ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.4073.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 4073/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Marka Doležala v právní věci žalobkyně RiPSS Invest s. r. o. , se sídlem v Praze 2, Slezská 1668/56, identifikační číslo osoby 27591131, zastoupené JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, Ph.D., advokátem se sídlem v Třebíči, Bráfova tř. 770/52, za účasti Ing. K. O. , zastoupené Mgr. Lukášem Nohejlem, advokátem se sídlem v Praze 2, Římská 104/14, o žalobě proti rozhodnutí finančního arbitra, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 18 C 346/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 4. 2. 2016, č. j. 18 C 346/2015-101, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2016, č. j. 28 Co 159/2016-141, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 4. 2. 2016, č. j. 18 C 346/2015-101, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2016, č. j. 28 Co 159/2016-141, se odmítá .
III. Žalobkyně je povinna zaplatit účastnici řízení na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 4. 2. 2016, č. j. 18 C 346/2015-101, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby byl zamítnut návrh účastnice řízení (Ing. K. O.) na zahájení řízení před finančním arbitrem ze dne 18. 1. 2013 včetně jeho doplnění ze dne 13. 2. 2013 na určení neplatnosti smlouvy o úvěru ze dne 30. 1. 2012 uzavřené mezi žalobkyní a účastnicí řízení (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
Krajský soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba o nahrazení nálezu finančního arbitra ze dne 2. 6. 2014, ev. č. FA/3952/2014, reg. č. 48/SU/2013, ve spojení s rozhodnutím finančního arbitra o námitkách ze dne 30. 12. 2014, ev. č. FA/10822/2014, reg. č. 48/SU/2013, zamítnutím návrhu účastnice na zahájení řízení před finančním arbitrem z 18. 1. 2013, včetně jeho doplnění ze 13. 2. 2013, na určení neplatnosti smlouvy o úvěru uzavřené účastníky 30. 1. 2012 v článcích IV. odst. 3, odst. 4 a IX., a že se odmítá žaloba o nahrazení nálezu finančního arbitra ze dne 2. 6. 2014, ev. č. FA/3952/2014, reg. č. 48/SU/2013, ve spojení s rozhodnutím finančního arbitra o námitkách ze dne 30. 12. 2014, ev. č. FA/10822/2014, reg. č. 48/SU/2013, zamítnutím návrhu účastnice na zahájení řízení před finančním arbitrem z 18. 1. 2013, včetně jeho doplnění z 13. 2. 2013, na určení neplatnosti smlouvy o úvěru uzavřené účastníky 30. 1. 2012 ve zbylém rozsahu (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý a třetí výrok).
Výslovně proti rozhodnutí soudů obou stupňů („do všech jejich výroků“) podala žalobkyně dovolání, v němž co do přípustnosti uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena, přičemž posléze tvrdí, že otázky, které nebyly dovolacím soudem řešeny, „jsou v podstatě procesního rázu“. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil nalézacímu soudu k dalšímu řízení.
Účastnice řízení navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl pro nepřípustnost a aby jí přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval „dovoláním“ proti rozsudku soudu prvního stupně.
Dovolání je podle ustanovení §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně nelze úspěšně napadnout dovoláním. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení §201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Protože nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti rozsudku soudu prvního stupně zastavil podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. (shodně srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud se dále zabýval přípustností dovolání směřujícího proti rozsudku odvolacího soudu.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatelka má za to, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny otázky, zda „je možné, aby finanční arbitr případně jakýkoli jiný orgán s arbitrární pravomocí rozhodoval o několika návrzích podaných postupně v jednom řízení, aniž by rozhodl o připuštění změny tohoto návrhu“, zda „je možné považovat návrh na plnění podaný následně v řízení zahájeném jako řízení o určení práva jako doplnění původního návrhu nebo jako nový návrh“, dále otázka „kdy nastávají účinky uplatnění práva na plnění u rozhodujícího orgánu“ a zda „může arbitr rozhodovat o věcných právech“, konkrétně o zániku zástavního práva. Patrně však přehlíží výslovný závěr odvolacího soudu, že vzhledem k tomu, jak žalobkyně sama vymezila žalobou rozsah, ve kterém se domáhá nahrazení rozhodnutí finančního arbitra soudem podle ustanovení §246 odst. 2 a §250f o. s. ř. (v otázce platnosti smlouvy o úvěru v rozsahu návrhu účastnice ze dne 18. 1. 2013, ve znění jeho doplnění ze dne 13. 2. 2013), je bezvýznamné, zda měl finanční arbitr rozhodovat o rozšíření žaloby, částečném zastavení řízení apod., a z tohoto důvodu považoval za bezvýznamné i námitky žalobkyně ve vztahu k dalším nárokům, údajně uplatněným účastnicí řízení až v doplnění návrhu na zahájení řízení před finančním arbitrem (uložení povinnosti účastnici řízení zaplatit žalobkyni částku 762 840 Kč s příslušenstvím, určení, že úhradou této částky zanikají veškeré závazky vůči žalobkyni z předmětné smlouvy o úvěru a že zanikne i zřízené zástavní právo). Odvolací soud dospěl dále k závěru, že takový postup v ustanoveních §8 až 18 zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi, upravujících řízení před arbitrem, není obsažen a nic obdobného neupravuje ani zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, který je třeba podle ustanovení §24 zákona o finančním arbitrovi na řízení před ním použít. Posléze uvedený závěr a závěr, že žalobkyně sama vymezila rozsah, ve kterém se domáhá nahrazení rozhodnutí finančního arbitra soudem, žalobkyně nezpochybnila. Na řešení dovolatelkou formulovaných otázek tak napadené rozhodnutí nespočívá, na těchto otázkách odvolací soud své rozhodnutí nezaložil. Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013 (které je veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách), že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vysvětlil (srov. např. usnesení ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 165/2014, a ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 709/2014), že přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nemůže založit otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona. Obdobně Nejvyšší soud při posuzování zásadního právního významu napadeného rozhodnutí v procesním režimu občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 vyložil (srov. rozsudek ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3931/2011, a předtím například usnesení ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 462/2005, a ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 29 Cdo 48/2007), že rozhodnutí odvolacího soudu nečiní zásadně právně významným otázka, jejíž řešení je zcela zjevné a jež nečiní v soudní praxi výkladové těžkosti. Tento závěr lze plně vztáhnout i na právní úpravu dovolacího řízení účinnou od 1. 1. 2014. Předestřela-li proto dovolatelka k řešení podle svého názoru dovolacím soudem dosud neřešenou otázku, zda je finanční arbitr oprávněn ve věci rozhodovat určujícím výrokem, přičemž uvádí, že „celý institut finančního arbitra, pokud má sloužit k řešení sporů, tak musí být rozhodnut výrokem na plnění“, nejde o otázku způsobilou založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť jde o otázku jednoduchou, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona.
Podle ustanovení §1 písm. c) zákona o finančním arbitrovi, ve znění účinném do 18. 8. 2013, k rozhodování sporů mezi věřiteli nebo zprostředkovateli a spotřebiteli při nabízení, poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru, pokud je jinak k rozhodnutí tohoto sporu dána pravomoc českého soudu, je příslušný též finanční arbitr. Omezení pravomoci finančního arbitra pouze na žaloby na plnění ze zákona nevyplývá. Ustanovení §17 odst. 3 a §17a zákona o finančním arbitrovi upravují problematiku právní moci nálezů finančního arbitra, v nichž není stanovena lhůta k plnění, a výši sankcí ukládaných v případech, kdy předmětem sporu není peněžitá částka. Též z dalších ustanovení zákona o finančním arbitrovi (srov. např. ustanovení §9, §12 odst. 3, §15 odst. 1) je zjevné, že zákonodárce předvídá i jiná rozhodnutí než na plnění.
Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolatelkou formulovaná otázka, zda „finanční arbitr může rozhodovat o určení právní skutečnosti za situace, kdy je možno žalovat na určení práva nebo právního vztahu za situace, kdy je možno žalovat na plnění“. Odvolací soud, zabývaje se totožnou námitkou žalobkyně, dospěl k závěru, že určení platnosti či neplatnosti právního úkonu není určením právní skutečnosti, ale určením právního poměru a že ustanovení §80 o. s. ř. určující, kdy lze žalovat na určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, na řízení před finančním arbitrem nedopadá, neboť řízení před ním je ovládáno zásadami uvedenými v ustanoveních §8 až §18 zákona o finančním arbitrovi a za použití ustanovení §24 tohoto zákona i zásadami uvedenými ve správním řádu, které žádné ustanovení obdobné §80 o. s. ř. neobsahují. Dále odvolací soud uzavřel, že nikdo se v řízení před finančním arbitrem (ani před soudem) nemůže domáhat, aby mu byla uložena povinnost vůči žalované straně (vyjma případu synallagmatického závazku), účastnice neměla tedy jinou možnost své obrany. Tyto závěry odvolacího soudu dovolatelka nezpochybnila. Odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2027/2008 (od kterého se patrně podle názoru dovolatelky odvolací soud odchýlil při řešení jí formulované otázky), není přiléhavý, neboť v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud posuzoval otázku naléhavého právního zájmu na podání určovací žaloby právě podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř., kdežto finanční arbitr postupuje v řízení přiměřeně podle správního řádu, jak správně uvedl odvolací soud.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.
Dovolání výslovně směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v plném rozsahu. K prvnímu výroku v části, v níž odvolací soud žalobu odmítl s odůvodněním, že k jejímu podání nebyla žalobkyně subjektivně oprávněna, dovolatelka neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání uplatňuje a v čem spatřuje nesprávnost rozhodnutí. K této části prvního výroku napadeného rozhodnutí chybí v dovolání jakákoli argumentace. Uvedený nedostatek nelze již odstranit, poněvadž lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Nejvyšší soud dovolání v tomto rozsahu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
Dovolání proti druhému a třetímu výroku rozsudku odvolacího soudu není přípustné vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., když výše nákladů řízení, k jejichž úhradě byla žalobkyně zavázána za řízení před soudem prvního stupně (16 456 Kč) a za odvolací řízení (8 228 Kč), nepřevyšuje částku 50 000 Kč (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sen. zn. 29 ICdo 34/2013, a ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3141/2013). Nejvyšší soud proto dovolání v této části odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 19. 4. 2017
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu