ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.4036.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 4036/2017-146
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Wüstenrot - stavební spořitelny a.s. , se sídlem v Praze 4, Na hřebenech II 1718/8, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 47115289, zastoupené Mgr. Martinem Zikmundem, advokátem se sídlem v Plzni, Šafaříkovy sady 2455/5, proti žalovaným 1) M. S. , 2) R. Z. , 3) B. Z. , zastoupenému JUDr. Vladimírem Papežem, advokátem se sídlem v Kroměříži, Tovačovského 3161/13, o zaplacení 547 554,93 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 18 C 318/2014, o dovolání žalovaného 3) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 4. 2017, č. j. 47 Co 82/2016-127, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně a žalovaný 3) nemají vzájemně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala zaplacení žalované částky představující nesplacenou část úvěru, jejž poskytla žalované 1) a žalovanému 2) na základě smlouvy o překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření.
Rozsudkem ze dne 12. 11. 2015, č. j. 18 C 318/2014-100, Okresní soud v Kroměříži žalobě vyhověl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Podle soudu prvního stupně žalobkyně uzavřela dne 31. 8. 2008 se žalovanými 1) a 2) Smlouvu o překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření ke smlouvě o stavebním spoření ze dne 26. 2. 2008 č. 30637723 a smlouvu o zřízení zástavního práva k pohledávce (dále jen „úvěrová smlouva“). Na základě této úvěrové smlouvy žalobkyně poskytla žalovaným 1) a 2) úvěr v celkové výši 550 000 Kč. Žalovaný 3) podepsal dne 31. 3. 2008 Prohlášení o ručení peněžitých plateb vyplývajících z úvěrové smlouvy (dále jen „ručitelské prohlášení“), v němž se zavázal, že na základě písemné výzvy žalobkyně uspokojí veškeré splatné i v budoucnu splatné pohledávky žalobkyně vůči žalované 1) vyplývající z úvěrové smlouvy, jestliže je neuspokojí žalovaná 1). Protože žalovaní 1) a 2) závažným způsobem porušovali povinnosti z úvěrové smlouvy, zejména řádně a včas nehradili jednotlivé splátky, žalobkyně přípisem ze dne 2. 12. 2013 od úvěrové smlouvy odstoupila a vyzvala je k zaplacení celého dluhu. Dluh, jehož výše ke dni 30. 11. 2013 činila 547 554,93 Kč, však žalovaní 1) a 2) nezaplatili. Žalovaný 3), jemuž byla dne 4. 1. 2014 doručena výzva žalobkyně, aby za žalovanou 1) splnil její závazek z úvěrové smlouvy, rovněž neuhradil ničeho.
Žalovaný 3) podal proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání.
Rozsudkem ze dne 28. 4. 2017, č. j. 47 Co 82/2016-127, Krajský soud v Brně rozsudek soudu prvního stupně v části vyhovujícího výroku ve věci samé ve vztahu k žalovanému 3) potvrdil (výrok I.), v části nákladového výroku jej ve vztahu k žalovanému 3) změnil tak, že mu uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 79 670,69 Kč (výrok II.), a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho právními závěry. Nepřisvědčil žalovanému 3), že byl žalovanými 1) a 2) stran svého ručitelského závazku uveden v omyl. S odkazem na Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 1976, sp. zn. 20 Co 363/76, uveřejněný pod číslem 36/1978 Sb. rozh., dospěl odvolací soud k závěru, že tato námitka je účelová a vedena snahou vyhnout se povinnosti úhrady dluhu. Tomu podle odvolacího soudu nasvědčuje i usnesení Policie České Republiky ze dne 4. 6. 2015, č. j. KRPZ-99810-63/TČ-2014-150881-JKR, jímž byla trestní věc podezření ze spáchání zločinu podvodu, případně úvěrového podvodu, kterého se měli dopustit žalovaní 1) a 2), odložena, neboť provedeným šetřením se nepodařilo prokázat, že by kdokoliv v souvislosti se sjednáváním předmětných smluv úmyslně uvedl žalovaného 3) v omyl nebo jeho omylu využil.
Žalovaný 3) podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost podle §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) spatřuje v tom, že odvolací soud se při řešení otázky platnosti ručitelského prohlášení učiněného žalovaným 3) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené v rozhodnutích Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1251/2002, ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 33 Cdo 5384/2008, a ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2511/2009. Jako dovolací důvod uvedl nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.)
Dovolatel namítá, že žalovaní 1) a 2) mu před podpisem ručitelského prohlášení nesdělili všechny podstatné informace a byl jimi ubezpečován, že bude ručit pouze do výše 50 000 Kč. Dovolateli rovněž nebylo umožněno si podepisované dokumenty před podpisem přečíst. Odkázal-li odvolací soud v odůvodněné svého rozhodnutí na usnesení Policie České republiky ze dne 4. 6. 2015, nepostupoval správně, neboť z výsledků šetření Policie České republiky provedeného podle trestních předpisů nelze v civilním řízení vyvozovat, že nedošlo k omylu a že předmětné ručitelské prohlášení není na základě předpisů civilního práva neplatné.
Jestliže dovolatel nedostal správné informace o obsahu ručitelského prohlášení, byl uveden v omyl co do podstatné vlastnosti předmětu, neboť se domníval, že podepisuje ručení na výrazně nižší částku a zavazuje se na jeden rok. Došlo tedy k rozporu projevu vůle dovolatele s jeho skutečnou vůlí, resp. vědomostí o obsahu závazku, dovolatel jednal v podstatném omylu a jeho ručitelské prohlášení je tedy absolutně neplatné.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2014.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Otázka platnosti ručitelského prohlášení učiněného dovolatelem v souvislosti s tvrzeným omylem ve vůli přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud ji řešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 10. 1976, sp. zn. 20 Co 363/76, uveřejněný pod číslem 36/1978 Sb. rozh., na nějž odvolací soud odkázal v odůvodnění svého rozhodnutí, není v rozporu s rozhodnutími dovolacího soudu, na něž odkázal dovolatel. Rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 30 Cdo 1251/2002, a ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 33 Cdo 5384/2008, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2511/2009, řeší otázku omylu u právního úkonu, avšak ve zcela jiných skutkových poměrech, než jsou poměry nyní projednávané věci. Jak Nejvyšší soud vysvětlil např. v rozsudku ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 33 Cdo 5384/2008, „omyl ve vůli má za následek neplatnost právního úkonu jen tehdy, jestliže jej jednající osoba učinila v omylu vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro právní úkon rozhodující, resp. podstatná (error essentialis), a osoba, které byl právní úkon určen, tento omyl vyvolala anebo o něm musela vědět v době právního úkonu.“ Skutečnost tvrzená dovolatelem, že si před podpisem nemohl přečíst a prostudovat text ručitelského prohlášení a že mu byly účastníky poskytnuty mylné informace, však ze skutkových zjištění odvolacího soudu neplyne.
Dovolatel ve své argumentaci k této otázce pomíjí, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od l. 1. 2013 nelze v žádném ohledu zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky (či kritika hodnocení důkazů) nemohou založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014) a k vadám řízení (i kdyby byly dány) dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Za situace, kdy nepřichází v úvahu ani aplikace §238a o. s. ř., jímž je upravena přípustnost dovolání proti taxativně vyjmenovaným usnesením odvolacího soudu (o něž v předmětné věci nejde), Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i jeho rozhodnutí o nákladech řízení. Přípustnost dovolání v této části z hlediska §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. posoudil Nejvyšší soud v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 173/2016.
Dovolání v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech mezi účastníky za řízení před soudem prvního stupně a proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení trpí vadou, neboť dovolatel v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. K výrokům o nákladech řízení chybí v dovolání jakákoli argumentace. Tento nedostatek nelze odstranit, neboť lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.) již uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v této části dovolání posoudit jeho přípustnost a důvodnost. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
O návrhu na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť vzhledem k tomu, že dovolání bylo odmítnuto, se tento návrh stal bezpředmětným.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 11. 12. 2017
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu