ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.403.2015.1
sp. zn. 32 Cdo 403/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Marka Doležala ve věci žalobce DIAMO, státní podnik , se sídlem ve Stráži pod Ralskem, Máchova 201, PSČ 471 27, identifikační číslo osoby 00002739, zastoupené JUDr. Marií Vítkovou, advokátkou, se sídlem v České Lípě, Pátova 394/1, PSČ 470 01, proti žalované SOSYTEC Solar und Systemtechnik GmbH i.L. , se sídlem Consrader Weg 50, 19 063 Schwerin, Spolková republika Německo, zastoupené Mgr. Petrou Schinnenburgovou, advokátkou, se sídlem v Praze 10, V nových domcích 343/13, PSČ 102 00, o zaplacení částky 965 652,48 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 68 Cm 262/2007, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 10. 2014, č. j. 1 Cmo 68/2014-257, takto:
I. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 10. 2014, č. j. 1 Cmo 68/2014-257, v jeho prvním výroku se zamítá.
II. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 10. 2014, č. j. 1 Cmo 68/2014-257, v jeho třetím výroku se odmítá.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 5 941,10 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho advokátky.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 31. 7. 2013, č. j. 68 Cm 262/2007-237, zamítl žalobu na zaplacení částky 965 652,48 Kč s úrokem z prodlení (výrok pod bodem I), neboť žalobcův požadavek na vrácení ceny díla shledal nedůvodným, a žalobci uložil s odkazem na §142 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 133 692 Kč (výrok pod bodem II). Jednalo se o náklady za právní zastoupení advokátem, a to o odměnu za osm a půl úkonu právní služby po 12 180 Kč podle §11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), o devět paušálů náhrady hotových výdajů po 300 Kč a o náhradu za promeškaný čas cestou z Prahy do Ústí nad Labem a zpět ve dnech 28. 3. 2013, 9. 5. 2013 a 25. 7. 2013, celkem 18 půlhodin po 100 Kč, podle §13 a §14 advokátního tarifu, o náhradu cestovného 3 x 992 Kč a o částku 22 686 odpovídající dani z přidané hodnoty ve výši 21%.
K odvolání žalované, která se domáhala přiznání náhrady nákladů za řízení před soudem prvního stupně ve výši 273 745,20 Kč, Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II tak, že uložil žalobci nahradit žalované náklady řízení ve výši 77 786 Kč (první výrok), konstatoval, že v nenapadeném výroku pod bodem II zůstává rozsudek soudu prvního stupně nedotčen (druhý výrok), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Odvolací soud dospěl k závěru, že jako účelné bránění práva ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř. lze posoudit pouze sedm úkonů právní služby, a požadavek žalované na dvojnásobné zvýšení odměny podle §12 odst. 1 advokátního tarifu shledal shodně se soudem prvního stupně neopodstatněným. Konstatoval, že odměna advokáta by tak činila 91 740 Kč bez daně z přidané hodnoty, zároveň však usoudil, že v posuzovaném případě jsou dány důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu §150 o. s. ř., proč nepřiznat náhradu nákladů v plné výši. Ty shledal ve skutečnosti, že řízení bylo zahájeno „za aplikační přednosti“ vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „přísudková vyhláška“), zrušené nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12. Zdůraznil, že vyhláška byla zrušena pro přiznávání náhrady nákladů u tzv. bagatelních sporů, o nějž se zde nejedná, a že sedm z devíti žalovanou nárokovaných úkonů bylo nebo mělo být učiněno ještě za účinnosti přísudkové vyhlášky a paušální odměna stanovená podle ní by činila 56 620 Kč. S poukazem na zásadu právní jistoty a předvídatelnosti práva a na ustanovení §2 o. s. ř. tudíž nepřiznal žalované náhradu odměny za zastupování advokátem ve výši přesahující uvedenou částku.
Vedle toho odvolací soud žalované přiznal paušální náhradu hotových výdajů za sedm úkonů právní služby po 300 Kč, tj. celkem 2 100 Kč, a náhrady za zmeškaný čas ve výši 1 800 Kč a za cestovné ve výši 2 976 Kč. Oproti soudu prvního stupně jí přiznal též náhradu nákladů za pořízení kopií ze soudního spisu ve výši 440 Kč a za úřední překlad listiny ze dne 26. 3. 2005 do českého jazyka ve výši 350 Kč. K celkové částce ve výši 64 286 Kč pak připočetl náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 13 500 Kč.
O nákladech odvolacího řízení odvolací soud rozhodl za užití §150 o. s. ř. s odůvodněním, že ve věci samé neúspěšný žalobce vyvolal předmětné řízení.
Usnesení odvolacího soudu v prvním a třetím výroku napadla žalovaná dovoláním, jež má za přípustné pro řešení „otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud zčásti odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a zčásti rozhodoval o otázce hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a která má být dovolacím soudem posouzena jinak“.
Dovolatelka především namítá, že odvolací soud nesprávně vyložil §142 odst. 1 o. s. ř. a §12 odst. 1 advokátního tarifu, jestliže neuznal za účelné bránění práva úkon další porady s klientem a úkon odvolání do rozhodnutí o pravomoci českých soudů a jestliže dovodil, že kritériem pro zvýšení odměny advokáta není samo o sobě užití cizího jazyka. Ustanovení §2, §6 a §150 o. s. ř. pak odvolací soud podle jejího názoru aplikoval v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, konkrétně se závěry přijatými v nálezech ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 2862/07, ze dne 6. 2. 2007, sp. zn. II. ÚS 828/06, a ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 654/03. Dovolatelka argumentuje, že odvolací soud nepřípustně aplikoval zrušenou přísudkovou vyhlášku a posouzení, v čem lze spatřovat okolnosti hodné zvláštního zřetele, založil na nesprávném výkladu §150 o. s. ř. Podle jejího mínění jí měla být přiznána náhrada odměny za úkony právní služby v částce 217 980 Kč. Vedle toho prosazuje názor, že jí měla být přisouzena též náhrada nákladů pořízení ověřené kopie překladu ve výši 150 Kč a cena překladu za další polovinu normostrany ve výši 175 Kč.
Rozhodnutí o nákladech odvolacího řízení považuje dovolatelka za nesrozumitelné a rozporné s citovanými nálezy Ústavního soudu stanovícími podmínky, za nichž je možné aplikovat §150 o. s. ř., neboť skutečnost, že to byl ve věci samé neúspěšný žalobce, kdo vyvolal předmětné řízení, není sama o sobě důvodem, proč nepřiznat náhradu nákladů odvolacího řízení ani jí.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil v prvním výroku tak, že žalobce je povinen jí zaplatit náklady řízení (zřejmě před soudem prvního stupně) ve výši 274 175,17 Kč, a ve třetím výroku tak, že žalobce je povinen jí zaplatit náklady odvolacího řízení ve výši 29 838,60 Kč, a aby žalobci uložil nahradit jí náklady dovolacího řízení.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto. Ztotožňuje se s právním posouzením odvolacího soudu, výpočet odměny provedený dovolatelkou má za nesprávný, pokud byly do tarifní hodnoty započteny i kapitalizované úroky z prodlení, a argumentuje ve prospěch názoru, že zvýšení odměny podle §12 odst. 1 advokátního tarifu postrádá opodstatnění.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínky povinného zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Závěrem, že dopady zrušení přísudkové vyhlášky nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněným pod číslem 116/2013 Sb. (dále jen „nález Pl. ÚS 25/12“ nebo „derogační nález“), je možno eliminovat cestou aplikace §150 o. s. ř., se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud dovodil již v usneseních ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1773/2014, a ze dne 21. 1. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3266/2015 (která jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupná na http://www.nsoud.cz ), že změna způsobená derogačním nálezem nemůže být sama o sobě důvodem pro výjimečné snížení náhrady procesně úspěšné straně ve prospěch strany procesně neúspěšné. V usnesení ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 779/2014, pak navázal úvahou, že podle ustálených judikaturních závěrů vymezujících předpoklady aplikace §150 o. s. ř. musí soud při zkoumání, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci, přičemž přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení a dále též k okolnostem, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, k postoji účastníků v průběhu řízení a tak podobně; z takto dovozené charakteristiky typu okolností, jež lze (a je třeba) brát na zřetel při úvaze o možnosti aplikace §150 o. s. ř., je zřejmé, že změna právní úpravy, tedy též ta, k níž došlo v důsledku derogačního nálezu Ústavního soudu, takto nastaveným kritériím neodpovídá. Z téhož názoru Nejvyšší soud vycházel též např. v rozsudku ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4842/2015.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v jeho prvním výroku je v souzené věci přípustné. Důvodným jej však neshledal, neboť napadené rozhodnutí je v tomto výroku přes uvedenou nesprávnost části právní argumentace odvolacího soudu ve výsledku správné.
Odvolací soud zcela správně shledal právně významným to, že řízení bylo zahájeno za účinnosti přísudkové vyhlášky, že většina úkonů byla učiněna v době před jejím zrušením a že náhrada odměny za právní zastoupení advokátem vypočtené podle advokátního tarifu je podstatně vyšší než náhrada podle přísudkové vyhlášky. Pochybil (objektivně vzato) pouze ve volbě právního instrumentu, umožňujícího tyto okolnosti zohlednit.
Ústavní soud zdůraznil v nálezu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3559/15, který odvolacímu soudu v době vydání napadeného rozhodnutí nemohl být znám, že zrušením přísudkové vyhlášky ke dni 7. 5. 2013 došlo k zásahu do legitimního očekávání účastníků většiny probíhajících soudních řízení, a to ohledně maximální částky, kterou jim soud může v případě jejich neúspěchu uložit k náhradě. Pokud v průběhu řízení byla zásadně změněna procesní pravidla, je třeba dbát na ochranu práv účastníků v těch případech, kde se taková nepředvídatelná změna nastavených pravidel projeví. V těchto případech se zvažuje hledisko legitimního očekávání účastníků, a pokud by rozhodnutí o náhradě nákladů na zastoupení advokátem podle advokátního tarifu znamenalo nezanedbatelné a z pohledu účastníků řízení nepředvídatelné zvýšení nákladů, nelze striktně podle advokátního tarifu postupovat. Východiskem je podle názoru Ústavního soudu ustanovení §136 o. s. ř., podle nějž lze spravedlivou výši náhrady nákladů řízení určit volnou úvahou, přičemž lze analogicky vycházet i ze zrušené přísudkové vyhlášky a zohlednit rovněž časové hledisko – zda byla většina úkonů učiněna v období po zrušení přísudkové vyhlášky či nikoliv. Nejvyšší soud, jenž je tímto právním názorem vázán (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 247/14), z něho ve své navazující judikatuře vychází– srov. např. usnesení ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 757/2015, ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1376/2016, ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1025/2016, ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2940/2016, ze dne 12. 10. 2016, sp. zn. 28 Cd 629/2016, a rozsudek ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4842/2015.
V dané věci jde pak zcela zjevně právě o tu procesní situaci, na niž míří shora citované judikatorní závěry.
Jestliže se v souzené věci při určení výše náhrady za odměnu za úkony právní služby poskytnuté advokátem nepoužije advokátní tarif, pak jsou bezpředmětné ty dovolací námitky, které se vztahují právě jen k výkladu ustanovení advokátního tarifu, jeho §11 odst. 1 (ve spojení s §142 odst. 1 o. s. ř.) a §12 odst. 1. Pro úplnost je pak třeba uvést, že podle přísudkové vyhlášky mohl soud sazbu odměny za zastupování účastníka zvýšit v mimořádně obtížné nebo skutkově složité věci pouze za předpokladu, že nejde o sazbu stanovenou procentem z předmětu řízení (§18 odst. 2), v posuzované věci tedy takové zvýšení v úvahu nepřicházelo.
Ve vztahu k nepřiznané náhradě hotových výdajů za překlad listin a za pořízení ověřené kopie překladu nebylo možno správnost rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat, neboť dovolatelka opomněla vymezit, v čem v tomto ohledu spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.), a absence této obligatorní náležitosti dovolání neumožňuje posoudit jeho přípustnost (srov. k tomu blíže např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání proti usnesení odvolacího soudu v jeho prvním výroku podle §243d písm. a) o. s. ř. zamítl.
Dovolání proti tomuto usnesení v jeho třetím výroku není vzhledem k §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné, neboť výše nákladů odvolacího řízení, jejichž náhradu odvolací soud dovolatelce podle jejího tvrzení odepřel, činí 29 838,60 Kč a dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, v němž napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000,- Kč (srov. k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 29 ICdo 34/2013, a ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3141/2013), přičemž o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy ani o věci uvedené v 120 odst. 2 o. s. ř. se v souzené věci nejedná.
Nejvyšší soud tudíž dovolání v této části podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o §243c odst. 3 větu první, §224 odst. 1, §142 odst. 1 §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná, která byla v dovolacím řízení neúspěšná, je povinna nahradit žalobci náklady, jež v dovolacím řízení účelně vynaložil a které sestávají z mimosmluvní odměny za zastupování advokátem v částce 4 610 Kč podle §1 odst. 2 věty první, §6 odst. 1, §7 bodu 6, §8 odst. 1, §11 odst. 2 písm. c) a §11 odst. 3 advokátního tarifu, ve znění účinném od 1. 1. 2014, neboť úkon byl učiněn 16. 1. 2015 (srov. čl. II vyhlášky č. 390/2013 Sb.), a z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při připočtení náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle §137 odst. 3 o. s. ř., tj. v částce 1 031,10, kterou bude advokát jako plátce této daně povinen z odměny a z náhrad odvést a která podle §137 odst. 3 o. s. ř. rovněž patří k nákladům řízení. Celkovou náhradu ve výši 5 941,10 Kč je žalovaná povinna žalobci zaplatit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho advokátky (§243b ve spojení s §149 odst. 1 o. s. ř.).
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 1. 2017
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu