ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.4990.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 4990/2017-401
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně HOSPIMED, spol. s r. o. , se sídlem v Praze 3, Malešická 2251/51, identifikační číslo osoby 00676853, zastoupené Mgr. Pavlem Markem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na poříčí 1070/19, proti žalované Oblastní nemocnici Kolín, a. s., nemocnici Středočeského kraje , se sídlem v Kolíně, Žižkova 146, identifikační číslo osoby 27256391, zastoupené JUDr. Janem Brodcem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 162/8, o zaplacení částky 66 290 425 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 56 Cm 48/2013, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 6. 2017, č. j. 4 Cmo 93/2016-374, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Praze zrušil rozsudek ze dne 14. 4. 2016, č. j. 56 Cm 48/2013-315, kterým Krajský soud v Praze uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 66 000 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 0,01% denně od 21. 8. 2012 do zaplacení (výrok I.), dále částku 290 425 Kč (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.), a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž co do přípustnosti odkázala na ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního a hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzuje.
S ohledem na datum vydání rozhodnutí odvolacího soudu a dobu zahájení řízení se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatelka domáhá (dovolací návrh).
Argument, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, a ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013, jež jsou veřejnosti dostupná, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách).
Zpochybňuje-li dovolatelka závěr odvolacího soudu, podle něhož je nutno posuzovat, zda právní úkon žalované nebyl učiněn v omylu spočívajícím v tom, že cena zboží byla výběrovým řízením určena v objektivně přijatelné výši k požadované kvalitě, neuvádí, od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací soud odchýlil. V této části své dovolací argumentace nedostála požadavku na řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání způsobem uvedeným v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř.
Přípustnost dovolání nezakládá rovněž námitka, že „odvolací soud v odůvodnění cituje rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2383/2010, ze dne 31. 8. 2006, sp. zn. 29 Odo 1136/2005, a ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 32 Cdo 542/2010, které se zabývají možností aplikace §265 obchodního zákoníku, kdy žádný z těchto případů ale není skutkově shodný s projednávaným případem a odvolací soud blíže neuvádí, v čem konkrétně by v daném obchodním případě mohla spočívat ona nepoctivost. Závěry, ke kterým Nejvyšší soud dospěl v citovaných rozsudcích, jsou tak použitelné jen ve velmi obecné rovině.“ Dovolatelka přehlíží, že ustanovení §237 o. s. ř. taxativně uvádí čtyři předpoklady přípustnosti dovolání a jiným způsobem přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. založit nelze. Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že odvolací soud závěry obsažené v těchto rozhodnutích zmínil jako obecné závěry, z nichž je třeba vycházet při aplikaci ustanovení §265 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, účinného do 31. 12. 2013, s tím, že soud prvního stupně se otázkou výkonu práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku dostatečně nezabýval. Tento závěr odvolacího soudu dovolatelka nezpochybnila.
Odkazuje-li dovolatelka na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1996, sp. zn. 2 Cdon 661/96, jako na rozhodnutí, od něhož se měl odvolací soud v projednávané věci odchýlit, pak v citovaném rozhodnutí, v němž jde o výklad obecné poučovací povinnosti soudu podle ustanovení §5 o. s. ř., dovolací soud uzavřel, že poučením podle §5 o. s. ř. je třeba rozumět zejména vysvětlení, jaká práva přiznávají a jaké povinnosti ukládají procesněprávní předpisy účastníkům řízení, jak je třeba účastníkem zamýšlené procesní úkony provést (popř. jak je třeba odstranit vady již učiněných procesních úkonů), aby vyvolaly sledované procesní účinky, jaké právní následky jsou spojeny s procesním úkonem, který účastník provedl, a jak je třeba splnit procesní povinnost ze zákona nebo z rozhodnutí soudu. Do poučovací povinnosti soudu nemůže patřit návod či pomoc účastníku spočívající v tom, co by měl nebo mohl v daném okamžiku učinit, ale jen taková pomoc, aby mohl zákonem stanoveným způsobem vyjádřit, co v řízení sám hodlá učinit. Námitka dovolatelky, že zákonné poučení podle ustanovení §118a o. s. ř. je pomocí či návodem účastníkům řízení, které nemůže patřit do poučovací povinnosti soudu, když vylíčení rozhodných skutečností (břemeno tvrzení) a navržení potřebných důkazů k prokázání svých tvrzení (břemeno důkazní), jsou procesními povinnostmi účastníků řízení, a tedy spadají pod větu první odůvodnění citovaného rozhodnutí, není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť poučovací povinnost soudu podle ustanovení §5 o. s. ř. a poučení podle ustanovení §118a o. s. ř. nelze směšovat. Otázkou poučovací povinnosti soudu se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2604/2009, v němž dospěl k závěru, že poučení podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. soud poskytne jak účastníku, který dosud o sporném tvrzení neoznačil žádný důkaz, tak i tehdy, jestliže účastník sice o svém sporném tvrzení důkaz označil, avšak jde o důkaz zjevně nezpůsobilý sporné tvrzení prokázat, nebo jestliže účastník o svém sporném tvrzení označil důkazy, přesto se mu však nepodařilo jejich prostřednictvím sporné tvrzení prokázat. Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl-li k závěru, že soud prvního stupně zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pokud účastnice nepoučil ve smyslu ustanovení §118a o. s. ř.
Odvolací soud se neodchýlil ani od druhého rozhodnutí, na něž dovolatelka odkazuje, a to rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3519/2011, neboť toto rozhodnutí vychází z odlišné procesní situace, v níž se dovolací soud zabýval přípustností poučení podle §118a o. s. ř. v odvolacím řízení a následného provedení nových důkazů za stavu, kdy soud prvního stupně nepoučil účastníky podle §118a o. s. ř. a žalobní návrh posléze zamítl z důvodu neunesení důkazního břemene ze strany žalobkyně. Pro úplnost Nejvyšší soud podotýká, že dovolatelkou formulovaný závěr z citovaného rozhodnutí nevyplývá.
Odkazuje-li dovolatelka na konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu k otázce neprovedení důkazů, pak rozhodnutí Ústavního soudu nejsou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v intencích ustanovení §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3119/2013).
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání proti usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. 11. 2017
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu