ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.4013.2015.1
sp. zn. 32 Cdo 4013/2015-216
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Marka Doležala ve věci žalobkyně ŠKODA INVESTMENT a. s. , se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 837/11, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 26502399, zastoupené JUDr. Danielem Volopichem, advokátem se sídlem v Plzni – Severním Předměstí, Vlastina 602/23, PSČ 323 00, proti žalované REALITNÍ KANCELÁŘI PUBEC s. r. o. , se sídlem v Plzni – Východním Předměstí, Šafaříkovy sady 2455/5, PSČ 301 00, identifikační číslo osoby 26331004, zastoupené doc. JUDr. Janem Kocinou, Ph.D., advokátem se sídlem v Plzni – Vnitřním Městě, Malá 43/6, PSČ 301 00, o zaplacení částky 6 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 43 Cm 258/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 12. 2014, č. j. 3 Cmo 68/2014-157, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 12. 2014, č. j. 3 Cmo 68/2014-157, jakož i rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 11. 2013, č. j. 43 Cm 258/2010-104, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 7. 11. 2013, č. j. 43 Cm 258/2010-104, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 6 000 000 Kč s úrokem prodlení, a přiznal žalované náhradu nákladů řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že ve smlouvě o výhradním zprostředkování prodeje nemovitostí uzavřené dne 21. 2. 2005 se žalovaná zavázala zprostředkovat prodej nemovitostí ve vlastnictví žalobkyně tvořících areál bývalé Š. O. v katastrálních územích O. , D. Ž. a H. Ž., včetně zajištění veškerých činností spojených s prodejem, zejména vyhotovení kupní smlouvy. Žalovaná byla upozorněna na to, že žalobkyně jako dárce a Karlovarský kraj jako obdarovaný uzavřeli dne 17. 2. 2005 darovací smlouvu se smlouvou o zřízení věcného břemene, jejímž předmětem byl objekt občanské vybavenosti bez č. p. s pozemkem, vzniklým oddělením z pozemku v kat. úz. D. Ž., a zřízení věcného břemene chůze a jízdy na části pozemku ve prospěch vlastníka nově vzniklého pozemku. Na tuto skutečnost byla žalovaná upozorněna, neboť předmětem zprostředkování byl i prodej parcely, a byl jí předán příslušný geometrický plán. Žalovaná doporučila žalobkyni rozdělit převáděný areál do několika menších celků, nechala vyhotovit potřebný geometrický plán, zprostředkovala uzavření kupní smlouvy na první soubor nemovitostí se společností UNICORE nářadí s. r. o. a zpracovala návrh kupní smlouvy, jenž obsahoval prohlášení mimo jiné o tom, že na převáděných nemovitostech neváznou žádná jiná věcná břemena, kromě břemen sjednaných touto smlouvou, a ujednání o právu kupujícího od smlouvy odstoupit, ukážou-li se prohlášení byť jen z části nepravdivá. Žalobkyně s uvedenou společností dne 8. 2. 2006 uzavřela kupní smlouvu o převodu nemovitostí za kupní cenu ve výši 16 000 000 Kč, od níž kupující dopisem doručeným žalobkyni dne 12. 4. 2006 odstoupila, mimo jiné z důvodu nepravdivosti prohlášení žalobkyně stran věcných břemen. Žalovaná, která se poté znovu snažila nemovitosti prodat, žalobkyni dopisem ze dne 27. 10. 2006 sdělila, že k prodeji nedošlo zejména z důvodu vysoké ceny prověřené trhem a zhoršeného technického stavu nemovitostí a rozvodů sítí, a navrhla nabídkovou cenu snížit na 14 000 000 Kč. Žalobkyně později (podle jejího tvrzení dne 29. 2. 2008) prodala celý areál za kupní cenu ve výši 95 000 000 Kč. Její tvrzení, že nemovitosti určené pro společnost UNICORE nářadí s. r. o. byly takto prodány za cenu 7 432 000 Kč, nevzal soud za prokázané, navíc usoudil, že tato skutečnost je irelevantní. Podle znaleckého posudku vypracovaného na objednávku žalobkyně dne 21. 9. 2007 činila tržní hodnota nemovitostí převáděných smlouvou ze dne 8. 2. 2006, vyjma id 98/1000 pozemků parc. č. 458 a 459, ke dni 6. 9. 2007 částku 10 000 000 Kč.
Na základě toho soud prvního stupně dovodil, že kupující od kupní smlouvy ze dne 8. 2. 2006 odstoupila platně a smlouva v souladu s §349 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále též jen „obch. zák.“), dne 12. 4. 2006 zanikla. K tomuto dni si žalobkyně a společnost UNICORE nářadí s. r. o. byly povinny v souladu s §351 odst. 2 obch. zák. vrátit poskytnutá plnění. Od tohoto okamžiku tak počala běžet čtyřletá subjektivní promlčecí lhůta podle §398 ve spojení s §397 obch. zák., pokud jde o případnou náhradu škody, která měla být jednáním žalované při sepisu návrhu smlouvy způsobena žalobkyni, neboť ke dni 12. 4. 2006 se žalobkyně dozvěděla, respektive mohla dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě. Podle názoru soudu prvního stupně byla ke dni 12. 4. 2006 zjistitelná též výše případné škody, neboť žalobkyně znala k tomuto dni sjednanou kupní cenu nemovitostí a zároveň znala, respektive mohla znát skutečnou hodnotu převáděných nemovitostí; ke dni 12. 4. 2006 mohla nechat zpracovat znalecký posudek na ocenění nemovitostí. Protože žaloba byla podána dne 6. 8. 2010, soud prvního stupně uzavřel, že námitka promlčení uplatněná žalovanou je důvodná.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek odvolacího soudu potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu věci zjištěného soudem prvního stupně a dovodil, že tento soud nepochybil ani v posouzení námitky promlčení. Neshledal důvodnou argumentaci žalobkyně, že promlčecí lhůta začala běžet později než dne 12. 4. 2006. Vyjádřil názor, že je-li počátek běhu promlčecí lhůty určen okamžikem odstoupení od smlouvy o převodu nemovitostí, přičemž důvod odstoupení byl sjednán ve smlouvě, je počátek běhu lhůty stanoven přesně a určitě, oproti tomu pokud by soud přistoupil na námitky žalobkyně, závisel by počátek běhu promlčecí lhůty na nejisté události, o které není zřejmé, zda a kdy nastane. Tím by se stala nejistou celá promlčecí lhůta, neboť by nebylo zřejmé, kdy a zda vůbec skončí. Mohlo by tak dojít k neúměrnému prodloužení promlčecí lhůty, a pokud by žalobkyně nemovitosti vůbec později neprodala, pak by promlčecí lhůta nezačala běžet vůbec. Odvolací soud uzavřel, že žalobkyni vznikla škoda odstoupením od smlouvy, neboť tím byl zmařen účel smlouvy, a žalobkyně věděla, kdo za škodu odpovídá, mohla a měla tedy žalobu uplatnit v promlčecí lhůtě.
Rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, podle obsahu dovolací argumentace však toliko ve výroku o věci samé, napadla žalobkyně dovoláním, jež má za přípustné pro řešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatelka namítá, že napadené rozhodnutí je založeno na paušálním, judikatuře odporujícím názoru, podle něhož v případě chybně vypracované kupní smlouvy o převodu nemovitostí vzniká prodávajícímu škoda vždy již odstoupením kupujícího od smlouvy a že již k tomuto okamžiku se prodávající vždy dozvídá, případně má možnost se dozvědět o tom, kdo za škodu odpovídá, i o „škodě jako takové, včetně její výše“. S odkazem na judikatorní závěry Nejvyššího soudu vytýká odvolacímu soudu, že uvažoval o škodě jako o jediné homogenní kategorii, aniž by činil rozdílu mezi škodou skutečnou a ušlým ziskem a uplatněný nárok neposoudil jako nárok na náhradu ušlého zisku, který nebyl zjistitelný v momentě škodné události, nýbrž se projevil teprve později. Argumentuje, že pokud sjednaná cena odpovídala ceně stanovené žalovanou jako profesionálem, nemohla předpokládat, že sjednaná cena převyšuje cenu tržní. Namítá, že odvolací soud zaměnil vědomost o škodě s pouhým dozvěděním se o škodní události a o protiprávním úkonu, a prosazuje názor, že o vzniku škody se dozvěděla až mnohem později, novým prodejem nemovitostí dne 29. 2. 2008 přesně, na základě znaleckého posudku ze dne 6. 9. 2007 orientačně a nejdříve dne 27. 10. 2006 se čistě hypoteticky mohla dozvědět, že může utrpět škodu ve formě ušlého zisku, když žalovaná onačila nemovitosti za původní kupní cenu neprodejné a navrhla nabídkovou cenu snížit o 2 000 000 Kč. Poukazuje na to, že odvolací soud ve své argumentaci zcela pominul existenci objektivní desetileté promlčecí lhůty počítané ode dne, kdy došlo k porušení právní povinnosti.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl. Argumentuje na podporu závěrů odvolacího soudu, že žalobkyni vznikla škoda již odstoupením od smlouvy, neboť jím byl zmařen účel smlouvy, že škoda spočívala v rozdílu mezi kupní cenou a „reálnou cenou“ nemovitostí podle znaleckého posudku a že žalobkyně mohla ihned po odstoupení od smlouvy zadat znalecký posudek, z něhož by se dozvěděla výši škody.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud shledal dovolání v souzené věci přípustným, neboť je třeba přisvědčit dovolatelce, že odvolací soud se při řešení otázky počátku běhu subjektivní promlčecí doby odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Protože důvody ke změně své dosavadní rozhodovací praxe v této otázce Nejvyšší soud neshledává (nehodlá posoudit tuto otázku jinak), pojí se s takto založeným závěrem o přípustnosti dovolání též dovození jeho důvodnosti, neboť nelze než uzavřít, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Podle §397 obch. zák. nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky.
Ustanovení §398 obch. zák. stanoví, že u práva na náhradu škody běží promlčecí doba ode dne, kdy se poškozený dozvěděl nebo mohl dozvědět o škodě a o tom, kdo je povinen k její náhradě; končí však nejpozději uplynutím 10 let ode dne, kdy došlo k porušení povinnosti.
Podle §153 odst. 2 o. s. ř. soud může překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže řízení bylo možno zahájit i bez návrhu, nebo jestliže z právního předpisu vyplývá způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.
V soudní praxi dlouhodobě platí, že dovolává-li se účastník občanského soudního řízení promlčení, nemůže soud promlčené právo přiznat; návrh na zahájení řízení v takovém případě zamítne, aniž by zkoumal, zda žalobou uplatněné právo existuje či nikoliv. To platí u práva na náhradu škody i v případech, kdy není ještě prokázána odpovědnost za škodu nebo výše škody [srov. již rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 17. 3. 1972, sp. zn. 2 Cz 7/72, uveřejněné pod číslem 69/1972 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 26. 4. 1983, sp. zn. Sc 2/83, uveřejněné tamtéž pod číslem 29/1983, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2268/2004, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod číslem C 3446].
V rozsudku ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3320/2011, kterým argumentuje dovolatelka (a který je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na http://www.nsoud.cz ), k tomu Nejvyšší soud dodal, že k posouzení okolností významných pro délku a počátek běhu promlčecí doby je zpravidla nezbytné vyjasnit si povahu uplatněného nároku, tj. v čem spočívá žalobou tvrzená škoda, jejíž náhrady se žalobce domáhá.
V rozsudku ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 162/2003, uveřejněném pod číslem 13/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak Nejvyšší soud vyložil, že otázku, zda námitka promlčení byla žalovaným uplatněna důvodně, soud zkoumá ve vztahu k žalobním tvrzením (k žalobcem uváděným skutkovým okolnostem případu), případně ve vazbě na zjištěný skutkový stav věci.
Nejvyšší soud též ve své rozhodovací praxi vysvětluje, že ve sporném řízení ovládaném dispoziční zásadou je soud, až na zákonem stanovené výjimky, vázán žalobou, tedy tím, jak žalobce vymezil předmět řízení; nárok uplatněný žalobou je vymezen vylíčením skutkových okolností, z nichž žalobce nárok dovozuje (právní důvod nároku), a žalobním návrhem (petitem). Přiznání jiného plnění, než které žalobce v žalobním petitu požadoval, nebo přiznání plnění na základě jiného skutkového stavu, než který byl tvrzen v žalobě, je překročením návrhu a porušením dispoziční zásady (z poslední doby srov. např. rozsudek ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4778/2010).
Již např. ve stanovisku bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 11. 1970, sp. zn. Cpj 87/70, uveřejněném pod číslem 55/71 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, bylo vysvětleno, že to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk), je újmou spočívající v tom, že u něj nedojde v důsledku protiprávního jednání či škodní události k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí. Z tohoto názoru vychází též Nejvyšší soud České republiky. V rozsudku ze dne 18. 12. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1415/2006, uveřejněném v Souboru pod číslem C 5785, z něhož vychází též dovolatelkou zmíněné usnesení ze dne 18. 9. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1085/2006, navázal úvahou, že charakter ušlého zisku může mít i majetková újma spočívající v tom, že nedošlo k nabytí vlastnického práva k nemovitostem, jež měly být na kupujícího převedeny kupní smlouvou; kupujícímu tak mohl ujít majetkový přínos v hodnotě rozdílu mezi smluvenou kupní cenou a hodnotou nemovitostí, neboť tím, že nemovitosti nenabyl, nezvětšil se jeho majetkový stav, ačkoliv bylo možno důvodně očekávat, že koupí nemovitostí k očekávanému majetkovému přírůstku dojde. U kupní smlouvy se zásadně předpokládá zaplacení adekvátní ceny, takže ušlý zisk může představovat rozdíl mezi hodnotou věci a výhodnou kupní cenou. K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil např. v rozsudku ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1847/2012, v němž upřesnil, že škoda v takovém případě spočívá v rozdílu mezi sjednanou cenou a cenou obvyklou v době, kdy mělo k převodu dojít.
Soudy nižších stupňů v souzené věci vycházely při posouzení otázky promlčení uplatněného práva z toho, že ke vzniku škody došlo již odstoupením od smlouvy a že škoda spočívá v rozdílu mezi cenou nemovitostí sjednanou v zaniklé smlouvě a jejich cenou obvyklou v době uzavření smlouvy. Pro takový závěr není podklad ve zjištěném skutkovém stavu věci; nebylo-li přeci zjištěno, jaká byla obvyklá cena nemovitostí ke dni 12. 4. 2006, kdy odstoupením od smlouvy kupní smlouva zanikla, pak není známo, zda k tomuto dni vůbec nějaká škoda vznikla; sjednaná kupní cena mohla odpovídat aktuální ceně obvyklé či být dokonce nižší.
Pro výsledek dovolacího přezkumu je však rozhodné, že dovolatelka v žalobě netvrdí, že kupní cena byla v zaniklé kupní smlouvě sjednána v částce vyšší, než jaká byla obvyklá cena převáděných nemovitostí v době uzavření této smlouvy (tvrzení o výši obvyklé ceny ke dni prodeje vůbec nepředkládá), a škodu, jejíž náhrady se domáhá, v žalobě nevymezuje jako rozdíl mezi cenou nemovitostí sjednanou v kupní smlouvě ze dne 8. 2. 2006 a jejich obvyklou cenou k tomuto dni, nýbrž uplatňuje právo na náhradu takové škody, jež co do základu spočívá v rozdílu mezi cenou sjednanou v kupní smlouvě ze dne 8. 2. 2006 a kupní cenou, za kterou byly nemovitosti kupní smlouvou uzavřenou dne 29. 2. 2008 prodány dalšímu zájemci, a co do výše vychází z obvyklé ceny zjištěné ke dni 6. 9. 2007, argumentujíc, že by mohlo být sporné, zda nebylo možno uskutečnit prodej za cenu vyšší.
Škoda může spočívat v různých skutečnostech a je na tom, kdo se domáhá náhrady, jak škodu skutkově vymezí (je to žalobce, kdo je pánem sporu). Jestliže v souzené věci dovolatelka vymezila škodu jako rozdíl mezi cenou sjednanou v zaniklé smlouvě a cenou obvyklou v době, kdy nemovitosti znovu a tentokrát úspěšně prodala, pak je z toho třeba při posouzení námitky promlčení vycházet. Takováto škoda by skutečně mohla vzniknout až v okamžiku dalšího prodeje a čtyřletá subjektivní promlčecí doba vyplývající z ustanovení §§397 a §398 obch. zák. by nemohla začít běžet dříve, než v tento okamžik, neboť dovolatelka se nemohla dozvědět o škodě dříve, než vůbec vznikla. To platí bez zřetele na to, zda taková škoda dovolatelce vznikla, popřípadě zda jí vůbec mohla takto vzniknout, neboť to je již otázka jiná, otázka důvodnosti žaloby.
Z téhož důvodu neobstojí ani blíže nezdůvodněná úvaha odvolacího soudu, že škoda vznikla odstoupením od smlouvy, neboť tím došlo ke zmaření účelu smlouvy. Nehledě na to, že zmaření účelu smlouvy je zákonným pojmem, jenž je v obchodním zákoníku upraven jako důsledek podstatné změny okolností, za nichž byla smlouva uzavřena, a zákon s ním pojí právo odstoupit od smlouvy a povinnost k náhradě škody vzniklé odstoupením (srov. §§356 a 357 obch. zák.), škodu způsobenou zmařením účelu smlouvy dovolatelka v souzené věci rozhodně neuplatnila.
Napadené rozhodnutí je založeno výlučně na závěru o promlčení, a ten neobstojí, neboť odvolací soud řešil otázku promlčení ve vztahu k jinému skutku než je ten, z něhož žalobkyně dovozuje uplatněný nárok. Tím se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, jmenovitě od shora citovaných závěrů vyjádřených v rozsudcích sp. zn. 25 Cdo 3320/2011 a sp. zn. 29 Odo 162/2003.
K argumentaci odvolacího soudu založené na důsledcích vazby počátku běhu promlčecí doby na nejistou událost je třeba podotknout, že na události do té či oné míry nejisté závisí počátek běhu každé subjektivní promlčecí doby. Právě proto, z důvodu právní jistoty, právní předpisy v takových případech stanoví zároveň objektivní promlčecí dobu, jejímž uplynutím se právo promlčí, nestalo-li se tak již dříve uplynutím subjektivní promlčecí doby. Tak též obchodní zákoník v §398 stanoví i objektivní, desetiletou promlčecí dobu, která běží ode dne, kdy došlo k porušení povinnosti, bez zřetele na to, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, a dokonce bez zřetele na to, kdy došlo ke vzniku škody (srov. k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2009, sp. zn. 32 Cdo 24/2008, a jeho usnesení ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 5393/2007, a ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1426/2011). Nemůže se tedy stát, že by se právo na náhradu škody nikdy nepromlčelo.
Rozhodnutí odvolacího soudu není z uvedených důvodů správné a podmínky pro jeho změnu podle §243d písm. b) o. s. ř. dány nejsou, Nejvyšší soud je tudíž, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, spolu se závislým výrokem o nákladech řízení (§243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud proto zrušil v dotčených výrocích o věci samé i toto rozhodnutí, spolu se závislými výroky o nákladech řízení, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§243g odst. 1 věta druhá, §151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 9. 2017
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu