací praxi dosud nevyřešenými otázkami jsou podle dovolatelky následující otázky: otázka platnosti smlouvy o dílo uzavřené podle obchodního zákoníku za situace, kdy o právech a povinnostech z této smlouvy soud rozhoduje za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. a jedna ze stran namítá neplatnost smlouvy z důvodu zneužití lepšího postavení druhé strany, případně slabšího postavení jedné strany ve smyslu zákona č. 89/2012 Sb.; dále otázka platnosti „ujednání o smluvní pokutě ve smlouvě o dílo uzavřené podle obchodního zákoníku na základě výběrového řízení podle zákona o veřejných zakázkách, když smluvní strany o výši pokuty nejednaly, výše smluvní pokuty není výsledkem dohody smluvních stran, ale smluvní pokuta byla stanovena třetí stranou, která pro zadavatele chystala podmínky výběrového řízení, jejíž součástí byl návrh smlouvy o dílo, kde měla být doplněna pouze cena díla“; a otázka „zda v režimu zákona č. 513/91 Sb. v případě smlouvy o dílo uzavřené mezi podnikateli může být zhotovitel v prodlení s předáním díla po dobu od zahájení přejímacího řízení, tedy od doby, kdy zhotovitel vyzve objednatele k předání díla do doby, než objednatel zhotoviteli vytkne konkrétní vady, pro které dílo odmítá převzít“.
Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že při posouzení platnosti předmětné smlouvy o dílo nepřihlédl k §3030 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“) a neaplikoval obecné zásady zakotvené v §1 - 14 o. z. Podle dovolatelky zneužila žalobkyně svého hospodářského postavení k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Odvolací soud nesprávně posoudil také otázku platnosti ujednání o smluvní pokutě, neboť pominul, že sjednání smluvní pokuty a její výše nebylo výsledkem dohody stran, ale bylo v rámci veřejné zakázky „nadiktováno“ žalobkyní jako zadavatelkou. Dovolatelka rovněž namítá, že odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že dovolatelka byla po celou dobu přejímacího řízení v prodlení. Podle dovolatelky však nemohlo její prodlení nastat do doby, než jí bylo žalobkyní vytknuto, jaké vady dílo vykazuje, a sděleno, zda žalobkyně trvá na jejich odstranění, či zda dílo převezme včetně těchto vad.
Dovolatelka dále s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2015, sp. zn. 21 Cdo 627/2014, namítá, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť v rámci odvolacího řízení provedl i nové důkazy, které žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně neoznačila a nenavrhla, přičemž jejich provedením došlo ke změně skutkových zjištění a skutkových závěrů odvolacího soudu. Důkazy navrhované dovolatelkou k vyvrácení tvrzení žalobkyně a nových skutkových zjištění však odvolací soud neprovedl.
Podle dovolatelky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu rovněž v otázce neplatnosti předmětné smlouvy o dílo pro rozpor se zásadami poctivého obchodního styku. Odvolací soud se nedostatečně zabýval aplikací §265 obch. zák., pominul, že žalobkyni nevznikla žádná škoda a neřídil se závěry vyjádřenými v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2003, sp. zn 32 Odo 400/2002, ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 29 Cdo 359/2007, a ze dne 9. 8. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3616/2009.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka sice v dovolání uvedla, že napadá rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, z obsahu dovolání lze však dovodit, že nesměřuje proti té části rozhodnutí odvolacího soudu, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé co do částky 2 540 000 Kč potvrzen.
Dovolatelkou formulovaná otázka aplikace §3030 o. z. v souvislosti s posouzením platnosti smlouvy o dílo uzavřené podle obchodního zákoníku nebyla způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť jde o otázku v rozhodování dovolacího soudu již vyřešenou. V rozsudku ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněném pod číslem 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dospěl Nejvyšší soud s podrobnou argumentací k závěru, že přechodné ustanovení §3030 o. z. nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení §1 až 14 o. z. na dříve (do 31. 12. 2013) vzniklé právní vztahy (poměry). Tuto otázku tedy odvolací soud řešil v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Ani další dvě dovolatelkou formulované otázky hmotného práva, o nichž má za to, že dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, nemohly otevřít přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Jedná se o otázky, které ani odvolací soud výslovně neřešil, neboť jsou to otázky jednoduché, jejichž řešení plyne přímo z právní úpravy, a proto není zapotřebí jejich řešení v rozhodovací praxi soudů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4847/2014, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4189/2014). Ve své argumentaci k otázce vypracování textu smlouvy dovolatelka přehlíží, že není rozhodné, kdo text smlouvy sestaví, nýbrž kdo smlouvu uzavře (podepíše) a s jejím textem se ztotožní. V otázce prodlení s předáním díla dovolatelka pomíjí, že v nyní projednávané věci byla smluvní pokuta sjednána za účelem zajištění splnění termínu pro dokončení díla, je tedy irelevantní, kdy bylo zahájeno předávací řízení a kdy byly vytčeny vady díla; podstatné je, kdy došlo k předání díla.
Dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř. ani pro řešení otázky dokazování v odvolacím řízení, neboť odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2015, sp. zn. 21 Cdo 627/2014, na něž dovolatelka odkázala a v němž Nejvyšší soud konstatoval, že „odvolacímu soudu se povinnost provést důkazy podle §213 odst. 3 o. s. ř. neukládá, ani se mu to nezakazuje; není proto v rozporu se zákonem postup odvolacího soudu, který tyto důkazy provede a založí na nich své rozhodnutí, ale ani takový postup, jestliže za účelem provedení těchto důkazů rozhodnutí soudu prvního stupně zruší a vrátí mu věc k dalšímu řízení“, se jednalo o jinou procesní situaci, než v nyní projednávané věci. (V odkazované věci odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně z důvodu nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů, neboť soud prvního stupně důkazy pominul.) Navíc tvrzení dovolatelky, že odvolací soud provedl nepřípustné důkazy, má charakter námitky vady řízení, nikoli právní otázky. K vadám řízení (i kdyby byly dány) však dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemohla založit ani otázka neplatnosti předmětné smlouvy o dílo pro rozpor se zásadami poctivého obchodního styku. Ani při jejím řešení se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Dovolatelka patrně přehlédla, že jí odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu řeší otázku rozporu se zásadami poctivého obchodního styku na jiném skutkovém základě. V nyní projednávané věci však nelze ze žádných skutkových zjištění odvolacího soudu dospět k závěru o rozporu právních úkonů žalobkyně se zásadami poctivého obchodního styku. Nadto vzhledem k dikci §241a odst. 1 o. s. ř., podle nějž je dovolací přezkum vyhrazen výlučně otázkám právním, dovolatelka nemá k dispozici způsobilý dovolací důvod ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu a skutkové námitky (či kritika hodnocení důkazů) přípustnost dovolání založit nemohou (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Za situace, kdy nepřichází v úvahu ani aplikace §238a o. s. ř., jímž je upravena přípustnost dovolání proti taxativně vyjmenovaným usnesením odvolacího soudu (o něž v předmětné věci nejde), Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání v této části podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.
Dovolatelka napadla dovoláním i rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení. Přípustnost dovolání v této části z hlediska §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. posoudil Nejvyšší soud v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 173/2016.
Dovolání v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech mezi účastnicemi za řízení před soudem prvního stupně a proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení trpí vadou, neboť dovolatelka v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. K rozhodnutí o nákladech řízení chybí v dovolání jakákoli argumentace. Tento nedostatek nelze odstranit, neboť lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.) již uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v této části dovolání posoudit jeho přípustnost a důvodnost. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 11. 12. 2017
JUDr. Miroslav Gallus předseda senátu