ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.547.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 547/2017
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně NUTRIX COMPANY Ltd. , se sídlem 15 Agiou Pavlou Street, Ledra House, Agios Andreas, PC 1105 – Nicosia, Kyperská republika, zastoupené JUDr. Gabrielem Brenkou, advokátem, se sídlem v Praze, Štěpánská 653/17, proti žalovaným 1. Bank Tejarat , se sídlem 130 Teleghani Avenue, Teherán, Islámská republika Írán, a 2. Bank Markazi , se sídlem 11365 Ferdowsi Avenue, Teherán, Islámská republika Írán, oběma zastoupeným Mgr. Janem Hrazdirou, advokátem, se sídlem v Praze, Na Příkopě 583/15, o zaplacení částky 21 670 155,22 USD s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Cm 80/2004, o dovolání žalobkyně proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 1. 2013, č. j. 5 Cmo 593/2012-248, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit první žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 36 663 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.
III. Žalobkyně a druhá žalovaná nemají vzájemně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Praze potvrdil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2012, č. j. 28 Cm 80/2004-213, ve výroku pod bodem I, jímž bylo zastaveno řízení v nadepsané věci, a ve výroku pod bodem IV, jímž bylo rozhodnuto o vrácení soudního poplatku ve výši 800 000 Kč (první výrok), změnil je ve výrocích pod body II a III o nákladech řízení tak, že žalobkyni uložil zaplatit na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně každému ze žalovaných částku 19 239 Kč (druhý výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jež směřuje výslovně pouze proti té části jeho prvního výroku, jíž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srov. např. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 4/2014“, usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, či usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, odmítl a které je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na http://www.nsoud.cz ).
„Otázka vztahů, které mají z hlediska §7 o. s. ř. soukromoprávní povahu, ale které se částečně opírají o mezivládní obchodní a platební dohody“, kterou dovolatelka předkládá v části F článku I pod bodem 130 svého obsáhlého dovolání jako otázku dosud nevyřešenou, závěr o přípustnosti dovolání přivodit nemůže. Ve své argumentaci, jejímž prostřednictvím prosazuje názor o soukromoprávním charakteru právního vztahu, z něhož dovozuje uplatněný nárok, dovolatelka zřejmě přehlédla, že napadené rozhodnutí nespočívá na závěru, že tento vztah není vztahem soukromého práva. Odvolací soud sice vyslovil názor, že občanské soudní řízení není určeno k ochraně práv z mezinárodních ujednání, kde nositeli práv a povinností jsou státy nebo jejich úřední autority, a pokud by se měl uplatněný nárok opírat o zmíněná mezivládní ujednání, nešlo by o věc řešitelnou v civilním procesu, zároveň však zdůraznil, že dovolatelka se dovolává též akreditivu, tedy aktu soukromého práva, a zde již pravomoc soudů České republiky přichází v úvahu, je proto třeba se zabývat jak otázkou obecného soudu žalovaných, tak problémem příslušnosti na výběr dané. To odvolací soud také učinil a po posouzení těchto otázek dospěl k závěru, že pravomoc zdejších soudů by nebyla dána, ani kdyby uplatněný nárok byl založen na nepochybně soukromoprávním aktu. Na řešení otázky, zda uplatněný nárok má či nemá soukromoprávní charakter, tedy napadené rozhodnutí nezávisí. Že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, objasnil Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013.
V článku II dovolatelka otevírá otázku „§103 a §104 odst. 1 o. s. ř. vzhledem k uplynutí času od podání žaloby“, otázku však výslovně neformuluje a ani z příslušné její argumentace není patrno, co má konkrétně na mysli, respektive zda vůbec má něco konkrétně na mysli. V úvodu totiž vyjadřuje souhlas s právním závěrem odvolacího soudu, že pravomoc soudů České republiky nelze nabýt jen uplynutím času, zároveň však prosazuje názor, že „dovolací soud by v daném případě měl otázku pravomoci soudu jako jedné z podmínek řízení zodpovědět tak, že vzhledem k dominantní zásadě vyjádřené v §1 o. s. ř. nelze po více než osmi letech svévolně rozhodnout, že řízení se pro nedostatek pravomoci soudu zastavuje“. S vlastní představou řešení otázky, jak v situaci, kdy je tu neodstranitelný nedostatek podmínky řízení, který nemůže zhojit ani délka trvání řízení, rozhodnout jinak, než „svévolně“ řízení zastavit, však nepřichází. Zejména však v tomto bodě neuvádí, v čem spatřuje předpoklad přípustnosti dovolání, a argumentace, že dovolací soud by měl v tomto případě posoudit otázku pravomoci soudů jinak, než jak ji posoudil odvolací soud, korespondující zřejmě s nedůslednou, zavádějící citací §237 o. s. ř. obsaženou v části E bodě 103 dovolání pod písmenem c), žádnému z předpokladů přípustnosti dovolání taxativně vymezeným v §237 o. s. ř. neodpovídá (srov. shodně již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sen. zn. 29 NSČR 36/2014, ze dne 17. 6. 2014, sen. zn. 29 NSČR 46/2014, ze dne 19. 2. 2015, sen zn. 29 NSČR 2/2015, či ze dne 25. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 79/2015), přípustnost dovolání tedy založit nemůže.
Nad rámec uvedeného lze dodat, že Nejvyšší soud již např. v usnesení ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 4 Nd 453/2010, a v usnesení ze dne 8. 10. 2013, sp. zn. 28 Nd 228/2013, s odkazem na tam citovanou renomovanou komentářovou literaturu vysvětlil, že pravomoc soudu je jednou z podmínek řízení podle §103 a §104 odst. 1 o. s. ř., k níž soud přihlíží i bez návrhu z úřední povinnosti v každé fázi řízení, a že nedostatek pravomoci soudů danou věc projednat a rozhodnout je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který v každé fázi řízení vede k jeho zastavení.
V článku III pod bodem 153 dovolání dovolatelka předkládá jako další dosud neřešenou otázku „otázku vztahu §7 o. s. ř. a zákona o mezinárodním právu soukromém a procesním“, majíc na mysli zákon č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, zrušený k 1. 1. 2014 (dále jen „ZMPS“). Na formulaci otázky, kterou má dovolací soud řešit, rezignuje a odkazuje na argumentaci, jejímž prostřednictvím zpochybňuje názor, který shledává v rozhodnutích soudů nižších stupňů, že není - li dána pravomoc českých soudů podle ZMPS, pak již nemůže být dána vůbec, a namítá, že pravomoc zakotvená v ZMPS nemá taxativní povahu a že určení pravomoci soudů je atributem suverénního státu, jehož projevem je též občanský soudní řád. Prosazuje názor, že „není důvodu, aby ZMPS byl interpretován způsobem, který by zbavoval Českou republiku části své územní výsosti“, a že „§11 odst. 3 o. s. ř. je třeba interpretovat tím způsobem, že pokud je dána pravomoc soudů podle §7 o. s. ř., pak ZMPS nemůže tuto pravomoc vyloučit z důvodu, že podmínky místní příslušnosti chybějí nebo je nelze zjistit, ale Nejvyšší soud určí, který soud věc projedná a rozhodne“. Otázku z obsahového hlediska totožnou dovolatelka předkládá též v článku IV, majíc za to, že „ani správný výklad §37 odst. 1 ZMPS nebyl v rozhodování dovolacího soudu zatím z tohoto hlediska judikován“.
Především závěr, že pravomoc českých soudů může být založena jen podle předpisů ZMPS, odvolací soud nevyslovil a takový názor není v jeho právním posouzení obsažen ani implicite. Nejvyšší soud k tomu např. v již citovaném usnesení sp. zn. 4 Nd 453/2010 vysvětlil, s odkazem na komentářovou literaturu, že pravomoc českých civilních soudů ve vztahu k cizině může být založena v souladu s čl. 10 Ústavy České republiky a ustanovením §2 ZMPS mezinárodní smlouvou uzavřenou Českou republikou před jejím vstupem do Evropské unie, která buď nespadá do oblasti působnosti přímo použitelných předpisů ES, nebo má před takovým předpisem aplikační přednost, dále může být založena přímo použitelným předpisem ES, a až v třetí řadě předpisy ZMPS, zejména ustanovením §37, který v odstavci 1 váže pravomoc českých soudů v majetkových věcech na jejich místní příslušnost, a dále ustanoveními §38 až §46. Nemůže být též pochyb, že pravomoc soudů České republiky může být založena také písemnou úmluvou stran podle §37 odst. 3 věty první ZMPS.
Otázka vztahu mezi občanským soudním řádem a ZMPS pak není otázkou judikatorně neřešenou. Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení ze dne 15. 6. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1190/2003, že pravomoc civilních soudů vyjadřuje nejen jejich poměr k pravomoci jiných státních orgánů České republiky, ale i k cizině, tj. k cizozemským soudům nebo úřadům. Občanský soudní řád neobsahuje úpravu pravomoci našich soudů ve vztahu k cizině. Určením podmínek věcné, místní a funkční příslušnosti však občanský soudní řád současně vymezuje příslušnost konkrétního soudu nejen ve vztahu k tuzemským soudům, ale i ve vztahu k cizím soudům. Pro řadu civilních věcí, kterých se týká místní příslušnost upravená občanským soudním řádem, je pravomoc upravena samostatně jak v mezinárodních smlouvách, tak v §2 a §37 až 47 ZMPS. Pravomoc českých soudů v majetkových sporech je dána, je-li dána podle českých předpisů jejich příslušnost (§37 odst. 1 ZMPS). Od těchto závěrů se odvolací soud neodchýlil.
Nad rámec uvedeného lze poznamenat, že výklad prosazovaný dovolatelkou, podle něhož pokud je dána pravomoc českých soudů podle §7 o. s. ř., pak ji nelze v ZMPS omezit, by nutně vedl k absurdním, zjevně nepřijatelným důsledkům. Vazba tzv. mezinárodní pravomoci českých soudů na podmínku, že je dána jejich příslušnost, má věcnou (funkční) podstatu; splnění podmínek pro místní příslušnost některého z tuzemských soudů spadá v jedno s existencí právně relevantního vztahu sporu k území, které podléhá svrchovanosti České republiky. Je tu bydliště či sídlo žalovaného (srov. §84 a §85 o. s. ř.), popřípadě tu má žalovaný majetek (§86 odst. 2 o. s. ř.), anebo tu je závod zahraniční osoby či jeho organizační složka (§86 odst. 3 o. s. ř.), došlo zde ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu škody [§87 písm. b) o. s. ř.], atd. Nejvyšší soud vysvětlil již v usnesení ze dne 17. 2. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1648/1998, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, číslo sešitu 7, ročník 2000, pod číslem 76, že smysl úpravy, která váže pravomoc soudu k ustanovením o místní příslušnosti soudů, tkví v tom, že najde-li se v určitém státě soud místně příslušný k rozhodnutí v konkrétní věci, lze odtud dovodit též dostatečně intenzívní vztah k soudnictví takového státu. Kdyby byla pravomoc českých soudů navenek, vůči orgánům jiných států, vymezena ustanovením §7 o. s. ř., české soudy by byly povolány projednávat a rozhodovat spory zahájené u nich žalobou podanou kýmkoliv na světě proti komukoliv, a též pro cokoliv, za splnění jediné podmínky, že půjde o právní věc vyplývající z poměrů soukromého práva. Oproti tomu pak, co zřejmě dovozuje dovolatelka z ustanovení §11 odst. 3 o. s. ř., míří tato norma typicky právě na ty případy, kdy je pravomoc českých soudů v majetkových sporech založena písemnou úmluvou stran podle §37 odst. 2 ZMPS (srov. k tomu v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu usnesení ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 524/2002, uveřejněné pod číslem 50/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v komentářové literatuře dílo Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 68).
Pod bodem 167 dovolatelka argumentuje, že když existenci pohledávky za zdejším dlužníkem, umožňující závěr, že žalovaný má v obvodu některého ze soudů České republiky majetek, nelze ani vyloučit, ani potvrdit, pak tento stav procesní nejistoty nelze považovat za stav „vylučující“ místní příslušnost podle §86 odst. 2 o. s. ř., nýbrž za „stav, u kterého je danost místní příslušnosti soudu dále zkoumat“. K této námitce proti správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem však nevymezuje předpoklad přípustnosti dovolání. Obiter dictum Nejvyšší soud dodává, že dovolatelka ani v dovolání neuvádí, jakým způsobem by měly soudy „danost místní příslušnosti soudu dále zkoumat“. Je především na žalobci, aby v pochybnostech osvědčil skutečnosti, z nichž lze dovodit pravomoc soudu, na který se obrátil s žalobou, a aby v tomto směru vyvinul příslušnou procesní aktivitu.
V části F článku VI dovolání dovolatelka zpochybňuje závěr odvolacího soudu, podle něhož žalobní tvrzení neumožňují dovodit, že žalobou uplatněný nárok je nárokem na náhradu škody [což by zakládalo místní příslušnost soudu na výběr danou podle §87 písm. b) o. s. ř. a tudíž i pravomoc soudů České republiky], avšak ani k této otázce nevymezuje předpoklad přípustnosti dovolání. Vedle toho argumentuje ve prospěch názoru, že místem, kde došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu škody, je vždy místo vzniku škody a že ke vzniku škody v souzené věci došlo na území Československa. K tomu pak předpoklad přípustnosti dovolání vymezuje, namítajíc, že otázku, kde vznikla škoda, odvolací soud řešil v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, jmenovitě s rozsudkem (ve skutečnosti jde o usnesení) ze dne 24. 1. 2002, sp. zn. 21 Cdo 115/2001, z něhož dovozuje, že Nejvyšší soud v něm „za skutečnost, která zakládá právo na náhradu škody, považoval místo vzniku škody a nikoliv porušení právních povinností škůdce“. Názor, že nejsou podmínky pro aplikaci §87 odst. 1 písm. b) o. s. ř. z toho důvodu, že k jednání, z něhož by měla vzniknout škoda, nedošlo na území České republiky, vyslovil soud prvního stupně, odvolací soud se však s tímto argumentem neztotožnil (nepřevzal ho výslovně a ani v obecné poloze neoznačil právní posouzení soudu prvního stupně v jeho celku za správné). Tuto otázku vůbec neřešil a závěr v otázce možnosti aplikace §87 odst. 1 písm. b) o. s. ř. založil na jiných důvodech. Na řešení otázky, při němž se měl odchýlit od označené rozhodovací praxe dovolacího soudu, tedy jeho rozhodnutí nezávisí (srov. k tomu závěry již citovaného usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
Konečně pak v článku VII se otevírá jako otázka dosud neřešená, zda jsou Dlouhodobá obchodní dohoda mezi vládou ČSSR a Císařskou vládou Íránu ze dne 13. 5. 1997 a Dlouhodobá platební dohoda mezi vládou ČSSR a Císařskou vládou Íránu ze dne 13. 5. 1977 (a podobné smlouvy, ve kterých státy vystupovaly „de iure gestionis“ a nikoliv „de iure imperii“ ) mezinárodní smlouvou. Ani na řešení této otázky, která věcně souvisí s otázkou předloženou v části F článku I dovolání, napadené rozhodnutí nezávisí. Odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na argumentu, že předmětné smlouvy jsou smlouvami mezinárodními; naopak výslovně dovodil, že vztahy soukromého práva mohou být založeny i mezinárodní smlouvou. Na řešení otázky, zda předmětné smlouvy jsou smlouvami mezinárodními či nikoliv, tak jeho rozhodnutí nespočívá.
Protože nepřichází v úvahu ani aplikace §238a o. s. ř., které upravuje přípustnost dovolání proti tam taxativně vyjmenovaným usnesením odvolacího soudu, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
První žalovaná, která byla v dovolacím řízení zcela úspěšná, má podle §146 odst. 3 ve spojení s §224 odst. 1 a §243c odst. 3 větou první o. s. ř. vůči neúspěšné dovolatelce právo na náhradu nákladů, které v dovolacím řízení vynaložila a které spočívají v odměně jejího advokáta za zastupování a v jeho hotových výdajích (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.).
Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, s účinností ke dni 7. 5. 2013, kdy byl uveřejněn ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013.
Stalo se tak poté, co žalobkyně podala dne 18. 3. 2013 předmětné dovolání.
Nejvyšší soud sice dovodil v rozsudku ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010, uveřejněném pod číslem 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že po zrušení vyhlášky č. 484/2000 Sb. Ústavním soudem se při rozhodování o náhradě nákladů řízení odměna za zastupování advokátem určí podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, v usnesení ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1376/2016, však zdůraznil, že při úvaze o aplikaci advokátního tarifu je třeba respektovat právní názor vyslovený Ústavním soudem v jeho nálezu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3559/15. V něm Ústavní soud dovodil, že, při rozhodování o nákladech řízení v situaci, kdy do řízení strany sporu vstoupily za účinnosti tzv. přísudkové vyhlášky č. 484/2000 Sb., přičemž o náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto až po jejím zrušení Ústavním soudem, musí obecné soudy zvážit také stránku legitimního očekávání účastníků. V odůvodněných případech, kdy by určení výše nákladů právního zastoupení v souladu s následně zavedenou praxí podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. znamenalo nezanedbatelné zvýšení těchto nákladů oproti výši, s níž mohl účastník pro případ neúspěchu ve sporu počítat, je namístě poskytnout takovému legitimnímu očekávání účastníka řízení ochranu a rozhodnout o nákladech řízení v intencích §136 o. s. ř., tedy na základě volné úvahy soudu. Přitom je namístě vycházet z reparační povahy institutu náhrady nákladů řízení plynoucí z §142 odst. 1 o. s. ř., přihlédnout k povaze a hodnotě sporu, k částce, se kterou mohl dopředu každý účastník pro případ vlastního neúspěchu počítat, zohlednit, v jaké fázi se řízení ke dni zrušení přísudkové vyhlášky nacházelo; za tím účelem lze vycházet i z částky vypočtené podle zrušené přísudkové vyhlášky.
V souzené věci je takový postup plně odůvodněn. Náklady právního zastoupení spočívající v odměně advokáta, riziko jejichž náhrady žalobkyně podáním dovolání podstoupila, činily vzhledem k §3 bodu 9 a podle §15 ve spojení s §14 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částku 20 000 Kč bez daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“), zatímco mimosmluvní odměna za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) by podle §1 odst. 2 věty první, §6 odst. 1, §7 bodu 7, §8 odst. 1 a §11 odst. 2 písm. c) a odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, činila 105 890 Kč (pro přepočet tarifní hodnoty ve výši 21 670 155,22 USD na českou měnu byl použit směnný kurz České národní banky platný k 13. 6. 2013 ve výši 19,318 Kč/1 USD, a to za obdobného užití §8 odst. 1 věty první vyhlášky č. 177/1996 Sb.). Uložením povinnosti k náhradě více než pětinásobně převyšující náhradu nákladů dovolacího řízení, kterou mohla žalobkyně v době podání dovolání pro případ procesního neúspěchu důvodně předpokládat, by bylo zjevně v rozporu s principem ochrany legitimního očekávání. Nevyšší soud proto určil výši náhrady nákladů spočívajících v odměně advokáta úvahou, přičemž vyšel ze zrušené přísudkové vyhlášky a zároveň přihlédl k náročnosti úkonu právní služby, dané povahou řešené problematiky a rozsahem a argumentační košatostí dovolání, k němuž se advokát první žalované vyjadřoval. Přiměřenou okolnostem případu shledal částku o jednu polovinu vyšší, než by činil horní limit odměny podle přísudkové vyhlášky, tj. částku 30 000 Kč.
Vedle toho první žalované náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle §137 odst. 3 o. s. ř., tj. částka 6 363 Kč, kterou bude advokát jako plátce této daně povinen z odměny a z náhrad odvést a která podle §137 odst. 3 o. s. ř. rovněž patří k nákladům řízení.
Celkovou náhradu ve výši 36 663 Kč je dovolatelka povinna první žalované zaplatit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta (§243c odst. 3 ve spojení s §149 odst. 1 o. s. ř.).
Protože podle obsahu spisu druhé žalované náklady dovolacího řízení nevznikly (nebylo řádně doloženo zmocnění advokáta JUDr. Petra Hrdličky, který jejím jménem podal dne 18. 6. 2013 vyjádření k dovolání), bylo rozhodnuto, že žalobkyně a druhá žalovaná nemají vzájemně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 24. 7.2017
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu