ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.4574.2015.1
sp. zn. 32 Cdo 4574/2015-577
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně NOVOCHEMA, družstvo , se sídlem v Levici, Nixbrod 28, PSČ 934 39, Slovenská republika, identifikační číslo osoby 00167886, zastoupené JUDr. Petrem Poledníkem, advokátem, se sídlem v Brně, Příkop 843/4, proti žalované ODU, s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Staré Město, Kaprova 42/14, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 25335804, zastoupené JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem, se sídlem v Brně, Havlíčkova 127/13, o zaplacení částky 96 818,11 EUR, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 19 Cm 209/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 7. 2015, č. j. 8 Cmo 140/2015-538, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 7. 2015, č. j. 8 Cmo 140/2015-538, jakož i rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 1. 2015, č. j. 19 Cm 209/2004-508, se zrušují a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V souzené věci se žalobkyně domáhala zaplacení kupní ceny zboží (barev) dodaného žalované na základě rámcové kupní smlouvy č. 7/2003 a vyúčtované fakturami č. 230324, 230393, 230394, 230548, 230549, 230583, 230584, 230791 a 230792. Žalovaná založila svou procesní obranu na námitce nedostatku aktivní i pasivní věcné legitimace a na tvrzení, že žalobkyně jí fakturované zboží nedodala.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 1. 2015, č. j. 19 Cm 209/2004-508, v pořadí již třetím v této věci, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 25 101,87 EUR (výrok pod bodem I), co do částky 71 716,24 EUR žalobu zamítl (výrok pod bodem II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok pod bodem III).
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání obou účastnic změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku pod bodem II tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 71 716,24 EUR (první výrok), potvrdil jej v přisuzujícím výroku pod bodem I (druhý výrok) a uložil žalované nahradit žalobkyni náklady řízení před soudy obou stupňů (třetí a čtvrtý výrok).
Odvolací soud poté, co částečně zopakoval dokazování, vzal oproti soudu prvního stupně za prokázané, že žalobkyně dodala žalované všechno zboží, jehož zaplacení se domáhá.
V otázce aktivní a pasivní věcné legitimace odvolací soud odkázal na své předchozí rozhodnutí, tj. na kasační usnesení ze dne 10. 9. 2014, č. j. 8 Cmo 442/2013-466. V něm dovodil, že žalobkyně je ve věci aktivně legitimována, neboť bylo prokázáno, že došlo k naplnění rozvazovací podmínky sjednané ve smlouvě o postoupení pohledávek uzavřené dne 9. 6. 2005 mezi žalobkyní a společností SPECIAL INTEREST GROUP – MUGADOV, spol. s r. o., totiž že ve lhůtě šesti měsíců od uzavření smlouvy nebyla zaplacena smluvená cena za postoupení pohledávek. Jako nedůvodnou posoudil též námitku nedostatku pasivní věcné legitimace. Usoudil totiž, že argumentace žalované, podle níž závazek přešel na základě smlouvy o prodeji části podniku Barvy a laky ze dne 7. 1. 2005 na nabyvatele IPM Group, a. s., nemůže uspět jednak po skutkové stránce, protože tento závazek není uveden ve znaleckém posudku tvořícím přílohu smlouvy o prodeji části podniku (který má podle ujednání čl. II, bod 1.3. smlouvy obsahovat seznam závazků vedených v účetní evidenci prodávajícího, náležejících k prodávané části podniku), jednak není důvodná po právní stránce s ohledem na §477 odst. 3 obchodního zákoníku (zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného k 1. 1. 2014, dále jen „obch. zák.“), podle něhož prodávající ručí za splnění převedených závazků kupujícím a žalovaná v řízení ani netvrdila, že by nabyvatel části podniku byl vyzván k plnění či dokonce cokoliv plnil. K tomu odvolací soud v napadeném rozsudku dodal, že §476 odst. 1 obch. zák., podle něhož se kupující smlouvou o prodeji podniku zavazuje převzít závazky prodávajícího související s podnikem a které se obdobně vztahuje i na prodej části podniku, je třeba vykládat v souvislosti s §477 odst. 1 obch. zák., podle něhož na kupujícího přecházejí všechna práva a povinnosti, na něž se prodej vztahuje; sjednali-li si tedy účastníci smlouvy o prodeji části podniku, že na kupujícího přecházejí závazky uvedené ve znaleckém posudku znalce, který je přílohou smlouvy, v němž závazky, jež jsou předmětem řízení, absentují, pak tyto závazky na kupujícího na základě této smlouvy nepřešly.
Rozsudek odvolacího soudu výslovně ve všech jeho výrocích, podle dovolací argumentace však toliko ve výrocích o věci samé, napadla žalovaná dovoláním. Přípustnost dovolání opírá o §237 občanského soudního řádu, argumentujíc, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Ve vztahu k otázce aktivní věcné legitimace dovolatelka namítá, že provedenými důkazy nebylo prokázáno splnění rozvazovací podmínky sjednané ve smlouvě o postoupení pohledávek, vytýká soudům nižších stupňů, že neprovedly zásadní důkaz pro zjištění této skutečnosti, za který považuje výslech zástupce postupníka, zdůrazňuje, že je to žalobkyně, kdo nese důkazní břemeno o celém rozsahu svých tvrzení, včetně své aktivní legitimace, a prosazuje názor, že žalobkyně důkazní břemeno neunesla.
Stran své pasivní věcné legitimace dovolatelka argumentuje, že pokud by obdržela předmětné zboží, spadala by „taková pohledávka“ do ucelené „divize barev“, která byla předmětem převodu podle smlouvy o prodeji části podniku a v jeho rámci by přešla na kupujícího. Zdůrazňuje, že ustanovení §477 odst. 1 obch. zák., podle něhož k přechodu závazků dochází ze zákona, bez ohledu na to, zda jsou či nejsou ve smlouvě uvedeny, je kogentní povahy. Poukazuje též na §486 odst. 3 obch. zák., z něhož dovozuje, že zákon počítá s tím, že ne všechny závazky budou „evidovány či uvedeny“, což ovšem neznamená, že by nepřešly. Má za to, že při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, z níž jmenovitě odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 32 Cdo 1513/2011.
V dalším dovolatelka polemizuje se skutkovým závěrem odvolacího soudu, že dodání zboží bylo prokázáno, přičemž zmiňuje „řadu rozhodnutí dovolacího soudu“, který dle jejího mínění dodávky zboží vždy posuzuje tak, že vyžaduje jednoznačný podklad, že zboží bylo dodáno, tedy především potvrzený dodací list, a vytýká odvolacímu soudu, že se „při vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva“ odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl. Ztotožňuje se s právním posouzením odvolacího soudu a zdůrazňuje, že odkaz žalované na judikaturu je nepřípadný, neboť k danému převodu závazku, ke kterému mělo dojít na základě smlouvy o prodeji části podniku, byl vyhotoven znalecký posudek, který se podstatou převodu zabýval. Pokud proto v posudku uvedený závazek není, nemohl být součástí převodu.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínky povinného zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem posouzena jinak.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi soustavně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „R 4/2014“, usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, či usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, odmítl, a které je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na http://www.nsoud.cz ).
Rovněž v R 4/2014 pak Nejvyšší soud vysvětlil, že argument, podle kterého se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání patrno, o kterou takovou právní otázku jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje.
Požadavky na obligatorní náležitosti dovolání splňuje pouze ta část dovolání, v níž dovolatelka zpochybňuje závěr o své pasivní věcné legitimaci prostřednictvím argumentu, že odvolací soud řešil otázku přechodu závazků neoznačených ve smlouvě o prodeji části podniku v rozporu s konkrétně označenou judikaturou Nejvyššího soudu.
V otázce aktivní věcné legitimace žalobkyně dovolatelka neuvádí žádné argumenty, jež by bylo možno přiřadit k některému z předpokladů přípustnosti dovolání taxativně vymezených v §237 o. s. ř., nehledě na to, že v tomto ohledu nevymezuje ani způsobilý dovolací důvod, jímž je vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. nesprávné právní posouzení věci. Omezuje se tu na to, že na základě vlastního hodnocení provedených důkazů prosazuje názor, že oproti tomu, k čemu dospěl odvolací soud, žalobkyně neunesla stran svého tvrzení, že cena za postoupení pohledávky nebyla zaplacena, důkazní břemeno. Přehlédla zřejmě, že v dovolacím řízení nelze hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Povahu toliko skutkových námitek má dovolání též v té části, v níž dovolatelka zpochybňuje závěry, k nimž odvolací soud dospěl při hodnocení důkazů, a prosazuje názor, že z provedených důkazů poznatek o převzetí zboží nevyplývá. V této souvislosti sice dovolatelka tvrdí, že odvolací soud se při řešení této „otázky hmotného nebo procesního práva“, zřejmě otázky, za jakých předpokladů, popř. z jakých důkazů lze mít za prokázáno dodání zboží, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, příslušné judikatorní závěry Nejvyššího soudu však nikterak nespecifikuje.
Nejvyšší soud ostatně zdůraznil např. v rozsudku ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3148/2014, že na rozdíl od tzv. legální (formální) důkazní teorie, která, důsledně vzato, znamenala zmechanizování procesu hodnocení důkazů, poněvadž předem stanovila jejich hierarchii a způsob hodnocení, stojí zákon na tzv. zásadě volného hodnocení důkazů; ustanovení §132 o. s. ř. ponechává postup při hodnocení důkazů úvaze soudu. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou pro zjištění skutkového stavu upotřebitelné).
V té části, v níž dovolání splňuje požadavky na obligatorní náležitosti, je dovolání přípustné, neboť dovolatelka odvolacímu soudu důvodně vytýká, že otázku přechodu závazků neoznačených ve smlouvě o prodeji části podniku (v přiloženém znaleckém posudku) řešil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Podle §477 obch. zák. na kupujícího přecházejí všechna práva a závazky, na které se prodej vztahuje (odstavec 1). K přechodu závazku se nevyžaduje souhlas věřitele, prodávající však ručí za splnění převedených závazků kupujícím (odstavec 3).
Podle §482 věty první obch. zák. má se za to, že kupní cena je stanovena na základě údajů o souhrnu věcí, práv a závazků uvedených v účetní evidenci prodávaného podniku ke dni uzavření smlouvy a na základě dalších hodnot uvedených ve smlouvě, pokud nejsou zahrnuty do účetní evidence.
Podle §486 odst. 3 obch. zák. kupující může uplatnit nárok na slevu z kupní ceny ohledně závazků, jež na něho přešly a nebyly zachyceny v účetní evidenci v době účinnosti smlouvy (§482), ledaže o nich kupující v době uzavření smlouvy věděl.
Nejvyšší soud dovodil již v rozsudku ze dne 22. 12. 1994, sp. zn. Odon 34/1993, uveřejněném pod číslem 30/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že v §476 odst. 1 obch. zák. je stanoven typ smlouvy o prodeji podniku a jsou v něm uvedeny podstatné části této smlouvy, které musí smlouva obsahovat, aby šlo o tento smluvní typ a vztahovala se na ni příslušná ustanovení jej upravující (§269 odst. 1 obch. zák.). Podstatnou částí smlouvy o prodeji podniku je mj. závazek kupujícího převzít závazky prodávajícího související s podnikem. V rozsudku velkého senátu svého obchodního kolegia ze dne 5. 10. 2005, sp. zn. 35 Odo 653/2004, uveřejněném pod číslem 84/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (ústavní stížnost proti němu Ústavní soud zamítl nálezem ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 85/06), na něž odkazuje dovolatelkou zmíněné usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1513/2011, pak Nejvyšší soud vysvětlil, že na kupujícího bez ohledu na to, zda smlouva o prodeji podniku obsahuje výčet závazků či nikoliv, přecházejí všechny závazky, které s prodávaným podnikem souvisejí. K přechodu všech závazků souvisejících s prodávaným podnikem z prodávajícího na kupujícího dochází v intencích ustanovení §477 odst. 1 obch. zák. ze zákona, aniž by současně bylo nutné tyto závazky jakkoliv ve smlouvě zmiňovat či jinak identifikovat. Např. v usnesení ze dne 21. 11. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3571/2016, pak Nejvyšší soud doplnil, že §477 obch. zák. je ustanovením kogentním a nelze se od něj ani dohodou stran odchýlit, přičemž k přechodu závazků, na které se prodej vztahuje, dochází ze zákona bez ohledu na to, zda a jakým způsobem jsou zachyceny v účetní evidenci prodávajícího.
Ve světle těchto závěrů rozhodně neobstojí názor odvolacího soudu, podle něhož jestliže si strany smlouvy o prodeji části podniku sjednaly, že na kupujícího přecházejí závazky uvedené v příloze smlouvy, pak na kupujícího přecházejí jen tyto závazky a ostatní závazky, které souvisejí s prodávanou částí podniku, nikoliv. Závěry, které odvolací soud dovozuje z §477 obch. zák., z tohoto ustanovení, jak je vykládá ustálená judikatura, rozhodně nevyplývají. Jestliže toto ustanovení znamená, že na kupujícího přecházejí ze zákona všechny závazky, které souvisejí s prodávaným podnikem (s jeho prodávanou částí), a jestliže jde o ustanovení kogentní, od něhož se strany odchýlit nemohou (srov. §263 obch. zák.), pak nelze výčet závazků souvisejících s prodávaným podnikem (jeho částí) obsažený ve smlouvě o prodeji podniku (jeho části), popř. v listině, na kterou smlouva odkazuje, posoudit jako platné ujednání o tom, které závazky na kupujícího přecházejí a které nikoliv. Zákon neponechává na vůli smluvních stran, na které závazky se prodej podniku (jeho části) vztahuje a na které ne. V takovém případě by šlo o převod, nikoliv o přechod.
Protože Nejvyšší soud neshledává důvod, proč by se měl v posuzované věci od těchto závěrů odchýlit (posoudit předmětnou otázku hmotného práva jinak), je dovolání nejen přípustné, ale též důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Pro úplnost je třeba dodat, že neobstojí ani závěr odvolacího soudu, uvedený nikoliv v napadeném rozsudku, nýbrž toliko v jeho předchozím kasačním rozhodnutí (a proto ze skutečnosti, že jej dovolatelka výslovně nenapadla, nelze ničeho dovozovat, aniž by došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces), podle něhož i kdyby dovolatelka přestala být dlužníkem v důsledku prodeje části podniku, byla by povinna plnit z titulu zákonného ručení podle §477 odst. 3 obch. zák. V rozhodovací praxi soudů ani v právní doktríně není pochyb, že závazek ručitele, byť jeho splněním dochází k uspokojení zajištěné pohledávky, tedy splnění dlužníkova závazku, je závazkem odlišným od závazku dlužníka; liší se nejen osobou nositele, neboť ručitelem musí být z povahy věci osoba odlišná od dlužníka, ale i obsahem; zatímco dlužník je povinen splnit věřiteli svůj závazek, ručitel je povinen splnit dlužníkův závazek, jestliže jej nesplní dlužník (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3911/2010). Právo věřitele, aby dlužníkův závazek splnil ručitel, nesplní-li ho dlužník, v souzené věci žalobou uplatněno nebylo a nedošlo ani ke změně žaloby postupem podle §95 o. s. ř. Protože soud je žalobou vázán a až na výjimky stanovené v zákoně nemůže překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného, než čeho se domáhají (srov. §153 odst. 2 o. s. ř.), je případný závěr o tom, že žalovaná má vůči žalobkyni ručitelský závazek, pro posouzení její pasivní věcně legitimace bez významu.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tedy neobstojí a podmínky pro jeho změnu podle §243d písm. b) o. s. ř. dány nejsou, Nejvyšší soud je proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech řízení (§243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud proto zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnou soudy v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá, §151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 18. 10. 2017
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu