ECLI:CZ:NS:2016:22.CDO.1025.2016.1
sp. zn. 22 Cdo 1025/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobců a) Ing. K. P. , b) H. P. , zastoupených JUDr. Dagmar Císařovskou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Na Hřebenkách 1882/12, proti žalované Hlavnímu městu Praze , identifikační číslo osoby 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2, zastoupené JUDr. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 287/18, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované Městské části Prahy 10 , identifikační číslo osoby 00063941, se sídlem v Praze 10, Vršovická 1429/68, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 13 C 148/2005, o dovolání žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2014, č. j. 36 Co 99/2013-291, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 7. 2014, č. j. 36 Co 99/2013-291, se ve výrocích II., III. a V. ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 posledním rozsudkem ve věci samé ze dne 17. 4. 2013, č. j. 13 C 148/2005-267, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 8. 2014, č. j. 13 C 148/2005-298, výrokem I. určil, že vlastníky stavby nacházející se na pozemku par. č. 13 v katastrálním území V., tak jak je ohraničen v geometrickém plánu č. 875-9/2004, odsouhlaseném katastrálním úřadem pro hlavní město Prahu dne 30. 3. 2004 pod č. 1312/4, ověřeném znalcem Ing. Petrem Vyskočilem dne 28. 6. 2011, č. 11/2011, popsaném ve znaleckém posudku pořadové č. 200-10/2011 a to lomovými body: 1, 2, 27 – 93, 27 – 67, 1 jsou žalobci manželé Ing. K. P. a H. P., oba bytem v P., K. 20. Specifikovaný geometrický plán je neoddělitelnou součástí rozsudku. Výrokem II. uložil povinnost žalované společně s vedlejší účastnicí uhradit žalobcům náklady za řízení před soudy obou stupňů ve výši 110 125 Kč a výrokem III. povinnost nahradit náklady státu ve výši 19 992 Kč. Výrokem IV. soud rozhodl o vrácení zálohy na znalečném.
K odvolání žalované Městský soud v Praze, jako soud odvolací, usnesením ze dne 29. 7. 2014, č. j. 36 Co 99/2013-291, zastavil odvolací řízení do výroku pod bodem I. napadeného rozhodnutí (výrok I.). Dále změnil výrok o nákladech řízení mezi účastníky navzájem (výrok II.) co do výše náhrady tak, že žalovaná je povinna spolu s vedlejší účastnicí řízení žalobcům zaplatit 28 132,50 Kč (výrok II), a změnil výrok III. napadeného rozsudku tak, že žalobci jsou povinni společně zaplatit státu náhradu nákladů řízení ve výši 9 996 Kč a žalovaná společně s vedlejší účastnicí rovněž částku 9 996 Kč (výrok III.). Změnil také výrok IV. napadeného rozsudku tak, že záloha ve výši 10 000 Kč se žalobcům nevrací (výrok IV.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok V.).
Soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení podle vyhlášky č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění advokátní tarif (dále také „náhradová vyhláška“), ve znění pozdějších předpisů. Vyhláška však byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2013, publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Odvolací soud po zrušení náhradové vyhlášky rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále „advokátní tarif“).
Soud prvního stupně přiznal žalobcům náhradu nákladů řízení v plné výši, neboť měli ve věci úspěch. Odvolací soud však za použití §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále také „o. s. ř”), snížil náhradu nákladů řízení na polovinu. Dospěl k závěru, že k tíži žalobců lze přičíst nedostatečnou specifikaci předmětu sporu, stejně jako nesprávné právní hodnocení formy vlastnictví. K tíži žalované pak přičetl průtahy řízení způsobené tím, že setrvávala na popírání vlastnického práva žalobců i ve fázi, kdy soud již závazně rozhodl o vydržení.
Proti výroku II. usnesení krajského soudu podávají žalobci dovolání. Z obsahu dovolání se podává, že přípustnost opírají o ustanovení §237 o. s. ř., konkrétně že odvolací soud se napadeným rozhodnutím odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhují, aby „dovolací soud napadený výrok rozsudku soudu prvního stupně zrušil a potvrdil výrok II. rozsudku soudu prvního stupně.“
Důvodem podání dovolání je tvrzené nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Tvrdí, že napadeným rozhodnutím odvolací soud nesprávně rozhodl o náhradě nákladů řízení podle advokátního tarifu, namísto náhradové vyhlášky. Soud prvního stupně rozhodoval ještě za účinnosti náhradové vyhlášky, proto odvolací soud nesprávně změnil v rámci odvolacího řízení i výrok o náhradě nákladů za předchozí řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud nesprávně rozhodl o náhradě nákladů řízení i v případě vyčíslení nákladů podle advokátního tarifu, neboť nepřiznal dovolatelům náklady v plné výši, nýbrž pouze ve výši jedné poloviny, přestože v základu sporu měli dovolatelé úspěch a nebyl dán důvod pro použití §150 o. s. ř. Navrhují proto, aby Nejvyšší soud napadený výrok II. zrušil.
Žalovaná ve vyjádření uvedla, že důvodem snížení náhrady nákladů řízení na polovinu byly průtahy řízení na straně dovolatelů. Kvůli nim rozhodoval již třikrát soud prvního stupně a třikrát odvolací soud. Odvolací soud k rozhodnutí o nákladech řízení správně použil advokátní tarif, neboť v době jeho rozhodování již byla náhradová vyhláška zrušena.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., že je uplatněn dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména §240 odst. 1, §241 o. s. ř.), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.
Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud v napadeném rozhodnutí aplikoval §150 o. s. ř. v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Podle §150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Nejvyššího soudu
Výkladem ustanovení §150 o. s. ř. se dovolací soud zabýval v řadě svých rozhodnutí. V nich vyložil, že rozhodování o náhradě nákladů sporného řízení je obecně ovládáno zásadou úspěchu ve věci. Odchylka od této zásady je možná podle §150 o. s. ř. jen tehdy, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele. Těmi se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace §150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2/2014, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2389/2013, ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2944/2013, a ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4520/2014, srov. též Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1005).
Judikatura dovolacího soudu tradičně omezuje možnost zrušení napadeného rozhodnutí, jde-li o úvahy vyslovené v nalézacím řízení ohledně přítomnosti důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu §150 o. s. ř., jen na případy, kdy dovolací soud shledá úvahy nalézacích soudů zjevně nepřiměřenými (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1270/2015).
V rámci odvolacího řízení proti prvnímu rozsudku ve věci samé (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 7. 2. 2007, č. j. 13 C 148/2005-64) odvolací soud shledal žalobní návrh neurčitým, což spolu s dalšími důvody vedlo ke zrušení napadeného rozhodnutí. Tato skutečnost nicméně nemůže být důvodem zvláštního zřetele hodným pro použití §150 o. s. ř., neboť snížení náhrady by mělo de facto podobu sankce za vady podání.
Občanský soudní řád spojuje s vadným podáním povinnost soudu poučit účastníka a vyzvat ho k opravě nebo doplnění podání, které neobsahuje všechny zákonné náležitosti, nebo které je nesrozumitelné či neurčité (§43 odst. 1 o. s. ř., v obecné rovině taktéž §5 o. s. ř.). Až v případě, kdy nedojde k nápravě vad podání, soud ho buďto odmítne, nebo k němu do doby nápravy nepřihlíží (§43 odst. 2 o. s. ř.). Takový postup má vést k účelnému a hospodárnému projednání nároku, nikoli k sankcionování účastníka, který podal vadné podání.
Zohlednil-li odvolací soud navýšení nákladů řízení, je třeba podotknout, že neúčelným nákladům měl v tomto případě předejít především soud prvního stupně postupem podle §43 o. s. ř. Nevyzval-li žalobce k opravě neurčitého podání a meritorně ve věci rozhodl, má na zvýšených nákladech sám podíl. K této otázce však dovolací soud již dříve uvedl, že úspěšný účastník řízení má právo na náhradu nákladů spojených s účastí u jednání soudu bez ohledu na to, že by se některá z nich nemusela uskutečnit, kdyby nedošlo k vadám řízení, pro které byl zrušen předchozí rozsudek soudu (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 21 Cdo 222/2014). Neurčité podání, zakládající soudu povinnost poučit a vyzvat účastníka podle §43 odst. 1 o. s. ř., tak není důvodem zvláštního zřetele hodným podle §150 o. s. ř.
Důvodem zvláštního zřetele hodným nemůže být ani nesprávné právní hodnocení formy vlastnictví. Právní hodnocení sporu je úkolem soudu, nikoli účastníků řízení. Žalobci mají přinést skutková tvrzení, o něž opírají svůj nárok (§79 odst. 1 o. s. ř.), avšak provést právní hodnocení věci není povinností účastníků řízení a soud takovým hodnocením není vázán (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 30 Cdo 3875/2007). Nesprávné právní hodnocení není okolností mimořádnou, neboť právě ono je často důvodem neúspěchu jedné ze stran sporu.
Nepřijatelný je závěr odvolacího soudu, podle kterého popírání vlastnického práva žalobců v době, kdy soud již závazně rozhodl o vydržení vlastnického práva, je okolností zvláštního zřetele hodnou podle §150 o. s. ř. Takovou úvahou by odvolací soud bránil uplatňování ústavně zaručeného práva na vlastnictví majetku u nezávislého a nestranného soudu, což by bylo v přímém rozporu přinejmenším s články 11 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Bránění práva – byť jen domnělého – všemi dostupnými právními prostředky, pakliže nejde o zjevné zneužití práva, nemůže být důvodem zvláštního zřetele hodným ve smyslu §150 o. s. ř.
Zohlednění shora uvedených skutečností v rámci aplikace §150 o. s. ř. je z výše uvedených důvodů zjevně nepřiměřené.
Mimo to odvolací soud v napadeném rozhodnutí nereflektoval ostatní kritéria podstatná pro posouzení správnosti aplikace §150 o. s. ř. (zejm. zmíněné majetkové, sociální, osobní a dalším poměry účastníků řízení, okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, nebo postoj účastníků v průběhu řízení). Tím se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a jeho právní posouzení věci je tak nesprávné, resp. neúplné.
Dovolání je přípustné a zároveň důvodné v otázce způsobu určení náhrady nákladů řízení.
Přípustnost dovolání nezakládá skutečnost, že se odvolací soud v nastolené otázce odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud však shledává přípustnost dovolání v tom, že napadené rozhodnutí není v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, resp. Ústavního soudu.
Ústavní soud v nálezu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3559/15, ke způsobu stanovení náhrady nákladů řízení po zrušení náhradové vyhlášky uvedl: „Postupem předepsaným v zákoně, tedy aplikací §151 odst. 2, věta první před středníkem, o. s. ř., nelze pro absenci přísudkové vyhlášky výši náhrady nákladů zastoupení zjistit. Za této situace je na místě, aby obecné soudy vycházely z ustanovení, jež určuje jejich postup pro případ nemožnosti zjištění výše nároku, tedy z ustanovení §136 o. s. ř., a určily výši nákladů za zastoupení podle volné, nikoliv však libovolné, úvahy.“ Dále v nálezu uvedl, že obecné soudy mohou vycházet v úvahách o spravedlivé výši náhrady nákladů řízení analogicky i ze zrušené přísudkové vyhlášky č. 484/2000 Sb. a je to v odůvodněných případech dokonce žádoucí. Tím spíše, pokud důvody, které vedly Ústavní soud ke zrušení přísudkové vyhlášky, na projednávaný spor nedopadají.
Ačkoli dosavadní většinová rozhodovací praxe dovolacího soudu vycházela z názoru, že po zrušení náhradové vyhlášky se náklady řízení určí podle advokátního tarifu, a to i v případě nákladů vzniklých ještě za účinnosti náhradové vyhlášky (srovnej rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněný pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jako i množství na něho navazujících rozhodnutí), přístup vyjádřený v citovaném nálezu Ústavního soudu se rovněž v části judikatury dovolacího soudu objevil (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný pod číslem 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. 21 Cdo 222/2014, a další).
Jestliže Ústavní soud dospěl k závěru, že absenci zvláštního právního předpisu, předpokládaného ustanovením §151 odst. 2 o. s. ř., je třeba překlenout volnou úvahou, nikoli paušální aplikací advokátního tarifu, je povinností dovolacího soudu postupovat v souladu se závazným právním názorem Ústavního soudu (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 247/14).
V dalším řízení tak odvolací soud při stanovení náhrady nákladů řízení zohlední nález Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV ÚS 3559/15.
Protože se odvolací soud při výkladu a aplikaci §150 o. s. ř. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a při stanovení náhrady nákladů řízení je třeba vycházet z citovaného nálezu Ústavního soudu, je dovolání důvodné. Nejvyšší soud proto usnesení odvolacího soudu v napadených výrocích o nákladech řízení zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc v tomto rozsahu vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. srpna 2016
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu