ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.4236.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 4236/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Administrace insolvencí CITY TOWER, v.o.s. , se sídlem v Praze 4 - Nuslích, Hvězdova 1716/2b, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 29414873, insolvenční správkyně dlužnice CDTF - Trade and Finance s.r.o., identifikační číslo osoby 44793031, zastoupené JUDr. Oldřichem Řeháčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, proti žalované J. Ř. , se sídlem v Praze 8, Střížkovská 1506/8, PSČ 180 00, identifikační číslo osoby 69480893, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 2097/10, o zaplacení 609 597 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 36 Cm 31/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 2. 2016, č. j. 8 Cmo 53/2015-465, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalovaná podala dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil (v pořadí čtvrtý ve věci) rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2014, č. j. 36 Cm 31/2007-425, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 609 597 Kč s příslušenstvím a nahradit náklady řízení – žalobkyni ve výši 87 689,20 Kč a České republice ve výši 20 982,70 Kč (výrok I.), a dále uložil žalované zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 26 716,80 Kč (výrok II.).
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je tak i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, které je – stejně jako všechna uvedená rozhodnutí – veřejnosti dostupné na jeho webových stránkách). Tomuto zákonnému požadavku na vymezení přípustnosti dovolání však dovolatelka nedostála, spojuje-li přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu s řešením otázky přípustnosti dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 4. 2011, č. j. 8 Cmo 99/2011-213, proti němuž nebylo (podle poučení v závěru rozhodnutí) dovolání přípustné. Je tomu tak proto, že na řešení dovolatelkou formulované otázky odvolací soud napadený rozsudek nezaložil a založit ani nemohl. Otázka přípustnosti dovolání proti dovolatelkou označenému usnesení odvolacího soudu mohla být řešena pouze v případě dovolání podaného proti tomuto usnesení, k čemuž však nedošlo. K požadavku dovolatelky na řešení otázky přípustnosti dovolání proti jí označenému usnesení odvolacího soudu dovolací soud kromě toho podotýká, že poukazovaným usnesením odvolacího soudu došlo k odvolání žalované ke zrušení (v pořadí prvního ve věci) napadeného rozsudku soudu prvního stupně v dotčené vyhovující části a v souvisejících výrocích o nákladech řízení a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (bylo tedy vyhověno odvolání žalované a došlo tak k „odklizení“ rozsudku pro ni v nepříznivé části).
Jinou otázku v souvislosti s tvrzenou přípustností dovolání dovolatelka nepředestírá a nelze ji dovodit ani z obsahu dovolání. Za vymezení právní otázky nelze považovat ani výhrady dovolatelky týkající se skutkového zjištění soudů o dodání zboží, o jehož zaplacení v souzené věci jde. Dovolatelka zřejmě v tomto směru přehlédla, že dovolací námitky zpochybňující skutková zjištění soudů nižších stupňů, úplnost zjištěného skutkového stavu či hodnocení provedených důkazů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Směřovalo-li dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, dovolání v této části trpí vadou, neboť dovolatelka v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §237 o. s. ř.). Ke všem výrokům o nákladech řízení chybí v dovolání jakákoli argumentace, natož pak vymezení příslušné právní otázky řešené odvolacím soudem a označení ustálené rozhodovací praxe, od níž se měl odvolací soud odchýlit. Přípustností dovolání v jeho zbývající části se tak nelze vůbec zabývat. Tento nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolatelce uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze v popsané části dovolání posoudit jeho přípustnost. Kromě toho dovolání v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení a dále proti té části jeho rozhodnutí, v níž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o povinnosti žalované zaplatit České republice náklady řízení, není vzhledem k §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. přípustné, neboť jak výše nákladů řízení, k jejichž náhradě vůči žalobkyni byla žalovaná zavázána za řízení před odvolacím soudem (26 716,80 Kč), tak výše nákladů řízení, k jejichž náhradě byla žalovaná zavázána vůči státu (20 982,70 Kč), nepřevyšují částku 50 000 Kč.
Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 1. 2017
JUDr. Miroslav G a l l u s
předseda senátu